Každý může být léčitelem s posvěcením státu. Podle chystaného zákona se stačí jen zaregistrovat

Žádné prokazování jakýchkoliv znalostí o zdraví, nemoci, či lidském těle, jak je tomu například v Německu. Léčitelem v Česku se bude moci stát úplně každý, kdo je bezúhonný, svéprávný, nahlásí se na krajském úřadě a obětuje jeden tisíc korun na „zápisné“. Bude pak zanesen do Národního registru léčitelů a musí vést záznamy o poskytnutých službách. Vyplývá to ze znění návrhu zcela nového Zákona o léčitelských službách, který připravilo ministerstvo zdravotnictví a ještě na sklonku loňského roku předložilo k připomínkám. Jeho cílem je prý oddělit „slušné“ léčitele od „neslušných“, či „nebezpečných“.

 

Hranice „slušnosti“ není v předkládací zprávě definována.  Je snad neslušný léčitel každý, kdo z neznalosti či zištných důvodů lže pacientovi? Z hlediska vědy asi ano, z pohledu nového zákona nikoliv. Neslušný léčitel má být ten, kdo nějak pacienta poškodí. Na ministerstvo zdravotnictví se totiž obracejí lidé, kteří si na léčitele stěžovali, že jim špatně poradili. Nezlobí se sami na sebe, že mu uvěřili, ale dožadují se spravedlnosti. Jistě, člověk, který je nemocný, nejedná tak svobodně a suverénně, jako ten, kdo je zdráv. Nemocný bývá v defenzívě, bojí se. Takto oslaben může být podveden, nebo dokonce skutečně fyzicky zraněn, ohrožen na životě. Na to ale už zákony máme, jak občanský, tak trestní zákoník.  K čemu je tedy dobrá nová norma? Potřebujeme ji?

Nelze odpovědět nezaujatě, či nestranně. Zákon má regulovat cosi, co nelze změřit, prokázat, ověřit. Bude to zákon registrační, zákon o tom, že každý, kdo bude tvrdit, že je léčitel, bude podchycen a zaznamenán. Nic víc. Ministerstvo si od toho slibuje, že když ten dotyčný poruší už dnes platné zmíněné zákoníky, bude snáze dohledatelný, bude muset předložit záznamy, prostě se mu úřady dostanou na kobylku, protože najednou budou mít v rukou důkazy. A ten, kdo zatají, že je léčitel, dostane masnou pokutu a napříště zákaz činnosti. Skeptici budou oponovat, že je takový zákon zbytečný, legalizuje bludy, podvody a posílí iracionalitu v už tak zmatené společnosti. Léčitelé, které mnozí vědci nazývají pejorativnějším slovem šarlatáni, totiž budou mít pomyslné razítko od státu, jež je v našich končinách už dob Rakouska-Uherska vnímáno jako záruka kvality („něco na tom léčitelství bude, jinak by k tomu nebyl zákon a razítko“). Ti skutečně nebezpeční, kteří třeba i v minulosti někoho svými radami i činy poškodili, se svého byznysu nevzdají a stáhnou se do hlubší ilegality.

Homeopatie a čínská medicína jsou léčitelstvím!

Podívejme se nové legislativní dílo podrobněji. Jaké jsou přednosti navrhovaného Zákona o léčitelských službách a o změně zákona o správních poplatcích (jak se přesně nazývá)? Je na něm vidět, že jej tvořil zkušený legislativec, který se nepouštěl do marných podrobností a definic prázdných schránek bez obsahu. Zákon je relativně stručný, se vším všudy, tedy i s pokutami, poplatky a přechodnými ustanoveními, 29 paragrafů.

Hned ve druhém paragrafu jsou léčitelské služby definovány jako „soustavně poskytované služby, které jsou vedeny snahou zlepšit zdravotní stav člověka zejména odstranit jeho nemoc. Spočívají v tom, že osoby, které je vykonávají, zejména pomocí znalostí a schopností, které nemají vědecký základ, zvláštních prostředků, popřípadě znalosti bylin, působí na lidské zdraví“. Průlomový je pak hned další odstavec, který vyjmenovává léčitelské služby:

Mohlo by vás zajímat

Připomínková místa nesouhlasí se snížením věku pro souhlas se sběrem dat na internetu

• a) homeopatie,
• b) tradiční čínská medicína,
• c) tradiční indická medicína (ájurvéda),
• d) Reiki,
• e) biotronika,
• f) psychotronika,
• g) bylinářství a lidové léčitelství, nebo
• h) další léčitelské metody.

Ministerstvo svým návrhem tak vůbec poprvé dává jasně najevo, kam patří metody, uvedené pod pod bodem a) a b).  Homeopatie, navzdory tomu, že jí u nás bohužel praktikují tisíce lékařů a lékárníků, je v zákoně jasně uvedena jako léčitelská služba, která nemá vědecký základ. Stejně tak dopadla tradiční čínská medicína (TCM), přestože byla ještě nedávno násilně protlačována do českého zdravotnictví, a to až z úplně nejvyšších pater politiky, což vyvrcholilo zřízením Kliniky čínské medicíny na půdě Fakultní nemocnice v Hradci Králové a schválením terapeuta čínské medicíny a asistenta čínské medicíny jako řádných zdravotnických oborů (!!) parlamentem. Zákonodárci naštěstí nakonec své pochybení napravili a čínské obory vyškrtli. Učinili tak na základě vlny odporu, které „povýšení“ TCM do zdravotních služeb vyvolalo u lékařské komory, odborných společností, či lékařských fakult. Ostatně definitivní odklizení TCM do léčitelství je jednou z velkých motivací lékařské vědecké obce, proč jednotně návrh zákona o léčitelství z díly ministerstva zdravotnictví podporuje.  A řekněme to ještě jednou, aby nebylo pochyb – zákon dává do jedné roviny homeopatii i TCM s například takovou bio- či psycho- tronikou. Čili podávání tzv. homeopatických léků, či baňkování je ve stejné škatulce s předáváním energie přes televizní obrazovku a je to tak samozřejmě správně.  Žádná z metod pak není nějak blíže v zákoně popisována, ani pro žádnou z nich nejsou definovány nějaké specifické podmínky.

Stanou se z léčitelů poradci?

Návrh zákona také říká, co léčitelskými službami není. Tak samozřejmě, především jimi nejsou zdravotní služby, ale uvádí se i pouhé poskytování fyzického cvičení, masáže, meditace, výživové poradenství, činnosti charakteru duchovní služby a služby poskytované podle zvláštních právních předpisů. Až praxe ukáže, zda to není současně seznam „útěkových disciplín“, k nimž se uchýlí ti léčitelé, kteří nestojí o to být někde v registru a vést záznamy, tudíž se stanou poradci, maséry a duchovními trenéry.

Strukturou pojmů nový zákon poněkud upomíná na Zákon o zdravotních službách, což by mohlo ve veřejnosti vyvolávat dojem jakési příbuznosti léčitelství se zdravotnictvím a medicínou. Zavádí pojem „léčitelské služby“ (dle zdravotní služby), či „poskytovatel“ (léčitelských služeb). Naštěstí o lidech, kteří vyhledají léčitele, se nemluví jako o „pacientech“, nýbrž jako o „klientech“.  Předkládací zpráva pak zmatečně uvádí, že se „služby léčitelů poskytují jen na základě informovaného souhlasu pacienta,“ avšak návrh zákona nezná ani „pacienta“, ani pojem „informovaný souhlas“ (tento pojem definován v Zákoně o zdravotních službách), hovoří pouze o „povinnosti informovat klienta“ (viz dále). Další podobností pak je tzv. záznam, který upomíná na zdravotní dokumentaci, i když samozřejmě půjde jen o zápisky léčitele, z nichž si ovšem klient může pořizovat  výpis, nebo kopie. Záznam nebude mít žádné formální nároky a jeho pojetí bude ponecháno na fantasii léčitele.

Schovávačka v eseročkách

Poskytovatelem léčitelských služeb smí být podle návrhu buď fyzická, nebo právnická osoba. Na rozdíl od zdravotní péče už není stanoveno, kdo může služby poskytovat pod hlavičkou oné právnické osoby. Lékaři a další zdravotníci, zaměstnaní u poskytovatele zdravotních služeb, musejí sami být vedeni v registrech komor, musí mít odpovídající vzdělání, celoživotní vzdělávání atd. Podle zákona o léčitelských službách si tak bude moci skupina šarlatánů založit firmu a v ní se schovat jako zaměstnané osoby, na které už tento zákon nedosáhne. Ostatně podobnou připomínku má k návrhu Česká lékařská komora, která upozorňuje, že „podmínka bezúhonnosti se vztahuje u právnické osoby jen na statutární zástupce, nikoli na osobu, která bude léčitelskou praxi vykonávat. Tedy např. fyzická osoba může mít odňato oprávnění nebo nesplňovat podmínku bezúhonnosti, ale založí s.r.o., jednatelem jmenuje bezúhonnou osobu, léčitelské služby poskytuje nadále a neporušuje tím zákon.“ Právě bezúhonnost a plná svéprávnost jsou podle návrhu zákona základními podmínkami poskytování léčitelských služeb fyzickými osobami.

Oprávnění vzniká ohlášením. Fyzická nebo právnická osoba, která hodlá poskytovat léčitelské služby, je povinna podat ohlášení příslušnému krajskému úřadu s obvyklými náležitostmi jako je jméno, příjmení, bydliště, datum narozeniny atd. Úřad potom do pěti pracovních dnů zapíše ohlašovatele do národního registru léčitelů. Poskytovatel léčitelských služeb musí pak hlásit případné změny a doplnění.  Úřad může nevyhovět, nebo později zápis zrušit, pokud poskytovatel porušil zákon.

Správcem národního registru léčitelů bude ÚZIS (Ústav zdravotnických informací a statistiky), jeho obsah bude veřejně přístupný na internetových stránkách Ministerstva zdravotnictví, ovšem vyjma osobních údajů.

Občanský i trestní zákoník mnohé řeší

Pokud jde o to, jak má postupovat „poskytovatel při poskytování léčitelských služeb“ je odkázáno na občanský zákoník.

Od  1. ledna 2014 platí v Česku nový občanský zákoník, který zavedl tzv. smlouvu o péči o zdraví. Ta se vztahuje jak na lékaře a zdravotnické pracovníky, tak i na léčitele. U zdravotníků se vyžaduje, aby poučili pacienta, aby prováděli úkony s jeho souhlasem, postupovali s péčí řádného odborníka, a to i v souladu s pravidly svého oboru a řádně vedli záznamy o péči. Na léčitele se tyto požadavky vztahují přiměřeně. Léčitel by měl asi ze všeho nejvíce pacientovi zdůraznit, že výsledek své „léčby“ nemůže zaručit, což by byla zřejmě nejpravdivější informace, kterou by mu podal. Pokud v něm bude vyvolávat nereálné představy a ví, že je nemůže, nebo neumí naplnit, pak smlouvu porušil. Smlouva o péči o zdraví nevyžaduje písemnou formu. V občanském zákoníku je i náhrada újmy. U zdravotníků je jejich odpovědnost podepřena tím, že vystupují jako odborníci a lze jejich škodlivou radu dát do souvislosti s tím, co by měli znát a vědět (o lze dohledat, změřit, ověřit).  U léčitele si to lze těžko představit, vždycky se může vymluvit na odlišné principy poznávání světa a říci, že nikomu nic nesliboval. Zákoník také říká, že je každý při svém konání povinen počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na (mj.) životě a zdraví jiného. To je mnohem nadějnější cesta, z takové obecné občanské povinnosti se hůře vykrucuje.

Samozřejmě se může léčitel dopustit i trestného činu. Trestní zákoník zná trestný čin ublížení na zdraví, včetně nedbalosti a v úvahu připadají i další trestné činy jako je podvod, uvedení v omyl, poškození cizích práv.

Existující právní normy lze tedy použít i pro postihování léčitelů. Zákon o léčitelských službách vlastně na tyto normy spoléhá, to co on sám přináší navíc je registrace léčitelů a nová agenda pro krajské úřady a ministerstvo.

Souhlasy, záznamy a kontrola

Ke každému úkonu v rámci léčitelských služeb se vyžaduje souhlas klienta. Není ale specifikováno, jak by měl vypadat. Česká lékařská komora v rámci připomínkového řízení navrhla, aby měl „obligatorní písemnou formu“.  V případě vědecky nezakotvených léčitelských služeb, které nejsou poskytovány podle medicíny založené na důkazech a definice náležité odborné úrovně, by měl podle komory „léčitel dokumentovat poučení a souhlas pacienta písemně“, což prý bude jeden ze zásadních podkladů pro kontrolní činnost krajského úřadu a ministerstva (které je podle návrhu zákona odvolacím orgánem).

Jak už jsme zmínili, léčitel si povinně povede záznamy o poskytnutých službách, „z nichž musí být zřejmé zjištěné údaje o zdravotním stavu klienta a o poskytovatelově činnosti“. To bude v mnoha případech zábavné či absurdní čtení. „Záznamy poskytovatel uchová 5 let od posledního poskytnutí léčitelských služeb klientovi, a to i po ukončení poskytování léčitelských služeb,“ píše se v návrhu zákona. Léčitel musí bez zbytečného odkladu klientovi umožnit nahlédnout do záznamů, které o něm vede, a pořizovat si z nich výpisy, opisy nebo kopie (popřípadě mu je sám vydá za úhradu).

Klient má být informován předem o ceně služeb a musí dostat potvrzení o zaplacení. Místo, kde bude léčitel služby poskytovat, musí viditelně označit. Ono místo trápí lékařskou komoru. Vadí jí, že zákon nepočítá s tím, že by byli léčitelé kontrolováni tam, kde služby poskytují. „Léčitelské služby mohou být často poskytovány v soukromém bytě léčitele, který se může bránit právem na ochranu domovní svobody, není-li zákonem výslovně stanoveno, že musí umožnit vstup např. i do těchto prostor,“ upozorňuje komora, dále ale nerozvedla, jak si takovou kontrolu představuje. Návrh zákona kontrolu svěřuje krajskému úřadu a ministerstvu. Co by ale v bytě léčitele nějaká paní (či pán) z krajského úřadu kontrolovala? Úhel zahnutí virgulí, měřila by intenzitu životní energie? Maximálně by se mohla podívat třeba, zda tam vůbec nějaký prostor je.

Stejné to ale bude i s pojetím kontroly tak, je popsána v návrhu zákona. Srozumitelné je, že úředníci zkontrolují plnění povinností a podmínek, plynoucích ze zákona. Jenže ten řeší pouze ohlášení a zapsání do registru a také ukládá povinnost vést záznamy, ale už třeba ne to, jak mají vypadat, co v nich má a nemá být. Přitom zákon předpokládá, že „v rámci kontroly jsou kontrolní orgány oprávněny nahlížet do záznamů o poskytnutých léčitelských službách“. Co z nich ale vyčtou, jak je budou posuzovat, podle jakých kritérií a jaké to celé bude mít vztah k realitě?  Mohou jedině konstatovat, že záznamy existují a že se v nich píše zhruba cosi o zdravotním stavu.

Posouzení práce léčitele je vlastně největším úskalím zákona.

Například paragraf 17 říká: „Poskytovatel nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v rámci poskytovaných léčitelských služeb.“ Z hlediska vědy jsou informace, které léčitelé lidem poskytují, zpravidla vždycky „neúplné nebo nesprávné“ (a nejen to, třeba i zavádějící). Jejich rady jsou pak škodlivé do té míry, do jaké z nich činí lidé závěry nebezpečné pro své zdraví. Když nasměřuje léčitel pozitivní energii třeba do srdce klienta, a dotyčnému se pak doma přitíží, poskytl nesprávnou informaci, škodlivou radu, nebo co vlastně provedl? Bude se nahrazovat škoda? Předkladatel měl zřejmě především na mysli to, kvůli čemu také zákon vznikl, totiž ta doporučení léčitelů, které odvedou člověka od účinné ověřené vědecké terapie. Klasickým příkladem je rada, aby klient nebo klientka posečkala, nebo vyloženě odmítla onkologickou léčbu, třeba chemoterapii. Na to ale už myslí zmiňovaný občanský zákoník, který popisuje tzv. prevenční povinnost každého z nás (jak už jsme výše uvedli), léčitel by tedy měl být opatrný a včas pacienta nasměrovat na pomoc lékaře.

Podobné je to i s reklamou, kde nový zákon požaduje, aby „neobsahovala nepravdivé nebo zjevně zavádějící informace nebo informace, které jsou způsobilé uvést klienta v omyl“. Z hlediska vědy by tedy bylo lepší, aby měli léčitelé reklamu preventivně zakázanou úplně.

Zdravotníci budou přepínat z vědy na šarlatánství a zpět

Zajímavé situace nově vzniknou pro lékaře a další zdravotníky, kteří kromě zdravotních, budou současně oficiálně poskytovat i léčitelské služby. Tedy jinými slovy, kteří budou chvíli vědci a chvíli pavědci. Budou totiž muset před poskytnutím léčitelských služeb upozornit klienta, že navrhují poskytnutí služeb, které nejsou zdravotními službami. Nepovedou stejné záznamy jako ostatní léčitelé, ale rovnou budou zapisovat do zdravotnické dokumentace a musí se přitom řídit „svým“ zákonem o zdravotních službách. „Ze záznamů výslovně vyplývá, které se vztahují k poskytování léčitelských služeb,“ píše se v návrhu zákona o léčitelských službách. Jak budou takové zápisy znít? (Můžeme jen spekulovat, pro odlehčení například: „V okamžiku, kdy pacientka odmítla spolupracovat na snížení své hmotnosti, bez čehož nemá smysl jí provést operaci kyčle, jsem začal konat v režimu zákona o léčitelských službách a doporučil jí homeopatikum proti zatvrzelosti.“)

Zákon také obsahuje sankční část. Praví, že ten, kdo bude poskytovat léčitelské služby bez oprávnění, může dostat pokutu do 100 tisíc korun, pokud však bude tento přestupek opakovat, může se vyšplhat až k jednomu miliónu korun a zákazu činnosti na deset let.  Nebude-li vést záznamy, nebo je nedá k dispozici (nahlédnout, opsat) klientovi, může ho to stát půl miliónu korun.  Za menší prohřešky jsou pokuty sto tisíc a deset tisíc korun. Přestupky projednává krajský úřad.

K tématu se ještě vrátíme.

Tomáš Cikrt