Ne, ne, ne. Oním moderním řešením jsou přece pohotovostní oddělení nemocnic! Na urgentní či centrální příjmy zapomeňte…
Polemika ke článku „LSPP by měla fungovat při urgentních příjmech, říkají praktici. Práci na koncepci možná ministerstvo obnoví“, uveřejněném ve Zdravotnickém deníku dne 5.1.2018.
Ačkoliv již několik roků je platný termín LPS (lékařská pohotovostní služba), máme zřejmě termín LSPP (lékařská služba první pomoci) hodně pod kůží zadřený. To jen na okraj, aby se nám nepletly pojmy.
S velkým povzdechem musím na úvod konstatovat, že pokud by i v naší zemi byly před lety položeny správné základy skutečně moderní organizace neodkladné péče (přednemocniční, časné nemocniční i následné nemocniční), nemuseli bychom stále dokola „řešit“ co s těmi pohotovostmi praktiků.
Nepochybuji, že kolegové z České společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof ČLS JEP, jakož i někteří další osvícení specialisté, se snaží, seč jim síly stačí. Avšak ve společnosti, kde téměř nikdo nenaslouchá, se nelze divit, že jsme tam, kde jsme. Moji milí Ostraváci by to vyjádřili více než pregnantně: „v dupě“. Je mi líto, ale četné „urgentní a centrální příjmy“ v našich nemocnicích jsou onou slepou uličkou, která celou situaci jenom zabetonovala, zabetonovala a ještě jednou zabetonovala. Dnes se nám již vzdálil nejen celý anglosaský svět (s tím tak nějak počítáme), ale rovněž celá jihovýchodní Asie, celá Arábie, a začínají se nám vzdalovat i takové země, nad kterými mnozí z nás dříve ohrnovali nos – Turecko, Chorvatsko, Rumunsko či Bulharsko.
Jistě nenapíšu nic nového, že už i vrabci na střechách si cvrlikají, že dnes již žádné pohotovosti praktiků ve veřejnoprávním sektoru našeho zdravotnictví nepotřebujeme. To co potřebujeme, jsou opravdová pohotovostní oddělení (Emergency Departments), která jsou onou skutečnou bránou moderních nemocnic. Na těchto klíčových odděleních nemusí sloužit žádní praktici, ani přepracovaní kolegové internisté, nýbrž pohotovostní lékaři (Emergency Physicians), kteří jsou schopni v době tzv. ústavní pohotovosti nahradit 10 až 12 jiných specialistů, kteří tak nemusí být osobně přítomni v nemocnici. Je třeba uvádět nějaké další argumenty? Zájemce o podrobnější informace si dovoluji odkázat na vynikající text amerického profesora pohotovostní medicíny Jima Hollimana, který byl pro všechny naše organizátory zdravotnictví, jakož i pro všechny naše lékaře, zabývající se neodkladnou péčí, otištěn v Prague Medical Report, Vol. 105 (2004), No. 1, p. 5-12. Kdopak z nich to asi četl?
Rovněž tak nejen mě je známo, že spousta našich specialistů, zabývajících se neodkladnou péčí ve svých oborech, rok co rok navštěvuje četné mezinárodní kongresy. Tam se přece musí setkávat s kolegy ze zemí, kde je neodkladná péče opravdu moderně organizovaná. To mi chce někdo z nich skutečně nakukat, že si nevšímají organizačních aspektů medicíny, která je jejich zaměstnáním? Tomu nevěřím.
Již na prvním skutečně celosvětovém kongresu pohotovostní medicíny, který se uskutečnil v Itálii v roce 2001, tehdy pod názvem „The First Mediterranean Emergency Medicine Congress“, bylo vypracováno prohlášení, adresované vládám zemí, pod názvem „Position Statement on The Role of Government in Securing Emergency Medical Care“. Stručně řečeno – klíčové je politické rozhodnutí vlády! Výsledek u nás známe…
Rád bych ocenil ty praktické lékaře, kteří již léta, zcela spontánně, v zájmu svých pacientů, ale i v zájmu svém, organizují jakési neformální pohotovosti praktických lékařů. Jeden mobil stačí. Jejich pacienti tak ví, že když jim bude odpoledne, večer, v noci či o weekendu nedobře, kam mohou zavolat a kdosi na druhém konci jim buď poradí, nebo dokonce přijede na návštěvu. Bravo, kolegové!
A pokud soukromí majitelé poliklinik či jiných zdravotnických zařízení budou chtít nabídnout svým pacientům komfortnější péči, nic jim nebrání nechat jednu ordinaci (nejen praktika) otevřenou až do pozdního večera či o weekendu. Zkušenost praví, že naši pacienti, i přes letité nadužívání zdravotní péče, velmi dobře ví, kdy zavolat záchranku, kdy vyhledat praktika či jiného specialistu neodkladně – a kdy počkat a navštívit ho v jeho řádné ordinační době. Takže žádný strach.
Na základě výše uvedeného vyzývám představitele praktiků – jak ze Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP, tak ze Sdružení praktických lékařů ČR – aby konečně řekli své jasné NE různým „nápadům“, jak „řešit“ LSPP (pardón LPS). Praktičtí lékaři mají svých povinností při péči o své pacienty dost a dost a nemají nadále zapotřebí, aby si různí „organizátoři“ zdravotnictví na nich testovali své „nápady“. Pokud někteří praktici mají tu náturu a chtějí si občas „okusit adrenalin“ na záchrankách či pohotovostech veřejnoprávních nemocnic, proč ne, ale v té chvíli tam nebudou jako praktici, nýbrž pohotovostní lékaři.
Ještě k dlouhodobému nedostatku lékařů na těch záchrankách. Je téměř jisté, že s postupujícím časem jich bude méně a méně, jak z důvodů medicínských, tak právních. Aktivovat své medicínské know-how během několika málo minut, ve dne v noci, není pro každého. A toto je třeba respektovat. Jsem přesvědčen, že uzrála doba nejen pro aplikaci paramedického systému, ale rovněž pro organizační dotažení na Zdravotnickou záchrannou službu České republiky.
Závěrem musím uvést ještě jednu obecnou poznámku, o které nelze dále mlčet. Kdyby totiž budoucí lékaři (medici, často naše děti) museli k získání doktorského titulu sepsat jakoukoliv doktorskou thesi, nejspíše by alespoň někteří z nich věděli, jak ke své práci účelně používat odbornou literaturu. Nejen zahraniční, ale rovněž česká odborná literatura, zabývající se moderní organizací neodkladné péče, doslova překypuje poznatky, které tuto problematiku řeší poměrně jasně – a hlavně jednoznačně. A kde začít? Co takhle zkusit například Bibliographia Medica Čechoslovaca!
Vít Mareček
praktický a pohotovostní lékař
t.č. v Moravské Ostravě
Email: [email protected]
