V současné době, kdy čelíme nárůstu antivakcinačních aktivit zpochybňujících nejen povinnost očkování, ale i jeho účinnost a bezpečnost, dochází ke snížení proočkovanosti a k nárůstu výskytu některých onemocnění, která byla v minulosti již úspěšně kontrolována, například černý kašel, příušnice či spalničky. Povinné očkování přitom v Česku zabrání 150 tisícům onemocnění a 500 úmrtí ročně. Zhruba pěti dětem ale způsobí doživotní následky. Očkování svých dětí dnes odmítá 5 % rodičů, 80 % rodičů se vyslovuje pro zachování současného očkovacího kalendáře.
„Nerad bych předstíral, že ve vědeckém světě existují nějaké dva tábory – neexistuje tábor pro očkování ani tábor proti němu. Je tady jen několik jedinců, kteří se honosí akademickým titulem, píší knihy, zviditelňují se a předstírají existenci nějakého protivakcinologického tábora. Nic takového neexistuje. Existuje živá, odborná a politická debata,“ zdůraznil doc. Jan Konvalinka z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR na semináři „Očkování v České republice – přínos a rizika“, pořádaném Akademií věd ČR a Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Toho se zúčastnili jak zástupci lékařů a vědecké veřejnosti, tak rodiče a laická veřejnost.
„Nemá smysl pokládat si otázku, zda očkovat či ne, odpověď zde je jasná. Diskutovat je třeba o tom, jak očkovat. Najít nový model není snadné a situace rozhodně není černo-bílá,“shodují se odborníci s tím, že ponechání povinného očkování u nás vidí zatím jako nutnost, než bude naše společnost připravena na dobrovolný model.
Mohlo by vás zajímat
„Uvažovalo se o tom, že se zruší zákonná povinnost. Ale s tím, jak se v poslední době rozmohla manipulativní agitace odpůrců očkování, stoupá riziko, že by poklesla celková proočkovanost populace. Zdá se, že naše společnost ještě nedozrála k tomu, abychom se mohli spolehnout na to, že i v dobrovolném režimu bude zachována velmi vysoká (alespoň 90%) proočkovanou zajišťující tzv. kolektivní imunitu, která potom chrání do velké míry i jedince, kteří ze závažných důvodů nemohou být očkováni, nebo u kterých je očkování málo účinné,“ vysvětluje profesor Václav Hořejší z Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR.
Zatímco ve většině států západní Evropy převládá dobrovolný model, proočkovanost je tam i tak velmi vysoká. Že by tomu tak u nás nebylo, naznačují i data z očkování proti pneumokokům a lidskému papilomaviru (HPV). Tato očkování jsou sice plně hrazena pojišťovnou, ale jsou nepovinná. A právě jejich nízká a stále klesající četnost pak podle odborníků napovídá, jak by to v Česku dopadlo při zrušení povinnosti očkování proti 9 základním onemocněním.
„Myslím, že to je věc z části i historická. Žili jsme zde v určitém prostředí a vysoká míra nedemokracie nám trochu přešla do krve. To, co je povinné, je důležité, a naopak nepovinné za důležité nepovažujeme,“ domnívá se profesor Prymula a souhlasí s ním i praktická lékařka Hana Cabrnochová: „V ČR máme péči zadarmo, je to historie toho, že co bylo povinné, se respektovalo, co bylo nepovinné, bylo nedůležité.“
Neočkování: hazard s lidským zdravím
Čím více lidí je neočkovaných, tím je větší riziko, že se v populaci budou šířit nemoci zanesené z oblastí, kde jsou dosud běžně rozšířené. To dokládá nedávná epidemie spalniček v USA, které tam byly zavlečeny turisty z jihovýchodní Asie a vzhledem k nízké proočkovanosti se rychle rozšířily. Podobnou hrozbu představuje i dětská obrna a stále více se šířící černý kašel.
Jen málokdo si dnes dovede představit situaci před sto lety, jak velkou byly infekční nemoci hrozbou a kolik lidí na ně umíralo. Dnes se ocitáme úplně jinde a nikdo by určitě nechtěl, aby se takové nemoci vrátily. Očkování je historicky zdaleka nejúčinnější zdravotnická metoda, která zachránila stamiliony životů.
K největším úspěchům očkování patří vymýcení pravých neštovic a eliminace dětské obrny. Jak připomínají odborníci, český očkovací kalendář patřil vždy k nejpropracovanějším v Evropě i na světě. Úspěšnost strategie povinného očkování dokládá vysoký stupeň proočkovanosti a efektivní kontrola infekčních nemocí, kterým je právě díky očkování možno předcházet. Nejmarkantnější výsledky bylo možno vidět u výskytu nemocí jako záškrt, tetanus, dávivý kašel, dětská obrna, žloutenka, spalničky, zarděnky či příušnice.
Přesto se rozmáhá hnutí odpůrců, mezi nimiž jsou i někteří lékaři. Podle profesora Hořejšího k tomuto postoji vedou vedle legitimní obavy z možných nežádoucích účinků hned dvě ideologické motivace. Tou první je ultraliberalismus. Ten je však podle Hořejšího nepatřičný a nezodpovědný, protože rozhodnutí se netýká jen jedince, ale je v rozporu se snahou chránit celou populaci a nakonec příslušnou chorobu zcela eliminovat. Druhým ideologickým motivem je nedůvěra k vědě, vedoucí k příklonu k alternativní medicíně, šarlatánství, programovému anti-racionalismu, někdy s náboženským respektive sektářským pozadím. „Bojovat proti očkování z některých liberálně-ideologických důvodů mi připadá stejně hloupé jako bojovat proti tomu, že nás zlý stát nutí dodržovat dopravní předpisy nebo platit daně,“ uvádí prof. Hořejší. Takové jednání podle něj ohrožuje zdraví lidstva. Tam, kde je z jakýchkoli důvodů úspěšné, má tragické následky, viz dlouhodobé maření snah o vymýcení ohnisek dětské obrny v několika zaostalých státech Afriky a Asie.
„Udržení vysokého stavu proočkovanosti a zabránění tak šíření vakcínami preventibilních infekčních onemocnění je cílem, o kterém snad nemůže racionálně uvažující jedinec pochybovat,“ říká profesor Prymula. Jak dodává, vakcíny určitě mají nežádoucí účinky a komplikace, které nikdy nikdo nepopíral, a je třeba jim věnovat velkou pozornost. Je však zcela nezpochybnitelné, že přínos vakcinace zdaleka přesahuje negativa spojená s výskytem nežádoucích reakcí.
Nežádoucí účinky & odškodňovací fond
K možným nežádoucím účinkům očkování patří anafylaktická reakce, která je životu nebezpečná, avšak velmi vzácná (1 z 1 000 000). Dojít může i k fulminantní reakci v místě vpichu, k propuknutí infekce (při aplikaci oslabené živé vakcíny) či ke „cross-reaktivní“ reakci, kdy může dojít k napadání nervových buněk či neurologickým komplikacím. „Všechny tyto vedlejší účinky jsou vyvolávány i vlastním onemocněním u neočkovaných jedinců, a to 100 až 1000krát častěji než při očkování,“ zdůrazňuje prof. Hořejší s tím, že populárním nesmyslům v Česku dnes věří mnoho lidí.
Zhruba pěti dětem ročně způsobí očkování doživotní následky (například neurologické problémy), několika desítkám pak následky přechodné. Všechny tyto děti by podle odborníků měly nyní mít nárok na kompenzaci z odškodňovacího fondu, do něhož budou vedle státu přispívat i výrobci vakcín. Tyto prostředky by měly sloužit například k úhradě nákladů na rehabilitaci. Vznik tohoto fondu doporučil i Ústavní soud, když letos v únoru potvrdil pokutu pro rodiče, kteří odmítli nechat očkovat své dítě. V současnosti se pracuje na konečné podobě tohoto fondu, ale na jeho vzniku panuje shoda jak mezi odborníky, tak i politiky.
Jak uvádí prof. Hořejší, odmítači očkování navíc tvrdí, že vakcíny samy o sobě poškozují zdraví, protože obsahují rtuť či hliník, že přítomnost těchto látek vyvolává neurologická postižení nebo autismus. Žádná solidně provedená vědecká studie však nic takového podle něj neprokázala. “Nežádoucích účinků očkování bývá kolem několika desítek na vakcínu. Je ovšem často sporné, zda se jedná skutečně o příčinnou souvislost, nebo jen časovou koincidenci,“ poznamenává profesor, podle něhož má i očkování, stejně jako vše, co v životě děláme, svá rizika. Ta jsou ale v tomto případě mnohonásobně menší než riziko svobodomyslně neočkovat.
Navíc podle lékařů v posledních deseti letech došlo v oblasti vakcinace v ČR k několika zásadním změnám. K té nejmarkantnější patří pokles počtu aplikovaných dávek vakcín v rámci povinného očkování z 18 aplikací na 8. To bylo možné díky zavedení šetrných kombinovaných vakcín a zrušením plošného očkování proti tuberkulóze.
Sociální sítě versus očkování
Nakolik módní protivakcinační nálady ovlivňuje například nedostatečná komunikace dětských lékařů s rodiči či naopak značné množství často šarlatánských informací, kolujících po sociálních sítích, se můžeme jen dohadovat. „Je pravda, že nevyužíváme sociálních médií, kde se informace šíří rychlostí blesku, tak jako je využívají odpůrci očkování. V tom máme jisté dluhy,“ přiznává prof. Prymula. Jak ale dodává prof. Hořejší: „I kdyby byla informovanost od nás téměř stoprocentní, vždy poplašné a spiklenecké teorie v naší společnosti převáží.“
„V nedávno schváleném zákonu o veřejném zdraví zůstává i nadále povinnost očkování, a původně navrhované sankce byly upraveny. Stále častěji se ale setkávám s tím, že matky požadují nějaký individuální plán. Dítě, které je normálně zdravé, má určitý očkovací plán, dítě, které má neurologické onemocnění, či například metabolickou poruchu, má samozřejmě také svůj individuální očkovací plán. Ke každému dítěti je přistupováno individuálně, lékař přeci musí mít ke každému pacientovi logicky individuální přístup. Takovéto věci do zákona nepatří, “ říká k diskutované problematice individuálních plánů předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček (ČSSD), který se podílel na uspořádání semináře.
Souhlasí s ním i lékařka Cabrnochová, která denně očkuje desítky dětí, a jak sama říká, jinak než bez individuálního přístupu a plánování to nejde. „Důležitou roli vždy hraje účast jednoho nebo obou rodičů, důležité je poskytnout dostatek informací, ale především to stojí na důvěře. Není nic jednoduššího pro nás všechny, než když si nalezneme lékaře, v kterého máme absolutní důvěru a věříme tomu, že to, co dělá, dělá z nejlepšího přesvědčení. V tu chvíli se eliminují vyhledávání po internetu a zjišťování, zda všechno náhodou není jinak,“ ujišťuje dětská lékařka.
Očkování v ordinaci praktického lékaře pro děti a dorost je v poslední době stále více diskutovaným tématem. Výrazně proto nabývá na důležitosti kvalita komunikace mezi lékařem a rodiči malých dětí. „Důvěra, která se vytváří postupně a která pak může eliminovat škodlivé vlivy přicházející zvenčí, by neměla být narušena nedostatečně podanými informacemi. Velké množství tzv. odborných publikací z oblasti očkování, ale i publikace některých lékařů, kteří používají jednostranné argumenty, to vše může mít v budoucnu i vážná rizika,“ uzavírá MUDr. Cabrnochová.
Zdenka Kolářová
