Českou vědu trápí udržitelnost nových center i způsob hodnocení kvality výzkumu
Nevyvážené financování vědy, neudržitelnost některých struktur postavených za peníze EU či malý zájem mladých lékařů o práci v základním výzkumu – to jsou některé z problémů, které trápí českou vědu. Na včerejších Medialozích 1. lékařské fakulty UK to řekli její děkan Aleksi Šedo, senátor a ředitel Masarykova onkologického ústavu Jan Žaloudík a člen rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace Jan Konvalinka. Akutně je pak potřeba řešit také to, že momentálně postrádáme způsob, jakým vědu hodnotit a přerozdělovat tak peníze.
Ještě donedávna v české vědě fungoval princip přerozdělování peněz neblaze proslulý jako kafemlýnek. Ten spočíval v tom, že se výstupy vědecké práce, například publikace či patenty, bodově ohodnotily a podle bodů se následně přidělily peníze. Jakkoliv byl způsob ze začátku přínosný v tom, že motivoval k výsledkům, postupem času se naopak stal spíše brzdou kvalitnímu výzkumu.
„Bohužel, když pevně napojíte výstupy na financování, dáváte návod, aby lidé generovali výsledky a ne vědu. To vedlo k takzvaným měkkým výsledkům, což jsou užitné vzory, publikace v národních časopisech, které si instituce samy založily, a tak dále. Tam, kde to dávalo smysl, jako je biochemie či molekulární biologie, kde se výsledky dají změřit, to tlačilo k publikování rutinní práce. Podle většiny vědecké komunity v ČR se tento systém přežil a je ho třeba nahradit jiným. Jenže tady narážíme na problém, protože vytvořit nový je velmi obtížné. Máme tu studii s návrhy, které jsou obtížně stravitelné, komplikované a drahé, ale kompatibilní s tím, jak se to dělá v Británii či Německu. Jenže pokračování současného systému se prozatím nedaří technicky zařídit, protože sekce místopředsedy vlády se už potřetí pokouší udělat výběrové řízení na firmu, která výsledky spočítá ze starého systému, ale stále se nedaří. Jsme tedy v ostudné situaci, kdy nemáme zpracované výsledky hodnocení vědy za předminulý rok. To je skoro skandál a jako člen rady vlády také nesu odpovědnost, ale popravdě řečeno nevím, co s tím dělat,“ říká Jan Konvalinka, který je vedle členství v radě vlády pro výzkum, vývoj a inovace také prorektorem pro vědu Univerzity Karlovy.
Mohlo by vás zajímat
Hodnocení vědy je navíc podle docenta Konvalinky problém v obecné rovině. „Neexistuje objektivní hodnocení úspěchů vědy, rozhodně ne u základního výzkumu. Když nemáme čas několik století, musíme se podívat na vedlejší ukazatele. Ve vědách, které tady představujeme, je konsenzus, že skvělá věda je to, o čem si to myslí i špičkoví kolegové ve světě. Výsledky jsou tedy dobře hodnoceny a dostanou se do prestižních časopisů, které velmi pečlivě vybírají, co otisknou. Dále je tu citovanost – pokud je vynikající práce publikovaná v ne tak významném časopise, ukáže se, že je podstatná, protože se cituje. Jsou to ale jen berličky a o opravdové hodnotě rozhodne až čas,“ konstatuje Jan Konvalinka.
Agentura pro zdravotnický výzkum má stát mimo politické vlivy
Odkud tedy vlastně u nás peníze na vědu jdou? Máme buď institucionální podporu k udržení základního chodu (v oblasti biomedicíny a klinického výzkumu pocházejí peníze od ministerstva školství a zdravotnictví), nebo účelové financování, které rozděluje konkrétním projektům Grantová agentura ČR, Technologická agentura ČR a agentury příslušných rezortů, což je ve zdravotnictví Agentura pro zdravotnický výzkum ČR (AZV). Na medicínský výzkum přitom nyní putuje přibližně 11 procent z celkového objemu peněz na vědu a výzkum (nejvíce, celkem čtvrtina prostředků, putuje do sféry průmyslu).
Odborníci se ovšem shodují, že v rozdělování peněz na medicínský výzkum máme nakročeno správným směrem – alespoň co se týče AZV, která vznikla loni při ministerstvu zdravotnictví. Ta totiž postupně nahrazuje Interní grantovou agenturu, jejíž fungování bylo terčem kritiky. „Ta skončila tak, že pan bakalář náměstek přišel a řekl: ten grant za 50 milionů bude a hotovo. O tři roky později se zjistilo, že to nemá výsledky. Bylo tedy potřeba udělat agenturu, která bude stát nezávisle na politických vlivech. Žádná agentura se nerodí za rok, nicméně po porodních bolestech bych AZV dával naději,“ myslí si profesor Jan Žaloudík.
Stane se z evropských peněz kletba?
Dalším palčivým problémem, s nímž se ČR potýká, je udržitelnost center, která vznikla díky evropským penězům. „Musíme zabránit tomu, aby se evropské peníze nezměnily z příležitosti v kletbu, a najít systém financování. Problém nově vzniklých center financovaných z EU je, že to v některých případech byly příliš odvážné vize. Celá věc navíc vznikala v době, kdy bylo nastartováno financování vědy, které rostlo o mnoho procent ročně a stoupalo i HDP. Myslelo se, že to tak bude 20 let a pak dorosteme na velikost Německa nebo Holandska. Tato představa je teď pasé. Máme tedy problém s financováním některých center a zároveň musíme dbát na to, abychom nepoškodili tradiční instituce, jako je 1. lékařská fakulta nebo Masarykova univerzita. Ministerstvo školství tak centra rozdělilo do pěti kategorií, z nichž se bude financovat první, druhá, možná třetí,“ přibližuje docent Konvalinka.
„Na biomedicínu tu máme infrastruktury na sedm let dopředu, ale nemáme k tomu jediného doktora. To, co stojí na něčem fungujícím 20 let, má jistotu, že se uživí. Jestliže ale vytvoříte nějakou virtuální realitu, v momentě, kdy se stavba dokončí a chybí obsah, skončíte jako v Řecku. Od samého počátku by proto mělo být jasno, ne jak se co postaví a jaký bude projekt, ale co tam chcete dělat a jak to uživíte. Proč si automaticky myslíme, že když postavíme nový dům, tak se tam excelence automaticky soustředí? Během deseti dvaceti let se to zaběhne a podmínky budou, ale nemůžeme to čekat za rok za dva, protože tu není tradice,“ domnívá se profesor Žaloudík.
S granty se těžko plánuje do budoucna
Ani ony zavedené instituce to ale nemají úplně snadné – včetně 1. lékařské fakulty UK, jejíž vědci v posledních několika letech ročně publikovali kolem 600 článků ve významných odborných časopisech a jejichž citovanost stále roste.
„V posledních letech máme bohužel meziročně pokles v dotacích na vědu. Přesto je evidentní, že u nás máme řadu silných týmů, protože co se týče grantů, jsme meziročně lepší a lepší. Problém je, že granty jsou poměrně krátké, zpravidla na tři roky. Je pak třeba si představit, jaké existenční jistoty vědci mají – boj o přežití je obrovský. Tříletá perioda navíc z pohledu organizace značně komplikuje strategické úvahy do budoucna,“ podotýká děkan 1. LF Aleksi Šedo. Ačkoliv se tak celkový objem peněz, který fakulta dostává, od roku 2010 příliš nezměnil, současný poměr institucionálního a grantového financování je problematický.
Špatně zaplacená věda
Se způsobem financování vědy pak souvisí i výuka nové generace odborníků. Na 1. LF studuje v současnosti 940 doktorandů, z nichž studium dokončí zhruba polovina. Stipendia se podle ročníku pohybují v rozmezí od 6300 do 8800 korun měsíčně, další peníze studenti dostávají z výzkumných grantů svých školitelů.
„Když postgraduální studenty nebudeme podporovat, nevyroste nám další generace špičkových odborníků, z nichž se rekrutují budoucí docenti a profesoři – tedy klíčové osoby jak pro výuku, tak pro kontinuální akademický rozvoj jednotlivých lékařských disciplín. Politici si občas neuvědomují, že věda na lékařských fakultách tak není jen jakýmsi akademickým folklórem, ale že je přímou podmínkou kvalitní péče o pacienty v budoucnosti,“ zdůrazňuje profesor Šedo.
Jenže, jak konstatuje profesor Žaloudík, studenti často do vědy nejdou, protože tam nebudou dostatečně zaplaceni. „Věnují-li se lékaři pouze vědě a ne klinické práci, tak si velmi finančně pohorší – proto naši excelentní učitelé spojují kliniku a vědu. Nám se na fakultě daří akademickým pracovníkům zvyšovat platy, ale když se podíváte do tabulek, tak vidíte nepoměr v tom, že docent dosahuje platu jako atestovaný lékař v krajské nemocnici. Akademická kariéra tak není příliš atraktivní a měli bychom najít cestu, jak u ní naše nejlepší adepty udržet,“ potvrzuje Aleksi Šedo.
Patenty nejsou všechno
Institucionální finance a granty ale pochopitelně nejsou jediným možným zdrojem příjmů vědeckých institucí. Vědci mohou získat také peníze i z evropských a jiných zahraničních fondů, omezeně pak funguje financování privátní sférou. Cestou k příjmům mohou být také patenty, které ovšem zdaleka ještě nemusí znamenat peníze.
„Patenty procházejí zcela formálním hodnocením. Co je opravdu důležité, jsou licence. Patent je něco, čím si zarezervujete dané pole. Pokud je to ale hloupost typu nového tužidla na vlasy, anebo jde o nový lék proti AIDS, se z toho úplně nepozná. To se ukáže až ve chvíli, kdy to někdo koupí, aplikuje a vydělá na tom peníze,“ upozorňuje docent Konvalinka s tím, že se zaplatí dobré nápady – u těch horších může autor spíše prodělat na udržovacích poplatcích za patent.
1. LF se přitom v letech 2010 až 2014 stala vlastníkem celkem 11 patentů na léčiva, nádorové markery či využití nanovláken, zatím ale stále hledá partnery. V ČR je totiž ještě další problém – a tím je spolupráce s průmyslem. „Absorbční kapacita našeho průmyslu pro patenty je nula – z české strany je minimální poptávka,“ konstatuje Aleksi Šedo.
Potenciál pak má také spolupráce s komerční sférou. „Je ale třeba zvažovat, že komerčně úspěšný může být lak na vlasy. Naše kapacity ale nechceme směřovat do jednorázových úkolů, které by odváděly od koncepčního a dlouhodobého hlediska vědecké práce,“ uzavírá děkan 1. LF.
Michaela Koubová
Michaela Koubová
