Hledám cestu k jejich duši, říká rocker Radek Kurc o svých spoluhráčích ze stacionáře AKORD

Muzikoterapie rozvíjí potenciál lidí s různými typy zdravotního postižení, pomáhá jim v komunikaci, vztazích, učení, pohyblivosti, sebevyjádření a podobných užitečných dovednostech. Jak může vypadat muzikoterapie, když se jí ujme takový živel, jakým je nefalšovaný rocker? Přihodí se cosi nečekaného, alespoň pro nezasvěcené. Dojde k setkání spřízněných duší, které spojují překvapivé věci, třeba kreativita. Muzikant Radek Kurc se svými spoluhráči, lidmi se zdravotním postižením různé závažnosti, klidně vezme lidovou píseň, vytvoří z ní rockovou „nálož“ a všichni zúčastnění se přitom báječně baví.  K hodinám muzikoterapie se scházejí v denním stacionáři AKORD, který patří pod stejnojmennou neziskovku, kterou si v roce 1992 založili rodiče dětí ze zdravotním postižením v Praze 2, odborníci z oblasti zdravotnictví, školství, sociální péče a zástupci místní samosprávy. Radek Kurc je zkrátka muzikant, který má rád nejen hudbu, ale také lidi. Těm zpívá, s nimi hraje, ale také je občas zachraňuje.

Jak se rocker dostal k muzikoterapii?

K terapii hudbou jsem se dostal, když jsem si v roce 2015 rozšiřoval vzdělání a dostal jsem nabídku, zda bych se nechtěl věnovat handicapovaným lidem. Zvážil jsem to a dost rychle se rozhodl. Dodělal jsem si další kurzy a po nabídce ředitelky denního stacionáře AKORD v městské části Praha 2 jsem se muzikoterapii začal věnovat naplno.

Pro koho to byl větší „kulturní“ skok: Pro vás, když jste se začal zajímat o pomoc lidem s kombinovaným zdravotním postižením, nebo třeba pro pracovníky AKORDu, kteří najednou měli mezi sebou takový živel, jako jste vy?

Přiznám se, že nevím. Vím ale jedno, že si nesmírně vážím lidí, kteří v takových zařízeních pracují. Je to nesmírně těžká práce. Ze začátku když jsem se v AKORDU seznamoval s tím, jak to tam chodí, několikrát jsem si myslel, že to vzdám. Vždy jde ale o to, jak k tomu přistoupíte. Jak uchopit celou terapii, abyste je udržel v tahu, aby je to bavilo a měli sami snahu něco předvést. Nejde o to, aby jim člověk hrál a oni seděli v invalidních vozících…to je špatný přístup. Musíte jim dát šanci a motivovat je, aby chtěli sami něco vymyslet.

Když jsme měli první velké společné vystoupení, kde bylo opravdu, ale opravdu plno ve velikém sále, tak měli ohromnou trému. Nakonec to dopadlo tak, že lidi jim tleskali ve stoje a to jim bylo velikou odměnou za jejich odvahu a výkon! Videa lze najít na youtube nebo na stránkách stacionáře AKORD, ale také na mém webu www.radekkurc.cz

Měl jste dříve nějakou zkušenost – pracovní, či obyčejně lidskou – s lidmi se zdravotním postižením?

Pracoval jsem pro jinou organizaci na  jiné městské části Prahy, ale tam nešlo nic realizovat …škoda….

Co je na práci muzikoterapeuta nejtěžší?

Nejtěžší je najít cestu k jejich duši, každý z nich je tak hodně odlišný, jako lidé, které potkáváte v každodenním životě. Nejsou jiní než my. Umí být stejně tak v dobré, jako ve špatné náladě, stejně jako my. Jsem tu od toho, abych jim udělal den lepší a veselejší.

Jakou zpětnou vazbu vám klienti poskytují, jak poznáte, že jste ve své práci na dobré cestě?

Jsou kupodivu dost kreativní, měníme postupně repertoár a máme tam písně z lidového prostředí, country ale i hard rock… Děláme různé verze různých skladeb, kdy vezmeme píseň lidovou a vytvoříme z ní rockovou nálož a musím říct, že to je hodně baví.

To, že jsme na správné cestě, poznáte u těch aktivních velmi rychle, na konci písně – když dohrají – se spustí dost často velký rachot a musí se hrát i několikrát, tím si zapamatují slova, postupně se naučí přidávat i nástroje. Většina z nich je aktivních v hraní, používáme bubínky a různé dřevěné nástroje na rytmiku. Některé bubny jsem nechal upravit k jejich potřebám, tak aby byly lépe použitelné k vozíku, na kterém hudebník sedí. Teď jsme začali jednou za 14 dní využívat i techniku a děláme karaoke, kdy si každý z nich může zkusit zpívat s kapelou a vyzkoušet si pozici zpěváka velkých hitů. Je to nesmírná sranda a moc se jim to líbí.

Jaké dovednosti jste u svých spoluhráčů, čili klientů AKORDu, objevil?

Zjistil jsem, že někteří z nich si dokáží pamatovat neuvěřitelnou spoustu textů i v angličtině. Zpěvové linky jim nedělají také žádné problémy, největší radost mají, když mi ten text sami přemění v nějaký svůj vlastní, který je zrovna napadl a mě tím vždy dokážou rozhodit tak, že se musím smát. Občas jsou opravdu velmi kreativní.

Co podle vás největším přínosem muzikoterapie?

To, že jim děláte dobře na duši, oni se učí a chtějí se učit a navíc jim to pomáhá s motorikou, což je v jejich případě velmi důležité.

Jak se na vaše aktivity v AKORDu dívají vaši kolegové rockeři?

Kolegové rockeři jsou normální lidi jako každý jiný, je spousta z nás, kteří pomáhají, aniž by o tom kdokoli věděl a nepotřebují to ventilovat.

Je něco jiného, když jde o to pomoci konkrétní skupině nebo jednotlivci, kdy vidíme, že to dostanou přímo ti, kteří to potřebují a ne nějaká organizace, která si z toho ukrojí pro své marketingové potřeby tak velkou část, že pro toho, kdo by to měl dostat, zůstane …..prd. Hrál jsem s kapelou na pár akcích pro děti, které to potřebovali a musím říct, že je to super pocit, když vidím, že jsme mohli malinko ulehčit život rodině, která to má zatraceně složité. Těžko se někdo může vžít do toho, co taková rodina potřebuje a jak jí pomůže. Proto jsem pro přímý kontakt.

Co vás přivedlo k práci záchranáře?

Je to práce jako každá jiná.

Kde konkrétně pracujete jako záchranář?

Pracuji externě, nejsem zaměstnanec konkrétní nemocnice, ale nejčastěji se vyskytuji na ÚHKT na Karlově náměstí.

Je něco, co vás v organizaci záchranné služby opravdu štve?

Nejsem oprávněn komentovat, jsem externista, nevidím do struktury.

Zažil jste případ, kdy jste si řekl, tahle práce (záchranáře) má fakt smysl?        

Každý den!

Zpíváte si při práci?

Spíš si nahrávám nápady rovnou do mobilu, abych je nezapomněl, než dojedu do studia.

Jak všechny své role zvládáte najednou? Máte také nahrávací studio a kapelu, pak zmiňovanou muzikoterapii i záchranku a jste koneckonců táta rodiny.

Studio je docela dobře vytížené, nemohu si stěžovat, strašně mě to baví. Ano, kapelu mám, jsem ten šťastný, který vydal již mnoho desek a docela některé měli úspěch (3x nominace na Anděla). Teď připravujeme s kapelou FRIEND‘s další desku. Moc se těším, tahle práce mě dokáže naprosto pohltit a zapomenu na celý svět a třeba i na jídlo. Potřebuji k tomu jen dobré lidi, náladu a dobré víno.

Muzikoterapie je prostě zase muzika a i když se na ní musím připravovat, nedělá mi to žádný problém. Táta jsem snad dobrý, syn hraje se mnou v kapele, je výborný kytarista a dcera je v Národním. Nejsem na to sám, mám podporu doma a jsem rád, že mohu dělat to, co dělám. Jsou lidé, kteří do práce musí, já se do jakékoliv práce těším!

Tomáš Cikrt

Foto: Archiv radka Kurce a stacionáře AKORD