Suplujeme práci za jiné obory, navíc musíme porušovat zákoník práce, protože nám samotným chybí lékaři. Na semináři, který se konal tento týden v poslanecké sněmovně, se na tom shodli ředitelé záchranných služeb. Ty jsou navíc kritizovány zdravotními pojišťovnami za to, že jim stoupá počet výjezdů a jsou nejrychleji rostoucím segmentem péče. Jenže my si práci sami generovat neumíme, zlobí se záchranáři.
„Zásadním problémem je nedostatek kmenových, ale v současné době už i externích lékařů. 60 až 70 procent nočních služeb je pokryto externisty, i těch ale kvůli zákoníku práce ubývá. Mnozí navíc odcházejí za hranice nebo nechtějí sloužit noční. Lékaři nemají příliš potřebu exponovat se v záchranné službě, kde za sebou nemají komplement, jsou napadáni, musí jezdit v noci, je tam velký stres a hrozí žaloby – zkrátka řada nevýhod oproti nemocničnímu prostředí. Konflikt se zákoníkem práce je pro nás beze změny neřešitelný. Záchranné služby se do něj dostaly jako první, protože jsou menší než nemocnice a nemají možnost suplovat lékaře na jednom výjezdovém místě jiným lékařem, jako se to děje v nemocnicích, kde jeden lékař slouží na třech odděleních. Dostali jsme se do konfliktu také s ČLK, která vykládá plán plošného pokrytí tak, že by měla být lékařská posádka dostupná stejně jako nelékařská. V současné době toho ale nejsme schopni dosáhnout,“ popisuje stav šéf Asociace zdravotnických záchranných služeb Marek Slabý. O konfliktu se zákoníkem práce jsme psali také zde.
Řešením je udělat z urgentní medicíny základní obor. To se sice už na papíře stalo, v praxi to ale zatím nefunguje – už přes rok totiž chybí schválený vzdělávací program. Ten má na starosti komise při ministerstvu zdravotnictví, podle náměstka pro zdravotní péči Josefa Vymazala ale čeká na zákon 95. Jeho paragrafové znění by přitom mělo být připravené během dvou až tří týdnů. Řešením, než se podaří vychovat nové kmenové lékaře záchranných služeb, by bylo nechat sloužit lékaře se základním kmenem v šesti vybraných oborech, jako je chirurgie, interna či praktické lékařství.
24 hodinové služby? Na horách by je uvítali
Záchranáři diskutovali na půdě sněmovny také o tom, nakolik by pomohla výjimka ze zákoníku práce, aby bylo možné sloužit nejen 12 hodinové, ale i 24 hodinové služby. To by uvítaly zejména větší kraje či kraje s obtížnější dostupností, které mají výjezdová místa s malým počtem výjezdů. Proti se naopak staví pražská záchranka, kde je podle jejího ředitele Zdeňka Schwarze 24 hodinová služba nemožná. „Výjimku ze zákoníku práce pro záchranky bych podporoval, ale to je spíše na zákonodárcích. Je bohužel pravda, že kdybychom zákoník dodržovali, zkolabuje nám systém. Teď mě ale navštívil jeden český chirurg sloužící v Německu a chlubil se, že slouží 15 služeb do měsíce, takže se s tímto problémem potýkají i sousední země,“ konstatuje náměstek Vymazal.
Další otázkou je, nakolik v nedostatku lékařů na záchrance hraje roli výše platu. „Nemám dojem, že jsou podhodnocováni natolik, že by to bylo příčinou, proč je jich v systému málo,“ domnívá se Marek Slabý. „S ohledem na charakter a riziko práce by měly být platy vyšší než v jiných segmentech. Lékaři v nemocnici navíc mají možnost přivýdělku,“ reaguje Zdeněk Schwarz.
Větší úloha praktiků
Kapitolou sama pro sebe je dlouhodobě narůstající počet výjezdů. To je dáno nejen stárnutím populace, ale také tím, že záchranky suplují jiné segmenty péče. Jedním z nich jsou praktičtí lékaři, kteří jsou často v ordinaci jen dopoledne a odpoledne mívají návštěvní hodiny.
„Suplujeme praktiky v odpoledních hodinách, a to zvláště tam, kde je řídká síť. Stejně tak je nízký podíl praktiků na službách lékařské pohotovostní služby. Další věc jsou domovy důchodců a pečovatelské domovy. Ty mívají smlouvu s praktickými lékaři, kteří mají ošetřovat jejich klienty. Jenže od 12. hodiny, ne-li dříve, je tím, kdo se stará o tyto klienty, záchranná služba. V těchto zařízeních slouží nezdravotníci, takže výjezdů je velké množství. Problém je také ohledání zemřelých. Praktickým lékařům sice něco ukládá zákon, ale v poslední době vyjíždíme k ohledání zemřelých v dopoledních i odpoledních hodinách, protože praktik nahlásí, že by mu to narušilo chod ordinace. Tuto věc dostaly to za úkol kraje, jenže někde se to nepodařilo zajistit. Stejná neochota, jakou vidíme u služby na pohotovosti, je vykonávat koronera – nechat se po noci budit a dojíždět do odlehlých koutů kraje. V Jihočeském kraji koroner je vysoutěžený, ale má problém s obsazením velké rozlohy kraje tak, aby lékaři dojížděli maximálně 40 kilometrů. Polovinu případů tak ohledává záchranná služba,“ shrnuje problém šéf asociace záchranek. „Ministerstvo zdravotnictví a legislativci by měli vrátit praktiky do systému a ošetřit zákonem, jak je to např. v Německu, povinnost zajistit primární péči 24 hodin, tedy spoluúčastnit se na pohotovosti a koronární službě,“ navrhuje Schwarz. Podle Ilji Deyla, ředitele záchranné služby Ústeckého kraje, ale někdy zákon nepomáhá. „Prohlídky zemřelých jsou jasně ošetřeny zákonem, ale ten není naplňován. Praxe je, že zřizovatel neví, co s tím, a tak to dá záchranné službě. Je totiž ze zákona dáno, že ta může dělat věci nad rámec, pokud to neohrožuje její provoz. Jenže ho to už někdy ohrožovat může,“ míní Deyl.
Komplikace: poplatek za pohotovost
Suplováním praktiků ale výčet péče, kterou záchranka přebírá, nekončí. Podle Marka Slabého si lidé běžně zavolají záchranku, než aby jeli na pohotovost. To teď podporuje i fakt, že jediný regulační poplatek, který zůstal, je právě ten pohotovostní. Místo aby se pacienti vydali na cestu do nemocnice, zaplatili za benzin a ještě pak 90 korun, využijí záchrannou službu.
Záchranky jsou také často volány k tomu, aby asistovaly policii. „Policie ČR svými předpisy dohnala všechny policisty, aby většinu zadržených, byť nejsou ani opilí, schválil lékař. Každou noc vyjíždím jednou až třikrát k zadrženému opilému či zadrženému v cele,“ přibližuje Slabý.
Práci záchrankám pak v neposlední řadě přidělává centralizace specializované péče – při převozu nestabilního pacienta jak z menšího do specializovaného zařízení, tak naopak, je potřeba záchranná služba.
„Nárůst výjezdů nám nevadí – máme vyšší efektivitu a příjmy. Jenže to s sebou nese vyšší náklady a posílení posádek. Kvantitativně tak narůstá počet výkonů, jenže zdravotní pojišťovny reagují tím, že říkají, že se záchranné služby přeplácí a že si záchranky péči indukují – jsme totiž nejrychleji rostoucí segment ve zdravotní péči v posledních letech. Jenže zdravotní pojišťovny hradí pouze 35 procent našich nákladů, nepokrývají ani mzdy. 55 procent hradí kraj a 10 procent ministerstvo. Pojišťovny hradí výkony – čekání a připravenost hradí kraje,“ uvádí Marek Slabý s tím, že počty výjezdů by se měly zastavit ve chvíli, kdy bude naplněn plán plošného pokrytí. Díky tomu budou moci pojišťovny lépe plánovat financování. Podle zdravotnických odborů je pak problém také to, že když se kvůli stoupajícímu počtu výjezdů zvýšily peníze od pojišťoven (hodnota bodu ale zůstala stejná), některé kraje odpověděly tím, že snížily provozní dotaci.
Že se někde na záchrankách nemístně šetří, potvrzuje také až 15 let starý vozový park. „V některých zemích EU vozidlo starší určité doby nesmí do provozu. Měla by se najít legislativní cesta, aby se zřizovatelé museli o záchranku starat, ne na ní šetřit,“ domnívá se poslanec Stanislav Mackovík (KSČM). To schvalují i ředitelé záchranek, přičemž nejjednodušší způsob by podle Marka Slabého byl, aby maximální stáří techniky upravila vyhláška.
Centrální ředitelství záchranáři nechtějí
Na semináři se neřešili pouze záchranáři v sanitkách, ale také letecká záchranná služba. V roce 2016 totiž končí smlouva se současnými poskytovateli. „Začínáme pracovat na přípravě zadávací dokumentace. Rád bych navrhl, abychom v nejbližší době svolali pracovní skupinu a začali vše transparentně připravovat,“ říká náměstek Vymazal. Marek Slabý pak počítá s tím, že by záchranné služby podaly ministerstvu při přípravě pomocnou ruku.
Na přetřes ve sněmovně přišla také organizace záchranek. „Andreji Babišovi se líbí myšlenka, že by záchranná služba měla být státní a měla by mít své generální ředitelství. Měla by pak jinou pozici při jednání s pojišťovnami i s policií. Byla by otázka, zda by generální ředitelství bylo na vnitru či zdravotnictví,“ navrhuje poslanec Milan Brázdil (ANO) s tím, že 14 záchranných služeb násobí diskutované problémy čtrnácti.
Nápad se ovšem nesetkal s pochopením ani u poslanců, ani u záchranářů. „Sloučení záchranné služby pod jednu organizaci je kardinální nesmysl,“ domnívá se Jiří Štětina (Úsvit).
„Nejde o 14 různých problémů, ty jsou společné. Jestli je tu představa, že centrálním řízením se problémy vyřeší, tak to není pravda. Není ani pravda, že je 14 odlišných záchranek – máme asociaci, kde se pravidelně scházíme. Někdy může být rozdílný přístup zřizovatele. Jsme ale příspěvkové organizace a ať je rozpočet konstruovaný jakkoliv, když se dostaneme do červených čísel, má zřizovatel dvojí možnost: buď záchrannou službu zrušit, což nikdo neudělá, nebo to dorovnat. Pro nás je tedy tato forma poměrně výhodná. Problémy se zkrátka musí právně ošetřit, takže bude řešení závazné pro všechny,“ dodává Ilja Deyl.
Michaela Koubová
