Sestavovat žebříčky je mediálně atraktivní. Problém ovšem je, když za nimi stojí zavádějící a amatérsky nastavená kritéria, jako tomu bylo například u Indexu zdraví zdravotních pojišťoven. Pofidérní „metodika“ ovšem stojí také za žebříčkem fakult, který nedávno již poněkolikáté vyšel v časopise Týden. O tom, jak (ne)hodnotit vysokou školu, si Zdravotnický deník povídal s děkanem 1. lékařské fakulty UK Aleksim Šedem.
Časopis Týden nedávno zveřejnil žebříček vysokých škol. 1. LF se ale v kategorii Zdravotnictví, lékařství a farmacie vůbec neumístila v první pětici. Čím si výsledek vysvětlujete?
Myslím, že v tomto konkrétním případě nejde ani tak o to, která fakulta byla kolikátá. Asociace děkanů lékařských fakult ČR zaujala k žebříčkům obecně stanovisko, které volá po srovnávání kvality – to je vždycky dobře a je to dobrá informace pro veřejnost, aby se vědělo, co která fakulta nabízí. Bohužel ale žebříček v Týdnu, respektive neprofesionálně vzniklé žebříčky obecně, mají problém, že nerespektují hodnocení akademických institucí, jak je ve světě zvykem. Smíchávají tak třeba to, že různé lékařské fakulty učí jinou proporci různých oborů. Je tam všeobecné lékařství a zubní lékařství, ale na některých také adiktologie, zdravotní sestry nebo fyzioterapeuti. Všechno smíchat dohromady je jako porovnávat lékařskou fakultu s filosofickou – mohou být obě dobré, ale mají jiné parametry srovnání. Že žebříček Týdne není přesný, vystihuje i to, že v něm mezi lékařskými fakultami mnoho let vítězí Fakulta vojenského lékařství Univerzity obrany v Hradci Králové, která přea všechny klady ale vůbec neučí všeobecné lékařství.
Nepoškodil vás výsledek?
Mohlo by vás zajímat
Zjevně ne, protože se nám přihlásilo o asi 22 procent více lidí než loni. Mluvili jsme ale s vedením vydavatelství, které projevilo zájem podívat se na věc profesionálně a přislíbilo uveřejnění omluvy. Na to, že je žebříček způsobem, kterým je dělaný, nesmyslný, Asociace děkanů upozorňovala několik let – a upozorňovaly na to i fakulty, které byly první. Mimochodem, 1. LF se vždy umísťovala na čelných pozicích, ale v posledním hodnocení redaktor časopisu zavedl nové kritérium, zohledňující ochotu fakulty na jeho žebříčku spolupracovat, neptat se na metodiku a nemluvit mu do toho. A vše bylo jinak J
Časopis uvádí jak v tištěné verzi, tak na webu Nejlepší vysoká čtyři kritéria hodnocení: zájem o školu, pedagogové, věda a vnější hodnocení. Pojďme si je postupně projít. Co se týče zájemců, měli jste pro tento školní rok do 15 oborů přes 5000 přihlášek, brali jste necelých 1400 uchazečů. Více než polovina přihlášek byla na všeobecné lékařství, kam se dostalo přes 800 lidí, čili cca každý čtvrtý. Na druhou stranu ale také uvádíte, že u vás studuje celkem 4500 studentů a ročně absolvuje 300 nových lékařů…
Jedna věc totiž je, kolik je studentů přijatých, a druhá, kolik jich je zapsaných. V dnešní době se velká část studentů hlásí na více lékařských fakult, mohou být úspěšní na několika, ale nenastoupí jen na jednu. Je tedy přijatých 800, ale zapisuje se jich zhruba polovina. S tím počítáme dopředu – nechceme jich přijmout málo, když by se jich pak málo zapsalo. K tomu přistupují všechny lékařské fakulty podobně, počítají, že se zapíše kolem 50 procent. Navíc dřív chodili na medicínu lidé, kteří byli vyprofilovaní, že ji chtějí dělat. Teď ale hodně lidí není pevně rozhodnuto, co chce dělat, takže se sice zapíšou na všechny lékařské fakulty, což má logiku, ale čím dál častěji také zároveň i na úplně jiné obory.
Není to náročné odhadnout? Aby se vám pak nepřihlásilo náhodou lidí mnohem více, než můžete kapacitně vzít…
Je to velký problém. Každoročně se to víc a víc komplikuje. Dřív se řeklo, že přijmeme 800 lidí, zapíše se jich 300, a my víme, že se jich ještě stovka vejde, tak se posune čára podle bodových zisků. Teď procedura probíhá také tak, ale je svázaná se spoustou dalších věcí, které se musí vykazovat, a formálně je třeba vypisovat doplňovací výběrové řízení. Nicméně lidé se vezmou do určitého bodového zisku, a když se kapacita nezaplní zapsanými, jde se po bodových ziscích dál. Naprostá většina fakult dělá vše proto, aby se dostali jen ti nejlepší, ne něčí příbuzní. Mimochodem, je to i v zájmu fakulty – čím lepší kandidáty přijme, tím lépe budou absolvovat a tím méně bude neúspěšných a frustrovaných.
Má tedy procento přijatých vůbec nějakou vypovídací hodnotu?
Jedna z chyb tohoto žebříčku je, že vezme čísla, o která si řekne, a pak jim přisuzuje různou váhu a pracuje s jejich úpravou různými koeficienty, bez rozkrytí metodiky. Je úplně nepřehledné, jestli je důležitější, kolik lidí se zapíše, nebo kolik je na fakultě postgraduálních studentů, na které se žebříček mimochodem vůbec neptal, ačkoli doktorská studia představují nejelitnější segment fakult. Porovnání přijatých a zapsaných je také zavádějící třeba v tom, že tu máme různé obory a převis poptávky je zhruba šestinásobný, jenže třeba na zubaře je patnáctinásobný. Když to dáte dohromady, vyjde z toho jiná proporce pro fakultu, která má zubaře, a jiná pro tu, která je nemá. Na druhé straně má-li fakulta širší výuku nelékařských bakalářských oborů, potřebuje pro jejich výuku více lidí z praxe bez významného vědeckého výkonu. To ale zase relativně snižuje vědecký výkon celé „sečtené“ fakulty. Obory se liší i potřebou různého poměru studentů na učitele. Spojení oborů je absurdní a invalidizuje to vypovídací hodnotu všeho.
1. lékařská fakulta bonifikuje uchazeče za dobré výsledky v matematice a na příslušných znalostních olympiádách. Má to vliv na množství těch, kdo odpadnou během prvního ročníku?
Máme statistiku na to, že lidé s bonifikací za matematiku mají o více než 30 procent vyšší šanci dostat se do dalšího ročníku bez opakování. To už o něčem vypovídá. Nezaměřujeme se na lidi, kteří umějí perfektně pracovat s integrály a řešit matice rovnic, ale vybíráme si tímto mechanizmem ty, kdo s matematikou neměli problém. Tito lidé prokazatelně mají vyšší akademickou úspěšnost, a to bez ohledu na to, jestli člověk bude dělat humanitní obor, medicínu, přírodní vědu nebo inženýrství. V minulých letech jsme přitom brali méně a méně studentů, ale počet absolventů nám neklesal. Z toho soudíme, že výběr byl dobrý.
Nyní vás ale čeká navýšení kapacit o 15 procent. Neobáváte se poklesu kvality studentů?
To je legitimní otázka, ale neobáváme. Riziko by se týkalo škol, kde mají dlouhodobě problém naplnit kapacitu. My si zjišťujeme diskriminační sílu testů a máme prokázáno, že ti, kdo je mají špičkové, také špičkově studují. Kdo jsou kolem průměru, studují slušně, ale jestli je pět procent nad průměrem nebo pod ním, tam už takový rozdíl není – to test nerozliší. Když tedy vezmeme o 15 procent víc studentů, zvlášť když teď ještě narostla poptávka, nevidím v tom problém.
Na webu máte uvedeno, že 300 uchazečů bylo přijato bez přijímacího řízení. Co museli splnit?
To jsou lidé, kteří mají špičkový studijní průměr na střední škole, a to včetně absolvování relevantních, profilových předmětů. Máme statisticky zhodnoceno, že tito lidé méně propadají, absolvují tedy školu v řádném termínu. Každý ročník to je trochu jinak, protože bereme určitý počet, do kterého se vejde různý průměr. Letos to tedy jsou lidé, kteří měli středoškolský průměr do 1,13. Obecně to osciluje kolem 1,1. Dalo by se logicky namítnout, že střední školy mají různou kvalitu. Rozdíly tu mohou být, ale jednak mají stejnou akreditaci a rozdíly bývají i v rámci školy – někde mají lepší češtinu, jinde horší, někde mají zase lepší biologii. Tady ale mluví statistika jasně. Čísla ukazují, že tito lidé jsou úspěšnější. V Evropě i ve světě je spousta států, které přijímají jen na základě středoškolského prospěchu.
Přece jen je to hodnota vypovídající o práci během čtyř let, zatímco na test se jednou člověk může našprtat, takže z toho tolik nepoznáte.
Test určitě závisí i na momentální kondici. Nicméně my samozřejmě přijímačky neděláme tak, že bychom se jako amatéři zamysleli – musíme je korigovat podle profesionálních metodik. Proto už není možné se na test „našprtat“ podle loňských otázek. Ale středoškolské výsledky ukazují, jestli je člověk schopen dlouhodobého výkonu, něco tomu dává a má i vůli tomu něco dát. Proto to v některých státech samo o sobě stačí.
Můžete přiblížit průběh přijímacího řízení? Na co se zaměřujete?
Vlastní přijímací řízení u lidí, kteří mají skvělý prospěch, zahrnuje to, že je pozveme, aby se u nás zapsali. Ti, kteří jdou přes přijímačky, píšou testy z biologie, fyziky a chemie pokrývající víceméně středoškolskou látku. Meziročně je měníme, aby to nebylo stále stejné zaškrtávání jako v autoškole. Sledujeme také jednotlivé otázky testu, jak jsou diskriminující, protože otázka nesmí vyhodit všechny a zároveň všechny nesmí pustit. Samo testování je věda a máme informatiky, kteří se tím zabývají. Testy se píšou v rámci jednoho dne. Nemáme ústní pohovor. V mnoha státech se berou pohovory jako zatížené velkou subjektivitou a my to tak vnímáme také. Když se hlásí několik tisíc zájemců, je jasné, že s každým z nich bude diskutovat někdo jiný, kdo není školený na dělání pohovorů. Existují samozřejmě nejrůznější profesionální služby, které umí člověka vyslechnout, ale dát to dohromady z akademiků, kteří jsou jen částečně poučení laici, není zodpovědné. Člověk na pohovor může a nemusí mít svůj den a je to zatíženo spoustou dalších rušivých šumů. Před nedávnem vyšla studie z Velké Británie, kde dlouhodobě sledovali úspěšnost lidí přijatých na medicínu na základě pohovoru a těch, kdo byli přijati náhodným výběrem. Rozlišovací schopnost z hlediska dalšího studijního úspěchu nebyla vůbec žádná. Při přijímání na medicínu také nevíte přesně, co od člověka můžete chtít, protože je to obor pestrý a někdo se může věnovat specializaci, která je hodně o komunikaci, zatímco jiná ne, někdo zase musí dávat bezprostředně najevo empatii a jiný musí být technicky založený. Výběr by tedy byl natolik subjektivní, že by mohl lidi znevýhodňovat. Ti, kdo mají studijní výsledky a prokázali intelektuální schopnosti, se dostanou, a jednotlivé směry medicíny už si je pak přeberou, kdo co může dělat. Navíc je tu technický rozměr, že vyzpovídat čtyři tisíce lidí je nepředstavitelné.
Podle vás tedy není možné najít nějaké indikátory či způsoby, jak zjistit, zda se člověk ke studiu a lékařské profesi hodí?
Na základě pěti či desetiminutového pohovoru někomu říci, ty na medicínu jsi, nebo nejsi, je krajně nezodpovědné. Extrémy by člověk asi posoudil – kdybyste se při ústním pohovoru setkala s někým, kdo je zjevně „mimo“, tak asi ano, ale ten by byl eliminován v průběhu času stejně. Takto jde ale těžko poznat, jestli je někdo opravdu dobrý, nebo je to manipulátor, má charisma nebo je to zdrženlivý introvert, který pak může být třeba skvělý patolog… Potěšilo mě, když jsem viděl výsledky z Británie, že testy nediskriminují, a bral bych je jako pojistku.
Daří se vám přijímat dobré lidi? Kolik studentů odpadne během studia?
Odpadne něco kolem 30 procent zapsaných, je ale zajímavá struktura těch, kdo odpadnou. U nás je prubířský kámen v prvním ročníku anatomie. Na té odpadne něco mezi 30 a 40 procenty, ale 30 procent vypadne opravdu, zatímco zbylí opakují. Ale z těch, kdo opravdu ke zkouškám chodí, absolvuje 85 procent. Na začátku tedy odpadnou ti, kdo v prvním ročníku zjistí, že na to nemají, a ke zkouškám nepřijdou – takže je ani nevyhodíme, vyhodí se sami. Úspěšnost je relativně vysoká a do posledního ročníku dojde kolem 70 procent. Meziročně se také zlepšuje úspěšnost absolventů, takže drop-out klesá, i když úplně ho eliminovat nejde. Stává se, že i když se u promoce lidí ptám, kam jdou, pořád ještě jsou takoví, kdo nevědí, co chtějí dělat. To je hloupé a asi na medicínu vůbec jít neměli. Rekrutuje se to z toho, že zkusí nějakou vysokou a zapíšou se s tím, že z toho něco vypadne. Četl jsem statistiky z dalších vysokých škol a někde na bakalářských oborech odpadne přes 50 procent, což svědčí o tom, že lidé nemají ujasněno, co vlastně chtějí. Je důležité, aby si svou vůli korigovali s realitou co nejdřív, protože když někdo vypadne ve třeťáku, jsou to ztracené tři roky a pro něj i pro školu je to škoda. Když od počátku vědí, co a proč chtějí dělat, je jejich šance vysoká.
Vypovídá tedy počet těch, kdo během studia odpadnou, o škole něco?
Každopádně to vypovídá o tom, že škola je těžká a má své nároky. Třeba z technických oborů vypadává hodně lidí, protože bez talentu je nelze dělat. A medicína také nepatří mezi obory, které jde opovídat. Náročnost je vzhledem k tomu, že doktory všichni budeme potřebovat, na místě.
Už jste zmínil, že se absolventů ptáte, co budou dál dělat – zůstávají ve zdravotnictví?
Naprostá většina zůstává. Sem tam jde někdo k firmě nebo nastoupí na ministerstvo na nižší úřednické pozice, ale je to minimum.
Monitorujete také, co následně absolventi na studiu oceňují či co kritizují? Je pro ně nástup do praxe šok, nebo jsou na něj adekvátně připraveni?
To je strašně těžké. Máme kazuistické informace, systémové ne. Někdo řekne, připravili mě skvěle, a někdo, že se měl učit něco jiného. I z celosvětového pohledu vyplývá určitá rozpačitost, protože někde říkají, že na medicíně má být co nejvíc praxe, zatímco jinde, že praxe je tam zbytečná a nejdřív je třeba získat teoretické základy s tím, že praxe závisí na konkrétním oboru a měla by přijít v rámci specializačního vzdělávání. Fakulty v celém světě hledají rozumnou proporci, aby to nešlo ani jedním extrémem. Připravenost lidí je ale souběhem kvality školy i schopností daného člověka. Každý si odnese něco jiného. A opravdu objektivní pohled na školu vlastně studenti získávají až s odstupem, když začnou vnímat medicínu v souběhu se zdravotnictvím a reálným světem kolem.
Přece jen bez praxe by pak pro absolventa byl nástup do práce šok, dnes je také velký požadavek na komunikační schopnosti…
To je nekončící běh. Trvale je třeba vnímat to jako závazek a zohledňovat, na druhou stranu perfektně ke všeobecné spokojenosti „všech teď hned“ to udělat asi nejde. Což neznamená, že se o to nemusíme snažit! Častý stesk veřejnosti bývá, že doktoři jsou nepřátelští, neempatičtí, nevychovaní a tak, ale podobně si na sebe stěžují i v jiných profesích. Mezilidské vztahy jsou do jisté míry odrazem společnosti. Jsem skeptický, jestli to jde nebo nejde v dospělosti naučit. Je spousta kolegů, u kterých jsem rád, že jsou na fakultě a studenti si od nich mohou odnést to nejlepší, ale odnesou si jen to, na co jsou fakticky receptivní. Zároveň si s sebou nesou, jaké byly vztahy u nich v rodině a okolí. Nemyslím si tedy, že by medicína z anetika udělala etika, a nemyslím si ani, že když si někdo nastuduje etiku, bude etickým člověkem. Elementární věci týkající se schopnosti komunikovat a hlavně vůle i ochoty komunikovat musí být v člověku. V rámci disciplín a etiky, která se u nás učí, se snažíme studentům ukazovat, čemu budou vystaveni a v čem se budou pohybovat, počínaje zkušeností s paliativní medicínou přes práci na JIP po práci se seniory a chronickými pacienty. Těžko ale někdo bude atestovat ze slušného chování. I já musím ze své zkušenosti říct, že znám řadu lékařů, které bych jako své lékaře mít nechtěl, protože u nich lidská komponenta selhává. Je to pečeť dnešní doby a společenských vztahů, které nejsou úplně ideální.
Nabízíte jako fakulta studentům něco speciálního, co jinde nemají?
Máme curriculum podobné jako na dalších fakultách ve světě, které podléhá akreditaci a jde o nepodkročitelné minimum. I to se ale stejně jako medicína vyvíjí. Dramaticky se sice nemění portfolio předmětů, i když teď jsme založili předmět kardiovaskulární medicína integrující internistickou kardiologii s kardiochirurgií a angiologií, ale předměty se trvale vyvíjejí uvnitř. Každá disciplína reflektuje vědecký vývoj a stav medicíny. Co ale máme navíc, je portfolio volitelných předmětů, kterých je několik set. Využívají je i studenti z jiných lékařských a dokonce i nelékařských fakult. Na to jsme pyšní a je to nabídka lidem, kteří mají zájem a jsou ochotni věnovat tomu čas a energii. Mohou se již během studia zaměřit na to, co budou chtít v budoucnu dělat. Nabízíme také poměrně rozsáhlou oblast individuálních extracurriculárních aktivit, kdy se studenti domluví na klinice s asistentem a odpoledne tam mohou chodit. Bohužel o to ale není takový zájem, jaký bych si představoval. My jsme během našich studií takové možnosti hodně využívali, dopoledne šel člověk do školy a odpoledne na kliniku nebo do laboratoře. Teď je entuziazmus v tomto nižší. Jsou tu však studenti, kteří se věnují studentské vědecké činnosti, a řada z nich velmi dobře. U nás jsou také hodně rozšířené zahraniční výjezdy.
Další věc, kterou nabízíme, je simulační medicína. Obrat pacientů v nemocnici se zrychluje a jejich složení na odděleních nemusí být vždy takové, aby pokrylo všechny výukové nároky. Simulační medicína to umožňuje obcházet a navíc je určitě lepší, když si student nejprve zkusí cévkovat na modelu, než aby trápil pacienta. Do rozvoje simulační medicíny jsme proto vložili poměrně velké peníze a v celostudijním curriculu to pro studenty v řadě předmětů znamená mnoho hodin, které tam musí absolvovat. Modely jsou od jednodušších třeba na cévkování až po sofistikované, takzvané manekýny. Figurína si „stěžuje“, slzí, potí se, dává výstupy jako EKG a EEG. Dají se tak na ní modelovat komplikované situace, jako je například odezva na léčbu. Touto cestou je také dobré získat základní zkušenosti s kardiopulmonální resuscitací.
K tomu navíc nabízíme nejširší klinickou základnu. V Praze jsou lékařské fakulty bytostně spjaty se „svojí“ nemocnicí, my se tomu ale trochu vymykáme. Máme hodně klinik ve VFN, ale i desítky dalších na jiných místech – ve Vojenské nemocnici, v Motole, na Bulovce či v Krči. Pro potřeby studentských praxí, které jsou extracurriculární, máme navázané smlouvy s velkým množstvím nemocnic včetně sítě Agel. To jsou aktivní kroky vedoucí nejen k dostatku učitelů – máme nejlepší poměr studentů na učitele, ale také aby bylo na studenta co nejvíce pacientů. Na rozšiřování klinické základny jsme v posledních letech hodně pracovali, zakládáme nová pracoviště, což je teď se zvyšováním kapacit o 15 procent o to důležitější.
Kapacitně z hlediska pedagogů tedy navýšení zvládnete?
Navýšilo se financování lékařských fakult, což byl od vlády mimořádný a skvělý krok. Nám to umožní, že si budeme moci budoucí učitele vybírat. Dřív jsme nabízeli poloviční plat než v nemocnici. Teď sice zdravotnictví stále určitý finanční náskok oproti školství mít bude, ale ne tak extrémní. Je to tedy slibná situace.
Hodnocení žebříčku Týdne započítává jen pedagogy s doktorským titulem s úvazkem minimálně 0,5 (na webu uvádějí 0,7). Jde o vhodně zvolený limit?
Toto kritérium je velmi zavádějící. Jde o to, kde má člověk jakou část úvazku. O souběhu úvazků se diskutuje také v souvislosti s akreditací a v uznávání praxí pro specializační vzdělávání. Když má profesor 0,8 úvazku na klinice a 0,2 na fakultě, je celým úvazkem lékař akademik a je to naprosto v pořádku. Navíc parametr sám doktorský (PhD.) titul nezohledňuje kvalifikační strukturu, jako je docent a profesor. Mít zachovanou hierarchii kvalifikace je svědectvím dynamiky. Škola má PhD. studenty, což tento žebříček nezohledňoval vůbec, a ti jsou budoucími adepty na docentury. Docent je člověk, který zvládá svůj obor v celém rozsahu a je schopný ho nejen vykonávat, ale i učit. A výjimečné osobnosti se stávají profesory, kteří znamenají garanta dalšího rozvoje oboru a jeho zachování do budoucna. Jde tedy o kontinuum životaschopnosti oboru.
Měly by se tedy pro účely sestavování relevantních žebříčků započítávat nemocniční (eventuálně další) úvazky, pokud při nich lékař někoho vzdělává? Na jakých pracovištích by se měly započítávat – jen ve fakultních, nebo i dalších zařízeních?
Měly by to být úvazky v souběhu 1,0, prokazatelně v souvislosti se zaměřením fakulty, tedy na pracovištích spadajících pod fakultu. Ne jenom třeba privátní praxe, protože například ve stomatologii se v poslední době rozmáhá, že má stomatolog skvělou praxi a ještě si pak dojedná s fakultou 0,1 úvazku. To je užitečné pro fakultu a marketingově i pro něj, ale fakultě věnuje minimum. Aby na 0,1 úvazku učil, vzdělával postgraduální studenty a bádal, je nereálné. Takového člověka brát jako spolupracovníka je dobré, ale jako oporu oboru jen obtížně. Mělo by to tedy být tak, že se člověk svým úvazkem pohybuje v akademické medicíně.
Když jsme u toho, jsou dnes fakultní nemocnice dobře po právní i praktické stránce dobře nastaveny? Jak by fakultní nemocnice měla být definována?
Moc zakotveny nejsou. Zákon o univerzitních nemocnicích, to jsou stálé ups and downs, stále se to vyvíjí a prolíná do toho politika. Jako Asociace děkanů jsme dávali dohromady návrh, když má nějaká nemocnice ambici mít přízvisko fakultní, aby to nebyl jen marketingový trik. Když jsem hovořil s nejmenovanými kandidáty na ředitele o tom, zda by se chtěli stát fakultní nemocnicí, odpověděli ano, protože to zní sexy. To je fajn argument, ale akademická medicína potřebuje něco kapku jiného. Dali jsme dohromady řadu parametrů, které by pracoviště s ambicí být fakultní či univerzitní nemocnicí mělo splňovat. Znamená to nejen společné pracoviště s fakultou, ale i nějakou proporci akademických lidí, kteří jsou docenti a profesoři, výuku PhD. a vědecké projekty s měřitelnými výsledky – tedy poměrně rozsáhlou nadstavbu nad to, co je normální krajská nemocnice.
Vraťme se zpátky k žebříčku. Dalším parametrem byla věda…
1. lékařská fakulta je v ČR osmou vědecky nejúspěšnější institucí napříč všemi vědními obory, v biomedicíně jsme mnoho let první. Pan redaktor ale přišel s tím, že vědecké výsledky vydělí nějakým koeficientem, patrně počtem učitelů. Jenže u nás jsou také učitelé zdravotních sester bakalářek či učitelé na adiktologii, kteří nemají vědeckou hodnost. A dělit vědecké výsledky těmito lidmi je nesmysl, protože se na vědeckém výkonu nepodílí, ale učí studenty ve specifickém oboru. V takovém porovnání pak je lepší nikoli fakulta, která má nejlepší vědecké výsledky, ale ta, která neučí jiné obory.
Tento parametr byl hodnocen na základě bodového ohodnocení Radou pro výzkum, vývoj a inovace za poslední tři roky. Odráží tento ukazatel plně kvalitu vědecké práce?
Měření vědy je obtížná věc, nicméně tyto body jsou v současnosti jedním z asi nejlepších parametrů. Sice se tomu pejorativně říká kafemlýnek, ale jsou to výsledky měřitelné, prokazatelné a každý se o nich může přesvědčit. Patří tedy mezi dobrá východiska. Hodnocení vědy je však separátní kapitola – ve všech státech se používá více parametrů. Jedním je bibliografie, kam patří i body, dále se ale hodnotí také excelence výsledků. Je rozdíl, jestli někdo posunuje vědu kupředu tím, že se na jeho práci svět odvolává, nebo ne. Existuje takzvané peer review, kde zkušení hodnotí, což je ale v národním měřítku těžko proveditelné – jak se všichni znají, nebývají peer review zcela objektivní.
V dopise Týdnu píšete, že v anketě schází indikátory postgraduálního studia. Můžete to laikovi přiblížit?
Vůbec se neptali na to, kolik je na škole postgraduálních studentů, jak absolvují a jsou úspěšní v získávání PhD. Doktorská studia v medicíně jsou přitom podklad pro ty, kdo se stávají docenty a profesory, takže je to pro udržení oboru klíčová věc.
Posledním kritériem bylo vnější hodnocení, což zahrnovalo zahraniční žebříčky, hodnocení akreditační komise, úspěšnost v akreditačních řízeních a transparentnost. Jak se 1. LF umisťuje v zahraničních žebříčcích?
Ty hodnotí univerzity jako celky a pak ještě obory. Česká medicína se umisťuje dost slušně, patří mezi to lepší. V současnosti ale neznám výsledek zahraničního žebříčku, který by porovnával mezi sebou Plzeň, Hradec a 1. lékařskou fakultu. My bychom však měli přejímat kritéria zahraničních žebříčků, které porovnávají medicínu v Česku nebo Polsku.
Jak se tedy pozná dobrá fakulta? Na čem by se měl zakládat relevantní žebříček a hodnocení fakult?
Asi by si nad tím měli sednout ti, kdo hodnotí školství. Každopádně přínosnější pro veřejnost by bylo porovnat si jednotlivé parametry, nikoli jejich nejasným způsobem vynásobené či vydělené „hitparády“. Věda se někde dělá taková a jinde onaká. Jestli vás to zajímá, dobře, když ne, může vás zajímat jiný parametr. Může se porovnávat počet učitelů na studenty, šíře klinického zázemí, curricula mezi sebou… Nějaká škola zase má tradici – třeba 2. lékařská fakulta v pediatrii. Kdybych tedy chtěl dělat pediatrii, šel bych asi tam. Na druhou stranu onkologická věda je nejpokročilejší u nás. Díval bych se na počty učitelů, profesorů, kolik lidí z fakulty šéfuje odborné společnosti či z kolika knih napsaných na fakultě se učí na jiných fakultách. Dělat ale žebříček způsobem, že ta a ta škola je první a ta a ta druhá, je samo o sobě hloupost. Úplně první ze všech škol byla fakulta rybářství a ochrany vod z Jižních Čech. Opravdu ani v nejmenším nepochybuji, že to je skvělá škola, ale tvrdit, že je lepší než třeba Husitská teologická fakulta, mi přijde až surreálné. A určitě si podle žebříčku nevyberu, že tedy raději půjdu na rybařinu než na práva….
Michaela Koubová
