Český transplantační program má za sebou úspěšný rok. Může se pochlubit rekordním počtem zemřelých dárců, transplantací jater či plic a i v dalších ohledech si vede velmi dobře. Čeští pacienti tak čekají na transplantace mnohem kratší dobu než ve většině vyspělých zemí. Přesto se ale snaží Koordinační středisko transplantací systém stále zlepšovat. Pracuje proto na novele transplantačního zákona, která by měla usnadnit dárcovství orgánů od cizinců či více podpořit pozůstalé po dárcích.

 

„Některá čísla nemají v historii českého transplantačního programu obdoby. Je to například počet zemřelých dárců, který v roce 2017 dosáhl čísla 269, což představuje asi 26 dárců na milion obyvatel. Toto číslo nás řadí do první desítky zemí světa,“ poukazuje ředitel Koordinačního střediska transplantací Miloš Adamec. „Je skvělý pocit, že jsme v počtu dárců a transplantací předčili i země, jako je Švýcarsko, Německo, Rakousko – i když to jen o pár desetinek, Itálie či Švédsko. Pokud jde o počty dárců orgánů, jsme šestí na světě,“ dodává Přemysl Frýda, zástupce ředitele Koordinačního střediska transplantací, který také připomíná, že jsme jednou z mála světových zemí, kde se provádějí transplantace dělohy.

Obzvlášť velký úspěch v uplynulém roce zaznamenaly také transplantace jater. „Program transplantací jater prožívá v České republice velký rozvoj. Pacienti se selháním ledvin a jater mají takovou čekací dobu, která podle mého názoru nemá obdoby v celém světě. Průměrná doba čekání na transplantaci jater je u nás tři měsíce. Když to porovnáme například se současným Německem, kde je čekací doba rok a půl, je patrné, že se naši pacienti dostanou k léčbě velmi brzo,“ přibližuje Adamec s tím, že se loni povedlo provést rekordní počet transplantací jater – celkem jich proběhlo 205, což je v rámci Evropy i celého světa špičkové číslo.

Právě za velký přínos zejména v oblasti transplantací jater se přitom letos rozhodlo Koordinační středisko transplantací ocenit českou plaketou za zásluhy transplantačního programu v ČR bývalého ředitele IKEM Karla Filipa, který instituci vedl od roku 1991 do roku 2004. „Po roce 1989 mi bývalý ředitel IKEM Vladimír Kočandrle řekl: Jestli chceš v IKEM transplantovat játra, musíš se stát ředitelem. Z jiné pozice to nedokážeš! A tak jsem se nakonec přihlásil do konkurzu na místo nového ředitele, který jsem vyhrál. Pro rozvoj transplantačního programu bylo nezbytné zavést lepší, profesionální organizaci odběrů a alokace orgánů, jako první v ČR jsme vytvořili funkci transplantačního koordinátora,“ popisuje Karel Filip.

Mohlo by vás zajímat

IKEM ovšem v Česku nebyl první, kde se povedlo játra transplantovat – stalo se tak už před 35 lety v Brně, Praha si ale na svůj transplantační program musela počkat až do roku 1995. Vděčí za něj právě Karlu Filipovi, který tehdy navázal spolupráci s klinikou v Berlíně, kde se čeští odborníci učili. Oddělil také transplantační program od jiných programů, takže transplantujícím lékařům uvolnil ruce. Zároveň zdvojnásobil počet transplantací díky tomu, že v IKEM začaly fungovat dvě koordinátorky (dnes jich je tam sedm), a z upozaďované problematiky se tak nakonec povedlo vybudovat úspěšný program s obdobnými výsledky, jakými se chlubilo berlínské centrum.

Dárcem se mohou stát i osmdesátníci

Přestože se nám ale loni povedlo dosáhnout rekordního počtu zemřelých dárců, stále nemáme orgánů dostatek. „Transplantační program má rostoucí tendenci a nedokáže uspokojit všechny příjemce, protože každý rok zařazujeme na čekací listinu asi tisíc pacientů,“ konstatuje Miloš Adamec.

Spolu s kontinuálně rostoucím počtem pacientů zařazených na čekací listině bohužel také přibývá těch, kdo se nakonec transplantace nedočkají. Další problém je, že spolu se stárnutím populace a stále se vyvíjející medicínou je průměrný věk dárců vyšší. Dnes už dokonce neexistují žádné limity pro věk dárce, takže nejstaršímu dárci v loňském roce bylo celých 85 let. Pozitivní ale je, že stejně tak nejsou věkové limity ani pro příjemce – nejstaršímu loni transplantovanému pacientovi bylo 81 let.

Odvrácenou stránkou starších dárců je horší kvalita darovaných orgánů. „S tím, jak se zlepšuje medicína a kvalita intenzívních jednotek, je kvalita orgánů trošku horší – snaží se zachránit jedince a terapií mohou stav orgánů zhoršit,“ vysvětluje profesor Adamec. Potenciál ovšem vidí v tom, že vedle dárců po smrti mozku existují ještě pacienti po zástavě oběhu. Právě zde je možné najít 10 až 40 procent dárců, u nás je ale využití tohoto poolu ještě v začátcích – loni poprvé počet těchto dárců překročil desítku.

O co největší využívání dárcovského potenciálu usiluje také program mezinárodní výměny orgánů FOEDUS, u jehož zrodu stála Česká republika a kterému prezidentuje Přemysl Frýda. „Dnes už můžeme mluvit o desítkách orgánů, které se buď vyvezly ven, protože se tady nedaly použít – na čekací listině nebyl vhodný příjemce, nebo jsme naopak mohli českým pacientům transplantovat orgány, které nemohli využít v cizině,“ uvádí Frýda.

Návrh úpravy transplantačního zákonu už je na papíře

Koordinační středisko se také snaží vytvářet podmínky pro to, aby se transplantační program nadále zlepšoval. Právě nyní připravuje legislativní změny, které by nás měly posunout zase o kousek dopředu.

„Změny, které navrhujeme, se týkají přístupu k orgánům od cizinců, kteří zemřou na našem území. Až do nedávna tu byl nerovnovážný stav, kdy čeští občané, pokud zemřeli v cizině, mohli být využiti jako dárci orgánů, ale v České republice to bylo de facto zakázáno. Nyní jde hlavně o věci organizačního rázu. Pokud tu zemře cizinec a jsou tu s ním jeho příbuzní, usilují někdy o to, aby odběr orgánů proběhl. Říkají ano, je doma zapsaný na seznamu dárců, takže by to chtěl a my také – když nemůže žít sám, ať alespoň pomůže někomu jinému. V současné době ale máme v zákoně nastavenu striktní povinnost, že se musíme ptát kompetentního úřadu dané země. A teď si představte, když tu umře někdo ze Senegalu – ani nevím, jestli tam mají ministerstvo zdravotnictví a kam bych tam zavolal. Byrokracie by se tedy mohla nahradit třeba souhlasem rodiny,“ načrtává Frýda. „Další změna, kterou navrhujeme, se týká úhrad pozůstalým – Česká republika vyplácí příspěvek na pohřeb rodině, která pohřbívá dárce orgánů a podobně,“ dodává.

Úpravy už jsou přitom na papíře a nyní se legislativně posuzují na ministerstvu. Za měsíc 14. března by navíc měla být problematika projednávána na půdě sněmovního zdravotnického výboru.

Už nyní je ovšem český systém i legislativní úprava vzorem pro další státy. Například Nizozemí nyní změnilo systém předpokládaného nesouhlasu s dárcovstvím, který s sebou obecně nese více překážek při získávání dárců, na systém předpokládaného souhlasu, jaký máme i my (v českém registru odmítačů transplantací je kolem 1500 lidí). Také třeba v Itálii využili i českého příkladu, když restrukturalizovali svá koordinační střediska v nemocnicích.

ČR bude pro Slovensko zajišťovat transplantace plic

Zatímco v některých ohledech může být Česko inspirací, v dalších je výslovně žádáno o pomoc. „Česká republika byla požádána dvěma evropskými zeměmi, aby pro ně vedla program transplantace plic. Až donedávna obhospodařovalo několik evropských zemí Rakousko, ale z kapacitních důvodů vypovídá Slovensku, Bulharsku i dalším zemím smlouvy. Ty se obracejí na nás a teď jsou před dokončením jednání o tom, že kompletně převezmeme jak pacienty, tak transplantace plic ze Slovenské republiky,“ uvádí Přemysl Frýda. Krok byl už na podzim stvrzen ministry zdravotnictví obou států a zákroky by měly probíhat v pražském Motole.

V Česku dnes funguje sedm transplantačních center, největší jsou v IKEM (loni provedl 60 procent všech transplantací v republice), v Brně a Motole. Vedle toho je registrováno na sto dárcovských nemocnic, některé ovšem nejsou aktivní. Pro to, aby byly k aktivitě motivovány, byla před několika lety zavedena desetitisícová odměna za každého indikovaného dárce. Bonifikace ale nefunguje jen u dárcovských nemocnic, ale v případě VZP také u hemodialyzačních středisek za to, že indikují pacienty z dialýzy k transplantaci ledvin. Ty jsou totiž i pro pojišťovnu v dlouhodobém horizontu finančně výhodnější, o nesrovnatelně lepší kvalitě života pacientů ani nemluvě. Zároveň chce ministerstvo více tlačit na prevenci tak, aby například pacienti s diabetem byli pravidelně sledováni a komplikacím, jako je selhání ledvin, se tak předešlo.

Michaela Koubová