Kontroverzní novela zákona o postgraduálním vzdělávání lékařů 95/2004, kterou schválila sněmovna, si v senátu prošla krkolomnou cestu. Nejprve doporučil její zamítnutí ústavně právní výbor, pak jej naopak podpořil výbor pro zdravotnictví a sociální politiku, aby jej plénum včera definitivně zamítlo a poslalo sněmovně zpátky k novému hlasování. Po projednávání v úterý ve zdravotním výboru se zdálo, že senát zákon podpoří se svými připomínkami, včetně překvapivého pozměňovacího návrhu, který byl předložen až do horní komory prostřednictvím předsedy výboru za podpory ministra zdravotnictví a který zmírňoval podmínky pro práci lékařů ze zemí mimo EU, což vyvolalo ostrou kritiku České lékařské komory. Na plénu senátu ovšem vystoupil se zásadním projevem profesor Jan Žaloudík, bývalý dlouholetý šéf senátního zdravotního výboru a současný ředitel Masarykova onkologického ústavu, který poukázal na úskalí, která přináší nedostatečně vydiskutovaná novela a nejednotnost lékařů, která laikům znesnadňuje rozhodování o odborné problematice. Vtipný a přitom svým dosahem závažný projev přinášíme v plném znění.
Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Já se do diskusí nehlásím příliš často, protože je jenom málo věcí, kterým rozumím, a stále o nich pochybuji. Ale zase rád poslouchám a leccos se poučím a dozvím. Dnes jsem se přihlásil s určitou znalostí věci, to moje mírné sdělení, předesílám, velmi mírné sdělení, bude mít tři části. Úvod, popis problému pro nelékaře a závěr.
Úvodem, v roce 2004 jsme věděli, že ten zákon, který byl přijat, se nepovedl, rozbil jinak vcelku funkční vzdělávání lékařů, které mělo první, druhé atestace a nástavby, poměrně fungovalo, dalo se vylepšovat i jinak. Ale tenkrát v jakémsi zápalu se chovat podle EU, která nicméně neměla, a dodnes nemá, jednotný mechanismus, jsou to pouze příkladné státy, jsme si cosi pomrvili. 12 let jsme se těšili, že to napravíme. To je teď. Mezitím se vystřídalo devět ministrů, váženého pana ministra Ludvíka zde zatím neuvádím, protože je to jen 14 dní. To dítě, které tady porodíme teď, skutečně nezplodil. Lze se samozřejmě bavit o tom, jak to dítě bude prosperovat, zda je tak či jinak inteligentní, nebo zcela debilní, vychovatelné, změnitelné, bez nožiček, bez ručiček. Takže devět ministrů se vystřídalo, z toho čtyři za ČSSD, tři za ODS, jeden za TOP 09 a jeden úřednický ministr. Podíleli se na tom zhusta, hlavně v poslední době, náměstci jak za hnutí ANO, nebo náměstek, tak v neposlední řadě, nebo mohl, i za KDU-ČSL. Takže vidíte, jak je to zcela nadpolitické, nadstranické téma. Jak je to biblické téma, že všichni jsou tak trošku hříšníci, a tak trošku zasloužilí. To je ten úvod.
V roce 2010 kulminovaly určité pocity ve společnosti, že takzvané skoro permanentní krize ve zdravotnictví, jinak fungujícím a vcelku, kdyby mě tady ranila mrtvice, tak vím, že jsem na katetrizaci někde během 30 minut v Praze a během 50 minut mimo Prahu třeba, tak vcelku fungujícím. Nicméně odrazuje naše mladé, a prý nikoliv jen platy, ale zejména prý tím neuspořádaným vzděláváním. To se objevilo v roce 2010. Trvalo pár let, než se na to reagovalo. Musím říct, že vcelku poslední ministerstvo tomu se snažilo věnovat, řekl bych, lehce nekoordinovanou a podceněnou pozornost.
A teď popis problému pro nelékaře, protože lékaři to znají, tady bych zdržoval a opakoval to.
Samozřejmě, že nelékařům z mého okolí hlava nebere, proč tady velmi rychle něco nepředložíme, na čem se doktoři domluvili, že je to zákon o doktorech, pro doktory, ať si to nějak doktoři vymyslí, ať to hlavně funguje, zvednou ruce a půjdou. Nemají s tím asi problém. Takhle mi to říká většina kolegů.
Takže těžko chápu, že po tomto celém dlouhém procesu se před 3 týdny sešel sjezd České lékařské komory, často opovrhované, vysmívané jako odborová organizace, ale vámi, nebo tedy parlamentem, povinně potvrzených, 50 tisíc lékařů, kteří mají své sjezdy, svých 300 delegátů, na něčem se usnese. A tato komora říká, že v této podobě ten zákon je nehotový, nedostatečný, chaoticky vyhotovený, ještě tou poslední komplexní proměnou ve sněmovně, a že je pro ni nepřijatelný. Může to být názor jedné skupiny. Potom jsou zde lékařské fakulty, které se starají o velkou část toho vzdělávání v současné době. A ty unisono říkají, že ten zákon, někteří říkají, je velmi dobrý, jiní po telefonu říkají, že je k přežití, ať to radši projde. To je stanovisko lékařských fakult. Pak existuje Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně, která sdružuje skoro 120 odborných společností. A představitelé této společnosti na úrovni viceprezidenta říkají: Ano, v zásadě je to dobré, má to pár nedostatků. A do toho přicházejí zástupci jednotlivých společností a říkají, že nesouhlasí s tím či oním, dokonce velmi militantně, dokonce ještě na výboru.
To je třetí velká skupina, která má také do toho co mluvit, protože se v tom účastní. Teď si představte, že lidé v mém věku i mladší jsou zúčastněni ve všech třech organizacích, z nichž jedna říká striktně ne, druhá říká striktně ano a třetí říká ano, ale cítíme tam určitý nesoulad.
A pak jsou tady ti, pro které se to dělá, to jsou mladí lékaři, kteří, aby to bylo dostatečně disperzní a heterogenní, mají také dvě skupiny. Jedna pracuje při lékařské komoře a jedna je občanským sdružením Mladí lékaři. Ta, co je občanské sdružení Mladí lékaři, tak podle toho, s kým se bavíte, říká, asi je to k přežití, asi raději, ať to je, nebo říká také, ať to je, protože nám to stejně neřeší problémy, které máme – to je vyjádření ze včerejška – a je ochotna to akceptovat. A ta, co je u lékařské komory, se k tomu tváří kritičtěji a zároveň říká, nám je to vlastně jedno, jak to dopadne, protože nám to problémy stejně neřeší.
A toto je vlastně zákonodárná aktivita, která má těmto mladým darovat něco, tedy darovat něco dobrého, lepšího a hezkého.
To je dilema, které samozřejmě laikům hlava nebere, a my, co v tomto světě žijeme, známe dilemata, rozpory. A teď ještě navíc, když se promíchá boj za můj obor, za tvůj obor, když se do toho zamotá nějaký starší a řekl bych velmi významný odborník, pan profesor, který na sklonku svého života už nic testovat nebude, už ani zkoušet nebude, snaží prolobovat něco, v co celý život věřil a co před 40 lety fungovalo, tak tato směsice je dokonalá. A do toho se ještě dostanou ti, kteří za nemoudrého zákona 2004 něco si zavedli, jak o tom už mluvil pan ministr třeba u dětských lékařů. Nechtěl jsem schválně mluvit o jednotlivých disciplinách, ode mne tady teď neuslyšíte slovo onkologie, schválně, abych se nenamočil, protože jde o obecné principy. Jde o to, že nabídka může být posuzována tak, že to má být základ, aby doktoři byli vzájemně prostupní, čili obecně chirurg, který pak může všechno a specializuje se v životě v něčem, a to formou nástaveb, anebo potom chirurgii umíme rozstřílet aspoň na osm, deset základních disciplin, podobně jako internu, která se ještě lépe rozstřílela už stejně sama.
Metodické přístupy jsou tedy různé. A problém není v tom, na čí straně je pravda, ale co já tady chci nebo nechci prosazovat, problém je v tom, že je to prostě nehotové, nedodiskutované. A pan ministr je teď vtlačen do situace, kdy nám to tady má, jak on včera řekl, dítě, které nezplodil, předvést a v zásadě za něj reálně bojovat. I já jsem v této situaci, že s vědomím, že to vtáhnu do koaliční vlády, aby se tento bod mohl odškrtnout jako splněný, tak v zásadě bych asi měl být také k tomu tolerantní.
Do toho se každý den musíte holit a musíte odpovídat mladým kolegům a lidem z lékařské komory v dalších letech a měsících, na to, proč to či ono tam není, proč to tak či onak nefunguje, proč nebylo probráno.
Rozuměl bych ještě relativnímu konsensu z jara a léta. Přestal jsem tomu rozumět, kdy takový razantní vstup našich agilních kolegů v Poslanecké sněmovně tam vnesl pozměňovací návrh, takže s úspěchem pochybuji, jestli nyní všichni bojovníci za cokoliv často vědí přesně, za jakou variantu těchto věcí bojujeme, a máme v tom takový malinký guláš, s kterým ale umíme přežít. Vycházím jenom z toho, že tady bylo staršími senátory, tedy služebně staršími, apelováno, abychom přijímali zákony dodělané, kvalitní, chraň bůh způsobilé dalších rychlých novel a protestů.
Tady lze skoro garantovat, že při této formě přijetí zákona, k čemuž pravděpodobně dojde, aniž bych podceňoval Senát, tak určitě potom potvrzení ve sněmovně, tak vám mohu garantovat, že o tom uslyšíte dál v každých relacích, při každém úbytku lékařů a bude se na to dokonce svádět, i když to tak nemusí být, že lékaři nejsou tam či onde a že tento zákon je pořád jakoby nedokonalý.
Existuje teze a já jsem ji přijal od svých kolegů v rámci jakési loajality, lepší něco než nic. Jenom jsem si položil včera večer před spaním otázku, lepší zlomenina než nic, lepších 100 korun než nic, jistě, lepší dluh 100 korun než nic, to už si nejsem jist, lepší potrat než nic, jistě také to děťátko, ale zase úplně radost to není, takže lepší než nic. Tento zákon pravděpodobně projde, v tom jsem prognostik při veškeré úctě k vám všem, kteří budete hlasovat tak či onak, se bude jmenovat lepší než nic.
A medicína samozřejmě běží zdola, ta neběží shora, naštěstí. Tak ona to přežije, ona se v tom bude dál motat, zdrží to trošku generaci. Já osobně – a to je rozdíl mezi pragmatikem a romantikem – jsem si romanticky myslel, že při vracení zpět, za konsensu všech, nebo ne konsensu, snaze o jakýsi konsensus všech během čtvrt roku, pár měsíců sehnat lidi, až vypustí bílý kouř a nepustit je z místnosti, až se na jednotlivých bodech dohodnou, tak abyste jako všichni nelékaři v tom měli jakoby jasno a přehledno, že pak bychom to se ctí mohli dokonce prodávat jako úspěch celého toho období. A říkám nadstranicky, protože se v tom motají úplně všichni svými neúspěchy, pozor, tady nikdo nezvítězí. To jsem si myslel. Je dokazováno, že by to asi tak nefungovalo, že úplný konsensus na bázi rozumu možný není. Já pro osobní psychohygienu se přikloním k zamítnutí, to bude hrdinské gesto, nic víc to nebude, a možná ještě někdo další. A potom to samozřejmě bude pravděpodobně pokračovat tím procesem, jak naznačil pan ministr, to znamená, že se tam některé drobné úpravy udělají, z nichž některé jsou asi vylepšení apod., pak se k tomu nějak postaví Poslanecká sněmovna a pak nám všechněm pomáhej bůh, a určitě nám pomůže a my si pomůžeme také sami, což je nejlepší využití boží pomoci.
A teď závěr. Poprosil bych pana ministra úplně v závěru, aby poté, až toto se všechno stane a zákon bude mít, dbal velice na to, jak bude vypadat už vyhláškově struktura nadstavbových oborů, která to nemůže úplně doladit, ale právě frustrované obory, může tam ujasnit celou řadu věcí, hlavně u frustrovaných oborů, může dát komoře najevo, které jsou kompetence, povinnosti, jak může vyjasnit otázku tzv. funkčních kurzů, které jsou pořád špatně chápány, nevyjasněny, které mohou být jednak nástrojem dobra, ale i bičem na to, dokonce i nástrojem konkurenčního boje, se kterými se může stát leccos.
Prosil bych pana ministra, který toto dítě nezplodil, ale můžeme k výchově tohoto dítěte, řekl bych lehce defektního, možná i nemluvného, možná i nevychovatelného, ale kultivovatelného, kdyby na tom trošku spolupracoval a třeba i v Senátu jsme se mohli dozvědět, jak jsou připravována klíčové vyhlášky o nadstavbových oborech, které to budou dolaďovat a některá vysvětlující opatření dál. A to jsem vůbec nezmínil věci, na kterých bude bazírovat komora, jsou to různé úpravy, proč naši musí mít dokonalé vzdělání a zahraniční lékaři až tak ne nebo po určitou dobu. Je tam řada procesních věcí, jak to má být kontrolováno na ministerstvu. Nezmínil jsem tady pana ředitele Malinu a IPVZ, který se stará o praktické lékaře, o nástavbové obory, který je tradiční institucí 40 let a také nám podstrkoval nějaké lístečky, co by se tam mělo objevit.
Nezmínil jsem toho spoustu, aby tento projev byl mírný, nebyl destruktivní, a při mé nevoli posouvám tu věc kupředu, protože co jsem já pouhým práškem v zákonu 95 o specializačním vzdělávání lékařů, zubařů a farmaceutu.
Nezmiňoval jsem ani ty perly, že nejvýznamnějším oborem je maxilofaciální chirurgie, která dokonce u zubařů a chirurgů je zakotvena tak široce, že skoro je škoda si dopřát nějakého onemocnění v této oblasti, zatímco v oblasti, jako je třeba úrazovka, říká se, že to se tam nějak smete, to už nějak dopadne, pokud jde o traumacentra. Něco se tam vylepší. Výbor se tomu věnoval, jak říkal pan ministr, včera nejdelší dobu, co jsem zažil, bylo to asi tři hodiny, a nebylo to konfliktní, ale řekl bych, že kyslíku jsme tam hodně spotřebovali.
A hlásím se jako první schválně, ne z neskromnosti, ale proto, abych teď umožnil, aby nyní převážily názory, které to posunou kupředu, a já pak budu hlasovat pro zamítnutí. Děkuji
Jan Žaloudík, 14.12. 2016
Neautorizovaný text ze senátního stenozáznamu
Zvýraznění části textu – ZD.
