Absolvoval 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v letech 2014–2020 v oboru Všeobecného lékařství. Na konci studia se rozhodl specializovat na anestezii a intenzivní medicínu. Po škole rok pracoval jako anesteziolog v krajské nemocnici, než se za prací přestěhoval do Rakouska. Lékař Antonín Kuta je jedním z těch, kteří se rozhodli svoji kariéru budovat v cizině. Svoje důvody k odchodu i postřehy z rakouského zdravotnictví představil Zdravotnickému deníku v rámci série letních rozhovorů s českými lékaři v zahraničí.
Proč jste se rozhodl zrovna pro obor anestezie?
Zaprvé má tento obor velmi blízko k záchranné službě, což mě vždycky fascinovalo a líbilo se mi to. Jste pořád někde na cestě a řešíte akutní stavy. Nikdy mě to netáhlo třeba k interně a podobným oborům, kde se dlouho čeká na efekt léčby nebo se dlouhý čas hledá příčina. Mám rád problémy, které se dají vyřešit hned a člověk rychle vidí výsledek.
Za druhé jsem se v průběhu studia protloukal všemi možnými obory a anesteziologové mi byli vždy tak nějak nejsympatičtější. Jsou to pohodáři se správně zkaženým smyslem pro humor. Dokázal jsem si tak představit i sám sebe.
Byl jste rozhodnutý odejít do zahraničí od začátku studia, nebo jste se rozhodl v průběhu?
Úplně bych neřekl, že jsem se rozhodl hned na začátku studia, ale myslel jsem na to. Vždy se to spíš pohybovalo v rovině nějakého přání a cíle, ale pevně rozhodnutý jsem asi nebyl nikdy. Nakonec jsme odešli společně se ženou. Nevím, jestli bych to sám vůbec dokázal, ona to poměrně snadno iniciovala a já se rád přidal.
Co bylo největší motivací k vašemu odchodu?
Hlavně touha zkusit, poznat a naučit se něco nového. Vždycky jsem měl strach, že se po studiích vrátím do rodného města, zpohodlním a už se ven nedostanu. Navíc to člověk při škole pořád slýchal od starších kolegů nebo od lékařů v nemocnicích. Příběhy, že mohli nebo chtěli odejít, a neodešli a dodnes litují. Bál jsem se, že kdybych to nezkusil, tak bych mluvil přesně takhle. Člověk taky pořád slyšel a viděl, jak nefunguje vzdělávání v Česku. Za jeden rok v Česku jsem si moc vzdělaný nepřipadal a bylo mi taky trochu smutno z českého přístupu k ženám ve zdravotnictví. Moje partnerka byla, co se výběru oborů týče, na české poměry docela ambiciózní a sám jsem viděl, že by to v Česku měla těžké.
Setkáváte se s názory, že lékaři, kteří vystudují v Česku, by měli v Česku i zůstat a plnit svůj „závazek“ pomáhat lidem tady?
S tím se člověk věnující se medicíně setkává opakovaně. Časem už se tomu jen smějete. Sama říkáte „závazek“, ale já se nikdy k ničemu nezavázal. Vystudoval jsem díky českému systému školství jako kdokoliv jiný. A jako kdokoliv jiný si i já můžu vybrat, kde, pro koho a za jakých podmínek budu pracovat. Za což jsem mimochodem velmi vděčný, protože samozřejmost to ještě před nedávnem nebyla. Je to trh, to znamená nabídka a poptávka. Kdyby se poměry v českém zdravotnictví zlepšily, nemuseli bychom tyto diskuze vést.
Proto se musím se zeptat, jak hodnotíte současné protesty mladých lékařů v Česku. Jistě jste to zaznamenal…
Moc se mi líbila rychlost a síla reakce na zvýšení zákonných přesčasů. Bylo to takové krásné „tak a dost“. Byl to ten impuls, který byl potřeba. Rád jsem pročítal na Facebooku příspěvky o tom, kde a kolik lékařů vypovědělo přesčasy a jak probíhají jednání. Je to však stále běh na dlouhou trať.
Mohl byste popsat, jak to funguje na vašem pracovišti? Jak je to například s přesčasy, které jsou hodně diskutované?
Přesčasy jsou a v lékařství nevyhnutelně budou. Jenom díky nim se dá zajistit nepřetržitá péče. Za dobu mého působení v Rakousku jsem prošel více pracovišti. Stává se spíše zřídka, že by někde někdo musel zůstávat déle a dělat přesčasy mimo své noční služby. Pracovní doba se tu dodržuje. U některých pracovníků jsou přesčasy z nočních služeb vykompenzovány kratší pracovní dobou (např. 5,5–6 hodin denně), u jiných náhradními volny a jinde prostě finančně. Máte ale zákoníkem práce jasně stanovené množství hodin, které můžete odpracovat za týden (72 hodin), průměrně za měsíc a potom průměrně za čtvrtletí. Pokud to přesáhnete, primář musí zaplatit nemalou pokutu a vyjádřit se k tomu, proč vás přetěžuje.
Tlak na přesčasy tady navíc není takový, protože z mého pohledu tvoří základní plat vysokou část výplaty. Nejste tak nucená sloužit 6–8 nočních (a vlastně ani nesmíte), abyste si přišla na normální peníze. Každá hodina přesčasu je pak placená velmi pěkně.
Kde vidíte největší slabiny v českém zdravotnickém systému?
Mám pocit, že je to všechno o penězích a času. Lékaři jsou také jen lidi a potřebují za to, co dělají jen adekvátně žít a mít k tomu čas na sebe a svoji rodinu. Studium je náročné a dlouhé a když vás pak 3 roky po škole jako dva lékaře odmítnou v bance s tím, že vám nedají hypotéku na byt, protože na to prostě nemáte, tak vás to trochu naštve. Druhou věcí jsou pacienti. Nápor na ambulance je obrovský, často i s banálními zákroky, se kterými by se měl vypořádávat praktický lékař. To je však stejné i v zahraničí. Abych to řekl jednoduše, myslím, že když dáte lékaři dobré peníze, dostatek volného času a možnost se dál vzdělávat, tak máte vyhráno.
Vrátil byste se zpět do Čech?
Vrátil, ale musel bych k tomu mít dobré podmínky. Přeci jen mám v Čechách rodinu a přátele.
Co byste doporučil mladým lékařům po škole, kteří uvažují o kariéře v cizině?
Hospitaci a začít se včas učit jazyk. Vrátit zpátky domů se můžou vždycky.
Nela Slivková
