Stárnutí populace je téma, které zaznívá čím dál častěji a hlasitěji. Zatímco v České republice jsme tento problém zatím nedokázali systémově a koncepčně uchopit (psali jsme zde), některé evropské státy už ze všech sil pracují na tom, jak dál. Podstatnou roli při tom hraje domácí neformální péče, která je nejčastější, ovšem většinou nedoceněnou (společensky i finančně) součástí péče o ty, kdo už se o sebe nedokážou postarat. I když se všechny evropské státy na tomto poli potýkají s více či méně obdobnými problémy, je třeba říct, že v Česku máme co dohánět. Kde hledat inspiraci, jak podpořit neformální pečovatele a usnadnit jim jejich čím dál náročnější práci, nastínil listopadový seminář s názvem Nástroje a možnosti podpory pečujících v ČR a zahraničí: teorie a praxe, který se konal na půdě poslanecké sněmovny.
„Jednou z hlavních výzev pro Evropskou unii je demografický vývoj a stárnutí obyvatelstva. To znamená, že nám také roste výskyt chronických onemocnění v populaci a na druhé straně je stále obtížnější zajistit udržitelnost sociálních služeb v Evropě. V současnosti jsou lidé, kteří jsou výdělečně činní a přispívají prostřednictvím daní na sociální služby, oproti starším obyvatelům v poměru 4:1. Do roku 2060 ale bude tento poměr 2:1. Proto se hledají inovativní řešení, tedy jak zachovat stejnou míru podpory bez nárůstu finančních nákladů,“ nastiňuje současný stav Stecy Yghemonos, výkonný ředitel Evropské asociace pečujících – Eurocarers.
V EU je podle odborníků až 80 procent péče zajištěno právě díky neformálním pečovatelům, což jsou, stejně jako v Česku, v osmi z deseti případů ženy. Odhaduje se také, že ekonomická hodnota neformální péče dosahuje 60 až 90 procent veškerých rozpočtů na péči celkově. Kdyby se tedy pečující ze dne na den přestali starat o své blízké, celý systém by zkolaboval. Například v Británii se odhaduje hodnota práce pečovatelů na 140 miliard liber (4,45 bilionu korun) ročně.
Vzhledem k tomu, že jsou rodiny menší a populace stárne, je zároveň poskytovaná péče čím dál náročnější. K tomu se navíc přidává to, že děti žijí od svých rodičů poměrně daleko. Aby toho nebylo málo, je v Evropě obecně nedostatek formálních pečovatelů a zdravotníků. Odhaduje se, že v roce 2020 bude chybět 230 tisíc lékařů, 150 tisíc lékárníků, zubařů a fyzioterapeutů a 590 tisíc sester. V součtu tak nebude pokryto 13,8 procenta péče.
Mohlo by vás zajímat
„Tím pádem ubývá alternativ pro členy rodiny a neformální pečovatelé tak čelí mnohem většímu tlaku,“ konstatuje Yghemonos, podle kterého musíme investovat do systému formální péče. „Pečovatelé by měli být pečujícími, protože se pro to rozhodli. Dnes ale máme situaci, že se většina stává pečujícími, protože nemají jinou možnost – nemohou se spolehnout na možnosti systému formální péče a je pro ně obtížné skloubit práci a péči,“ dodává. Výsledkem je zvýšené riziko chudoby, sociálního vyloučení a také psychických problémů.
Irsko: Země, kde si vydobyli funkční strategii
Situace v EU je nyní taková, že 23 členských států poskytuje pečujícím nějakou formu podpory. Devět z těchto států pak má přímé dávky, ostatní mají příspěvek pro pacienty, kteří mohou rozhodnout, jak s ním naložit. Tyto dávky ovšem bývají i vzhledem k minimální mzdě nízké, aby lidé byli motivováni zůstat na trhu práce. „To je možné jen tehdy, pokud budou k dispozici alternativy. Řada pečujících ale v oblasti flexibilních úvazků naráží na problémy,“ říká Yghemonos, který se zároveň snaží působit v Evropské komisi ohledně možností vzít si volno na péči o blízkou osobu. Podle něj by komise měla představit iniciativu v této oblasti letos na jaře.
Yghemonos také zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, jak důležitou hrají neformální pečovatelé v systému roli, neměli by být znevýhodňováni vůči ostatním pracujícím například na výši důchodu a k dispozici by měli mít respitní služby, aby si mohli dopřát odpočinek. V neposlední řadě by si neformální pečovatelé měli být vědomi svých práv a toho, na co mají nárok. Měla by tedy fungovat strategie, která by se na problematiku komplexně zaměřovala. Právě o to usiluje například Irská asociace pečujících, která poskytuje pečujícím po celé zemi poradenství a služby včetně telefonní linky, kam si mohou zavolat o radu.
„Lobovali jsme za národní strategii pečovatelů, protože jsme cítili, že potřebujeme mít nějaké uznání pro pečující rodinné příslušníky. V roce 2012 vláda zavedla první národní strategii pečovatelů se čtyřmi národními cíli na tři až čtyři roky. Dostali jsme závazek vlády, že po této době, až skončí recese, se obnoví,“ přibližuje Catherine Cox, ředitelka sekce komunikace a zapojení pečujících Irské asociace pečujících. Po prvním roce však bylo zaznamenáno jen málo pozitivních kroků, takže proběhla jednání se zapojenými resorty, aby došlo k nápravě. Nato bylo zavedeno pravidelné hodnocení, díky němuž dnes v Irsku vědí, že se situace vyvíjí pomalu, ale jistě správným směrem.
„Jedním z cílů strategie bylo zlepšit povědomí o možnostech respitní péče. Tam ale nejdřív došlo ke zhoršení situace kvůli škrtům. Ve třetím roce byly škrty zrušeny, příspěvky poskytnuty a došlo k pokroku. Trvalo nám sice dva roky, než se to povedlo zlepšit – museli jsme se hodně věnovat lobbistické práci, ale pokroku se podařilo dosáhnout,“ popisuje úsilí Catherine Cox.
Protože se v roce 2016 konaly v Irsku volby, ozvaly se v rámci předvolebních kampaní i asociace podporující pečující s tím, aby došlo k aktualizaci strategie týkající se pečovatelů. „Všem politikům, kteří kandidovali ve volbách, a všem stranám jsme zaslali naše stanoviska a dotazy, aby se body dostaly do programu politických stran a byl vydán příslib revidování strategie. Věnovali jsme se i kampani v médiích, která se tak tématu a vyhodnocování, jak se k tomu staví jednotlivé politické strany, začala věnovat. Podařilo se nám při tom zvýšit povědomí o situaci pečujících, jak v oblasti médií, tak v politické oblasti. Když se pak uskutečnily volby, každá strana nám předala své volební sliby a všechny hlavní politické strany nám slíbily, že budou aktualizovat národní strategii, což by bylo spojeno s uvolněním dalších finančních prostředků,“ přibližuje Cox s tím, že dalším úkolem je hlídat politiky, aby skutečně slibům dostáli.
Jak udržet pečujícím zaměstnání nebo alespoň dostatečný příjem
Inspiraci k tomu, jak zlepšovat situaci pečujících v Česku, můžeme hledat také třeba v sousedním Německu. To má od roku 1995 pojištění pro dlouhodobou péči a o více než dvě třetiny lidí vyžadujících péči se stará doma jejich rodina. I Německo ovšem trápí obdobné obtíže, které byly načrtnuty výše, a systém tak nyní prochází velkými změnami. Od roku 2013 do něj putuje mnohem více peněz – na péči o lidi žijící doma jde ročně o 1,4 miliardy euro více, na rezidenční péči o miliardu více. Od ledna 2015 pak byly rozšířeny příspěvky, které tak bere je 2,7 milionu příjemců. Je také k dispozici větší spektrum služeb a v rezidenčních domovech se podařilo výrazně navýšit počty personálu. Druhý zákon na posílení dlouhodobé péče platí od ledna 2017 s tím, že má přinést novou vizi dlouhodobé péče. Mimo jiné se zaměřuje na podporu soběstačnosti lidí vyžadujících pomoc, zejména těch s demencí. Dosavadní systém tří úrovní péče se nahrazuje pěti stupni péče, kde jsou více zahrnuty kognitivní problémy. Aby všechny kroky bylo možné provést, zvedají se příspěvky v rámci pojištění o 0,5 bodu.
Pokud bychom se podívali na konkrétní problémy, od roku 2013 se začíná více dbát nejen na zdravotní stav lidí v péči, ale i samotných pečujících. Ti tak mají lepší podmínky pro rehabilitaci a na některé kliniky si s sebou dokonce mohou vzít i člověka, o něhož se starají. Dalším bodem je všeobecně problematická zaměstnanost pečujících. Německo má nyní pro případy krátkodobé nutnosti péče zavedeno, že pečující mají placeno až deset dnů. Mohou si také dojednat až dvouroční neplacené volno z práce s tím, že je potom zaměstnavatel vezme zpět.
Volno na péči je přitom problematika, kterou si nyní každý stát řeší po svém. „Může být koncipováno jako opatření, na které má pracovník nárok, ale také tak, že je jako v Rakousku třeba, aby se na něm zaměstnanec a zaměstnavatel dohodli. Zároveň se tu nárok odvíjí od určitého stupně příspěvku na péči, zatímco třeba v Irsku o potřebě péče rozhoduje praktický lékař či další instituce. Parametrů, jak může stát opatření postavit, je hodně – záleží na tom, jaké cíle sleduje,“ říká Hana Geissler z Fondu dalšího vzdělávání. Dalším nástrojem v této oblasti, který využívají například v Rakousku nebo ve Švédsku, je volno na péči v případě, kdy osoba blízká umírá. V Rakousku pak spolu s tímto opatřením zavedli v roce 2014 také pečovatelskou dovolenou a kratší pracovní dobu na péči.
„Tyto dávky jsou stanoveny velmi širokým způsobem. Mně osobně se líbí především to, že je mohou požívat i uživatelé dávek v nezaměstnanosti v okamžiku, kdy se z důvodu péče odhlásí ze systému podpory v nezaměstnanosti. Tato změna jejich postavení z mého pohledu výrazně zlepšuje jejich status ve společnosti,“ domnívá se Ladislav Průša, ředitel Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Výše dávek je přitom určena stupněm závislosti, kterých v Rakousku mají sedm, a pohybuje se od 154,2 eura měsíčně (zhruba 5170 korun; jde o péči v rozsahu minimálně 60 hodin měsíčně) po 1655,8 eura (cca 44 740 korun; péče je nutná více než 180 hodin měsíčně, kdy osoba neovládá končetiny a není možná funkční kompenzace).
Berlín dává pečujícím znát, že jsou důležití
Přesuňme se ale zpět do Německa. Tam by měly mít novou odpovědnost na poli dlouhodobé péče samosprávy, které by převzaly koordinaci a integraci roztříštěného systému. Ve výsledku by tak lidé měli dostávat informace z jednotného centra. Strategický plán vytvořený v tomto duchu má už nyní Berlín. Proč vznikl? „Pouze 20 procent neformálních pečujících využívá podpůrné služby. Zejména celá řada starších pečujících má pocit, že když se obrátí s žádostí o pomoc, selžou a nedokážou se dostatečně postarat o své blízké. Lidé taky mají často pocit, že péče o blízkou osobu je mnohem důležitější než vlastní potřeby a řada jich říká, že na služby nemají čas. Chceme tedy umožnit spolupráci poskytovatelů služeb tak, abychom mohli oslovit pečující a přesvědčit je o důležitosti využívání těchto služeb,“ říká Benjamin Salzmann z německého Odborného centra pro pečující.
V plánu, který byl publikován v roce 2015, tak bylo vytipováno 20 témat, kde je prostor pro zlepšování. Za každé téma je přitom zodpovědná některá organizace, která zajišťuje spolupráci s ostatními aktéry a dohlíží na plnění cílů během následujících tří až osmi let. Témata zahrnují poradenství, informovanost a zvyšování povědomí, podpůrné služby a také uznání.
„Jde o to, abychom podpořili kulturu, ve které si společnost bude uvědomovat důležitost a hodnotu práce pečujících. Jde i o to, aby si sami pečující uvědomovali, jak velkým způsobem přispívají ve společnosti a jak je jejich práce důležitá,“ přibližuje Salzmann.
Jednou z akcí na podporu pečujících je každoroční berlínský Týden pro pečující, který má zvýšit povědomí veřejnosti i státní správy tak, aby bylo viditelné, co neformální pečující dělají. „Jsou na veřejnosti málo vidět a jsou opomíjeni. To se snažíme změnit. Chceme také zvýšit jejich sebevědomí,“ dodává Salzmann s tím, že by pečující neměli být sociálně izolováni a měli by mít možnost zapojovat se do společenského života. A ačkoliv se v České republice hovoří velmi často o penězích, je právě úcta a společenské docenění pečujících tím, čím bychom mohli začít. Dobrou zprávou ovšem je, že i u nás se podnikají kroky k tomu, aby se situace pečujících zlepšovala. Na začátku února tak vláda schválila návrh MPSV na nemocenské pojištění. Nová dávka má pomoci rodinám ve výjimečných nebo krizových situacích právě při péči o člena rodiny. Pečovat může i širší rodina, maximálně však 90 dnů. Po tuto dobu bude pečující osoba pobírat z pojištění náhradu mzdy ve stejné výši jako je nemocenská. Snad se tedy podaří novinku dotáhnout do konce a nezbývá než doufat, že ani poté MPSV a vláda na náročnou práci pečujících nezapomene.
Michaela Koubová
