Výzkumu a léčbě onkologických onemocnění zasvětil svůj život. Pomohl mnoha tisícům pacientů, kterým dokázal v těžkých chvílích dodat naději a tolik potřebný nadhled. Sám přitom zažil, jaké to je, když se člověk stane onkologickým pacientem. Profesor Oskar Andrysek byl nejen špičkový onkolog, ale také lékař, který dokázal z nemocnice před krachem v Měšicích vytvořit místo, kde se těžce nemocní cítili dobře. Dokonce jim povolil návštěvy zvířecích mazlíčků a tváří tvář lidské beznaději říkával, že se člověk má ke smrti „prochechtat“. Před pár dny tento vzrůstem malý, ale osobností velký, člověk zemřel. Bylo mu 85 let.
Setkat se s profesorem Andryskem byl vždy zážitek a ještě větší, pokud jste jej sledovali při práci. Na vizity byl schopen chodit se svým psem, který poslouchal jen povely ve francouzštině. Jako lékař působil i mnoho let poté, co dosáhl důchodového věku. Vysvětloval to jednoduše, prý kdyby neléčil, tak by zcepeněl. „Milostivá, já to vidím u svých pacientů. Nejdřív se rozhodnou pro zasloužený odpočinek, pak začnou odpočívat v posteli a přestanou se tolik mýt, když jsou jen v peřinách a tam je čisto. Nakonec se přestanou převlékat a zůstanou jen v pyžamu. No, pak už jen leží a konec znáte všichni. Moje záchrana je v tom, že musím stále něco dělat. Práce mě těší a baví. Na stará kolena jsem opustil život stárnoucího vědce na lékařské fakultě a dělám primáře v následné péči v zámku Měšicích. Tady můžu pacientům s nádorovým onemocněním předávat trochu životní energie,“ vyprávěl mi při našem rozhovoru v roce 2009 a lišácky se u toho usmíval. Místy poněkud drsný humor k němu patřil a to bez ohledu na to, s jak obtížnými situacemi se v životě musel poprat.
Onkolog dobré nálady
Pro profesora Andryska byla rakovina celoživotním posláním. Onkologickým onemocnění se věnoval více než šedesát let, ať už působil po skončení studia medicíny jako odborný asistent v Biofyzikálním ústavu Univerzity Karlovy, přednášel v šedesátých na onkologické klinice ve východním Berlíně, nebo se o své poznatky dělil při svých cestách v USA, Japonsku nebo Velké Británii. Mimo jiné pracoval také na Onkologické klinice 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze nebo byl ředitelem nemocnice sv. Alžběty v Praze Na Slupi či primářem Centra integrované onkologické péče v nestátní Nemocnici Měšice, kterou doslova dokázal proměnit z místa určeného k demolici v prostor, kde nemocní dostávali naději a dokonce se i znovu vraceli do života.
„Není snadné říci, čím vším Oskar byl. Hlavně to byl výborný, vitální člověk, který prošel složitým, ne vždy lehkým životem. Byl to lékař, onkolog a vědec, zvládající několik oborů, člověk nábožensky založený, rozumějící radostem i strastem prostých lidí. Důkladně se věnoval i mimoprofesním aktivitám,“ vzpomíná docent Čeněk Zlatník, matematik a někdejší předseda Českého klubu skeptiků – Sisyfos. Kdo navštívil „jeho“ zámek – onkologickou kliniku v Měšicích u Prahy – sotva zapomene na atmosféru, kterou tu dokázal vytvořit, k níž patřila i úžasná sbírka jeho mysliveckých trofejí. A ty oslavy, co tam občas probíhaly, kdy Oskar všechny bavil, tančil, zpíval! S ním nebyla nikdy nuda, byl neúnavným vyprávěčem životních příběhů a vtipů,“ popisuje a skoro se nedá uvěřit, že mluví o lékaři, který se celý svůj život věnoval diagnózám, jenž obvykle přináší strach a beznaděj.
On sám ale věnoval velkou pozornost tomu, jakým způsobem se svými pacienty komunikuje. „Když je náš mozek ochromený strachem, zoufalstvím a beznadějí, tak T-lymfocyty nemají ony velitele, kteří by jim řekli, koho zabíjet a koho ne. Prostě nefungují. Rakovina tak znovu a znovu bují, protože naše obranné jednotky jsou zmatené, je jich málo a nedostávají správné rozkazy. Proto vždycky říkám: veselá mysl, půl zdraví. To je vlastně moje největší lékařské zjištění a krédo. Když se po vyšetření na pacienta podíváte s koženou tváří a řeknete „Je to vážné“, tak jste pitomec, a ne doktor. Jednou z povinností lékaře je být na pacienta hodný, nakopnout jeho myšlenky k uzdravení. Protože to zatraceně moc funguje a je naší povinností toho využívat,“ popsal profesor Andrysek v rozhovoru pro časopis Instinkt v roce 2014.
Měl jsem rakovinu, no a?
Kromě toho, že profesor Andrysek napsal mnoho monografií, učebnic a několik set odborných článků v českých i zahraničních recenzovaných časopisech, a přednášel třeba v USA, Japonsku nebo Velké Británii, věnoval se také výzkumu souvislosti psychického stavu člověka s vývojem nádorového onemocnění. „Všichni známe situaci, kdy člověka opustí životní partner a on upadne do hlubokého smutku, načež velmi brzy umírá. Zjistilo se, že tito lidé upadli do deprese a nezvládli to, že jsou sami. V jejich mozku je takový endokrinní systém, který ochromuje buňky řídící buněčnou imunitu, a ta buněčná imunita je vnitřní policie, která zabraňuje růstu nádorů, dokud je rakovina v počátku. Tak jsem si řekl, že se nemůže nic stát, když se budu snažit pacientům s nádorem trošičku psychicky pomoct. Výbornou školou pro mě byla vlastní zkušenost s rakovinou. Zkrátka pacient by neměl být depresivní a musí své onemocnění brát sportovně. Když jsem se nedávno zabýval výsledky terapie metastáz v játrech, což před dvaceti lety bylo téměř neléčitelné onemocnění, všiml jsem si, že pacienti, které se podařilo držet v dobré náladě, jsou stále ještě tady v plném zdraví. U plaček se mi vyléčení většinou nepodařilo. Ták a teď jsem vám vyzradil tajemství své doktorské kuchyně. Dobrá mysl je také prevencí nádorů,“ vysvětloval svou práci.
Rakovinu zažil v 80. letech na vlastní kůži, byť jak přiznával, si ji vlastně „vyrobil“ tím, jak pracoval s radioaktivitou a výsledkem byl velkobuněčný lymfom. Nejdřív se nechtěl léčit sám a svěřil se jinému odborníkovi. Prošel chemoterapií, ale ta nezabírala, a tak se nakonec rozhodl léčit sám pomocí ozařování. Tento experiment mu překvapivě vyšel a uzdravil se. Tehdy se mu ulevilo dvojnásob, protože už nemusel svou nemoc tajit před rodinou a blízkými. Prý by ho manželka nutila, aby pravidelně spal, nechlastal a nekouřil, a tak raději mlčel. „Vymýšlel jsem si, že dělám přesčasy a podobné blbiny. No, a taky jsem se musel nutit do jídla, aby s dcerou nic nepoznaly. Bylo mi špatně, ale všechno jsem vždycky snědl, abych nevyvolal podezření. Myslím, že jsem se tenkrát rozhodl dobře. A za tu rakovinu jsem taky moc rád. Ten nádor a jeho zpočátku neúspěšná léčba, to všechno mi strašně pomohlo chápat, jak se mí pacienti cítí, co prožívají, jaké myšlenky je napadají. A jaké to je, když vám je z chemoterapie špatně. Byl to dar z nebes,“ vysvětloval v rozhovoru pro časopis Instinkt.
Po léčbě mu zůstala tvrdá bulka na ruce po infuzi cytostatik, kterou rád používal jako důkaz pro své pacienty, že rakovina se dá zvládnout. „„Sáhněte si, tady jsem měl taky raka a neposral jsem se z toho. Tak vy se z toho taky neposerete.“ Občas jsem sprostý, a protože většinu mých pacientů to baví, nebráním se tomu. Je to lidský přístup a ten je nejdůležitější. Nechci, aby mě brali jako nějakého boha v bílém plášti, který má profesorský titul. Chci, aby mě považovali za svého kamaráda, který ví, co dělá, a snaží se jim všemožně pomoci. A když to nejde léky, tak alespoň dobrým slovem nebo nějakým tím vtípkem. Ono je to někdy vlastně snadné. Od profesora nikdo nečeká, že řekne ‚prdět do hlíny‘. Takže lidi to odzbrojí, zasmějí se a je jim líp,“ popisoval svůj netradiční přístup k pacientům.
Myslivec profesorem
K velkým zálibám profesora Andryska patřila myslivost, které vděčil i za získání profesury. Jako katolík a junák nikdy nevstoupil do komunistické strany, což sice stačilo na získání habilitace, ale už ne na profesuru. Tehdy mu nadřízený řekl, že by se měl nějak angažovat. „Stal jsem se místopředsedou základní myslivecké organizace bez honitby na Praze 2. Funkce spočívala v tom, že jsem jednou za rok přinesl nějaký alkohol, chlapi ho vypili, opili se a sepsali hlášení. Soudruh Jakeš pak napsal, že soudruh Andrysek zastává významnou funkci v Národní frontě a povolil mi profesuru. Mezitím a přišla revoluce, vyšetřovali mě. Když zjistili, že to byla jen finta, profesuru mi nakonec dali,“ vysvětloval svou cestu k akademickému titulu. Mimochodem lovecké trofeje patřil k výbavě „jeho“ zámku v Měšicích. „Oskar Andrysek byl nimrod, lovec, chodil do lesa s flintou. Na toto téma napsal knížku humorných příběhů pod názvem Lékař myslivcem, která vyšla v mém nakladatelství. V nemocnici zavedl, že se na dvoře mohla chovat zvířata, příbuzní pacientů navíc směli na návštěvu vzít s sebou domácího mazlíčka nemocného – kočku, psa, papouška. Zjistil totiž, že taková setkání mají úžasný vliv na zlepšení nálady nemocných, na jejich psychiku,“ vypráví spisovatelka Věra Nosková, která se s profesorem Andryskem spřátelila také díky společným aktivitám v Českém klubu skeptiků – Sisyfos.
Profesor Andrysek patřil k jeho velmi aktivním členům a také velmi oblíbeným přednášejícím, který dokázal poutavě vyprávět i o náročných medicínských tématech. „Byl to takový relikt starých časů – lékař katolík, přísný, ale chápavý, který věděl, že se má nejmodernějšími metodami léčit tělo i duše a uměl to dělat. Proto tak brojil proti hochštaplerům, kteří si mysleli, že jedno se bez druhého obejde. Staral se o pacienty umírající na rakovinu. Spoustu z nich mu ‚přihráli‘ do jeho péče léčitelé. Proto se přidal ke skeptikům, protože už se nemohl dívat, jak mu zabíjejí pacienty, i když jako opravdu hluboce věřící katolík to mezi námi nikdy neměl snadné…,“ vzpomíná Leoš Kyša, současný předseda Sisyfa.
Sám Andrysek považoval léčitele za podvodníky a bojoval proti nim: „Občas se stane, že pacient uteče od lékaře k šarlatánovi v dobré víře na uzdravení. A to i přesto, že má velmi dobré šance na vyléčení. Léčitel podvodník pak vysílá různé energie, dává mu bylinky, nutí ho držet nesmyslné diety a hlavně mu zakazuje klasickou léčbu. Tím se nesmyslně prošustruje čas, který je u onkologických pacientů velmi drahý. Výsledkem je, že se k nám vrací pacient ve velmi vážném stavu. Občas už ho není možné zachránit. Přitom by stačilo, kdyby se začal léčit včas. Proto bych postavil léčitele před soud za napomáhání k vraždě,“ říkal rozhodně.
Stačí Šéfa moc neprovokovat
Za příklonem části společnosti k léčitelům a ezoterice viděl profesor Andrysek také to, že lidé hledají duchovní přesah a vlídné slovo. To ale samo o sobě neléčí, proto je nezbytná kombinace špičkové medicíny, dobrého doktora, dobrého slova a naděje, aby to dobře dopadlo. O sobě říkal, že ateisty jako věřící katolík štval svou vírou a ezoteriky zase dost radikálním názorem na léčitele. „Profesor Andrysek připomínal rodinné lékaře starých časů. Byl laskavý, bodrý a přísný ve správném poměru, aby u pacientů vyvolával sympatie, úctu a úsměv. Jeho odbornost ale byla na výši doby. Byl dobrý to křesťan, katolík, který jako kluk ministroval, a v kanceláři mu visel na čelní straně kříž. O své víře ale příliš nemluvil a ani nikomu ji nevnucoval,“ popisuje Věra Nosková. S profesorem Andryskem podle ní odešel kousek světa, který byl zdrojem jistot, přátelství a zatraceně dobrých vtipů.
O Bohu mluvil profesor Andrysek jako o Šéfovi, prý aby příliš neprovokoval své ateistické kolegy: „Jsem věřící člověk, přesvědčený, že máme duši a že nejsme jen chemikálie. To hodně určuje můj život i mou lékařskou práci. Ale zase to nepřeháním. Já měl hodně nábožensky založenou maminku a babičku, které chtěly, abych se stal knězem. Takže vím, jak je nepříjemné, když je někdo v tomto směru horlivý až nepříjemný, když – jak se říká – „okusuje Pánubohu paty“. To nemám rád. Myslím, že úplně stačí snažit se Šéfa moc neprovokovat. A dělat to nejlepší, co můžeme, pro lidi okolo nás.“ Jisté je to, že profesor Andrysek celý svůj život dělal to nejlepší, co mohl, aby se lidem kolem něj dařilo dobře. Tak, ať je i jemu dobře u Šéfa.
Ludmila Hamplová
