V těchto dnech měla zahajovat svou činnost klinika čínské medicíny ve fakultní nemocnici v Hradci Králové. Start ohlášený před rokem se odkládá. Namísto kliniky se začne na dva roky se skromnějším centrem v pilotním projektu. Je to příležitost ještě jednou zvážit, zda Mao Ce-tungovo dědictví skutečně obohatí české zdravotnictví. Takzvaná tradiční čínská medicína totiž za sebou nemá tisíciletou, ale sotva tak šedesátiletou historii. Více než o léčení pacientů v ní jde o obchodní zájmy Číny.

 

Ještě nedávno viselo na webových stránkách nemocnice oznámení ředitele profesora Romana Prymuly, kde stálo psáno: „FN Hradec Králové připravuje otevření první kliniky tradiční čínské medicíny v České republice. Klinika bude zřízena ve Staré nemocnici v budově bývalé neurologie. Bude se orientovat zejména na léčbu bolesti, akupunkturu, ale i další oblasti tradiční čínské medicíny. Péče bude poskytována samoplátecky formou péče ambulantní či na stacionáři. Péči bude poskytovat český lékařský i nelékařský personál za přítomnosti čínských specialistů s lékařským vzděláním. Předpokládané datum otevření kliniky je přelom září – říjen 2014.“  Oznámení už na stránkách nenajdeme. Plány se mění. Původní představy však zůstávají a jsou stále velkolepější. Už nemá jít o rekonstrukci staré nemocniční budovy, ale o stavbu na „zelené louce“. Jak prozradil médiím sám ředitel Prymula po návratu ze zatím poslední cesty do Číny (kam už jezdí tři roky), bude se tam nejen léčit, ale učit a dokonce provozovat údajně věda.  Profesor Prymula chce v Česku realizovat koncept, který je podle něj na západě docela běžný, totiž, že se ke stávajícímu zdravotnickému zařízení pracujícímu na vědeckých principech připojí centrum, kde se provádí akupunktura. Z toho pak těží ostatní kliniky například při operacích, kdy je možné díky akupunktuře snižovat dávku anestetika nebo je provádět úplně bez anestezie. Potvrzují to prý i výzkumy, ovšem ty čínské.

 

Mohlo by vás zajímat

Nejprve pilotní projekt…

Ředitel Prymula pro Zdravotnický deník potvrdil změnu dalšího postupu oproti původnímu plánu. Problém byl s kolaudací vytipovaného objektu, jeho řešení by si vyžádalo významné investice. „Rozhodli jsme se proto, že půjdeme do pilotního modelu. Kliniku otevřeme jako detašované pracoviště ve spolupráci s lázněmi Bohdaneč. K otevření by mělo dojít na konci prvního kvartálu příštího roku,“ vysvětluje ředitel hradecké fakultní nemocnice. Tím, že nepůjde o kliniku pravém slova smyslu, ale pouze o centrum, se odsouvá ještě jeden problém: jak vůbec takovou kliniku definovat a vytvořit.  Správně by její vznik měl navrhnout akademický senát příslušné fakulty a zřídit ministerstvo zdravotnictví se souhlasem ministerstva školství. Podle zjištění Zdravotnického deníku akademický senát Lékařské fakulty v Hradci Králové zatím o takovém tématu vůbec nejednal.: „Ve věci připravovaného centra čínské medicíny AS LF UK v Hradci Králové nevyvíjel žádnou aktivitu, protože zřízení centra je záměr Fakultní nemocnice Hradec Králové, která je svéprávný a na LF bezprostředně nezávislý útvar,“ řekl nám předseda senátu Jan Krejsek. Podnět však mohou dostat od kteréhokoli člena akademické obce, takže návrh v senátu může přistát kdykoliv v budoucnosti. Pochybnosti nad statutem kliniky má i ministr zdravotnictví. „Neumím úplně posoudit, jestli by se to mělo jmenovat klinika, protože zákon říká, co se může – z hlediska lékařských fakult, respektive fakultní nemocnice –  nazývat klinikou, a že ta má být výukovou základnou pro mediky, což tento případ nesplňuje,“ řekl Zdravotnickému deníku ministr Svatopluk Němeček. Poukazuje ale na přání pacientů, i když se necítí být povolán posuzovat konkrétní indikace, kde by mohla být čínská medicína prospěšná. „Jde o tisíciletý vědecko-filozofický systém, který se v Číně studuje déle než naše standardní lékařská fakulta – až osm let. Nepochybuji, že v některých indikacích typu chronických bolestivých stavů pohybového aparátu úlevový efekt bezesporu má. Sám jsem zvědavý. Zapojení lázní je logické. Dále se uvidí podle zájmu pacientů. Podle informací pana ředitele mají už dnes čekací listiny. Lidé se zajímají. Pokud to tak bude, tak proč ne.,“ dává naděje centru čínské medicíny ministr.

…pak velká klinika s čínským přednostou

Profesor Prymula si dělá velké plány. „Chceme tam mít čínské profesory, což je základem spolupráce. K nim bude přiřazen český gestor, protože – vzhledem k české legislativě –  tam nemohou léčit jen sami čínští specialisté, mohou být pouze stážisty. V rámci pilotního projektu nepůjde o plnohodnotnou kliniku, ale o centrum tradiční čínské medicíny. V něm budeme mít dva čínské profesory a dva naše lékaře. Po pilotním projektu by tu měla být v horizontu dvou let postavena velká klinika v areálu fakultní nemocnice. Připravuje se podpis smlouvy s čínskou stranou na nejvyšší úrovni.  Až bude tato velká klinika hotová, předpokládám, že bychom mohli mít i čínského přednostu. To všechno je v řešení,“ vysvětluje Roman Prymula.

„Pokud tam přijdou lidé, kteří nebudou mít lékařské vzdělání v našem západním slova smyslu, přičemž budou poskytovat tradiční čínskou medicínu a pacienti o tom budou informováni, nevidím v tom problém. Samozřejmě je nebudeme pouštět k operacím srdce nebo něčemu podobnému,“ dívá se shovívavě na problém personálního „vybavení“ budoucí kliniky ministr Němeček. Profesor Prymula zatím pracuje na modelu, v němž by všichni, kteří budou léčit v centru pacienty, byli medicínsky vzděláni. To by mohlo odstranit případné kolize s legislativou. Jedná prý ale intenzivně s ministerstvem o postavení „specialistů“ z Číny, kteří nemají lékařské vzdělání a mohli by být jakýmsi terapeuty tradiční čínské medicíny. „Je třeba přesně specifikovat, jaké vzdělání bude adekvátní. Předpokládáme, že by měli mít asi čtyřleté vzdělání a stát se pak zdravotníky,“ uvažuje hradecký ředitel. Podle něj už existuje dohoda s čínským ministerstvem zdravotnictví a univerzitami, že k nám budou vysílat experty zejména z provincie Hunan, která je údajně v oblasti tradiční čínské medicíny jednou z nejlepších. Budou se střídat po třech až šesti měsících. „Díky tomu sem přijdou špičky v oboru, protože pokud by to bylo na delší dobu, jezdili by k nám pouze mladší kolegové. My ale máme zájem, aby kvalita byla od počátku vysoká,“ ujišťuje. Roman Prymula. Recipročně by do Číny putovali čeští lékaři, kteří by tam rozvíjeli obory západní medicíny.

Hrazení pojišťovnou? Zatím ne

Ministr zdravotnictví Němeček nepředpokládá, že by měl na výstavbu kliniky přispět stát. Ani si nemyslí, že by na čínskou medicínu měly jít peníze z veřejného zdravotního pojištění „Je to věc samoplátců. Pokud pojišťovna usoudí, že by chtěla tuto léčbu podpořit, je to její záležitost, ale my čínskou medicínu tlačit nebudeme a ani jí nebudeme zařazovat do seznamu výkonů,“ říká ministr. Profesor Prymula také plánuje, že „dominantní objem financí půjde přímo z kapes pacientů“. V ambulantní sféře se bude platit na dřevo, u hospitalizovaných není ještě zcela jasno. „Jednali jsme o pilotním projektu s VZP a je to na dobré cestě. Tam bude model, kdy bude část hrazena i přes pojištění,“ tvrdí ředitel. Jenže VZP nehodlá z čínské medicíny nic hradit, ostatně ani podle platných českých zákonů nemůže. „Nicméně kdyby pacienti kliniky tradiční čínské medicíny potřebovali kromě alternativní péče i nějaké výkony „západní medicíny“, která normálně spadá do úhrad, tak jsme připraveni ji klientům VZP uhradit,“ sdělil Zdravotnickému deníku mluvčí VZP Oldřich Tichý.

Tento rámec nemíní překračovat ani ministr zdravotnictví. „Nemyslím si, že bychom měli upravovat nějakou legislativu. Jsou to dva systémy – máme tradiční evropskou medicínu, která si něco vyžaduje, je postavena na vědeckých základech, a pak je tu systém východní medicíny, který je spíše doplňkový k tomu, co tady máme. Neměly by se nahrazovat,“ uvádí ministr.

Pokud ale nemůže klinika spoléhat na peníze ze zdravotního pojištění, musí se ohlédnout jinde. „V ambulantní části je to na bázi komerční, takže tam není překážek. Počítáme s tím, že se dominantně budeme orientovat na tuzemskou klientelu, ale klinika bude otevřená, takže ať přijede kdokoliv z kterékoliv země, bude vítán,“ má jasno ředitel Prymula.

Ministr se staví k záměru hradecké nemocnice s pochopením, její ředitel hovoří o kvalitě a vědeckém základu, které mají budoucí kliniku odlišit o šarlatánských center. Tak v čem by tedy mohl být problém? Například už v samotném pojmu „tradiční čínská medicína“.

Dědictví Mao Ce-tunga

Jak upozorňuje prof. MUDr. Jiří Heřt ve své knize Alternativní medicína a léčitelství – Kritický pohled (volně dostupná zde), to, co se dnes vydává za tradiční čínskou medicínu, je její umělá novodobá podoba z konce 20. století. Ta se pak v odborné literatuře označuje velkými písmeny TCM, kdežto se původní se označuje písmeny tcM.  Podle profesora Heřta je mylná představa, že tcM tvořila jednotný standardní systém. „Naopak, žádné standardy neexistovaly, na obrovském území Číny existovaly po celou dobu staro- i středověku nejen nejrozmanitější metody, ale i celé léčebné systémy, které spolu soupeřily,“ píše v e své knize Jiří Heřt.  Pojítkem byly společné filozoficko-náboženské principy, především taoismus. Do rámce duchovních principů byla postupně zařazena původní čínská lidová medicína se všemi svými bylinkami, výtažky z živočichů, akupunkturou, masážemi apod. Pomalu se vyvíjela, ale jenom do 17 století, kdy začaly do Číny pronikat prvky západní medicíny. „Byly to především úspěchy hygieny a bakteriologie, které umožnily bojovat proti infekcím, proti kterým byla čínská medicína bezbranná. Byla to i chirurgie, která byla pro Číňany novum. Čínští lékaři totiž neznali pitvu a neznali proto stavbu lidského těla,“ uvádí prof. Heřt s tím, že tradiční čínská medicína tcM nebyla schopna západnímu lékařství konkurovat a upadala. „Na začátku 20. století z ní zbylo torzo, a i to bylo v r. 1929 zakázáno,“ dodává autor knihy. Tento fakt tedy vyvrací zkazky o tom, že se dnes navazuje na tisíciletou tradici nějakého uceleného lékařského systému. V Číně došlo k tomu, co známe i z naší historie – lidové léčitelství bylo překonáno moderní vědeckou medicínou, která je založena na faktech a nikoliv pověrách.  Jak je tedy možné, že dnes světem vítězně kráčí tzv. tradiční čínská medicína a vkrádá se do západních nemocnic, i když tentokráte označená velkými písmeny jako TCM?  Z prachu a zapomnění ji vyzvedl „Velký kormidelník“, komunistický diktátor Mao Ce-tung, který se dodnes těší v Číně velké oblibě, ač má na svědomí desítky milionů mrtvých. Důvod měl vůdce prostý. Takzvaný „velký skok vpřed“ skončil krachem, v padesátých letech minulého století chyběly Číně západní léky i odborníci na západní lékařství. Bylo nutné oživit mrtvolu tradiční čínské medicíny, a protože se situace stále nezlepšovala, byla z rozhodnutí stranických prohlášena za základ zdravotnického systému. V roce 1955 založili v Pekingu „Centrální institut čínské lidové medicíny“ s cílem vytvořit z báchorek standardizovaný systém. Pouze taoismus nahradili marxismem a materialismem. Jako když se přetře stará fasáda novou barvou. Místo například pěti základních elementů se začalo mluvit o osmi principech. Nebo už se v akupunktuře nemluvilo o čchi jako duchovní energii, ale spekulovalo se o elektromagnetické povaze energie. Novodobá tradiční čínská medicína je tedy „uměle vytvořený eklektický systém,“ jak ji charakterizuje profesor Heřt. Soudruzi prostě vybrali z široké palety lidového léčitelství některé „špeky“ a podle přání vůdce stvořili novou medicínu.

„Náš národní zdravotnický pracovní kolektiv je velký. Mají na starosti více než 500 milionů lidí – mladých, starých a nemocných…  V současnosti je lékařů západní medicíny málo, a tak široké masy lidu, a zvláště rolníci, spoléhají při léčbě nemocí na čínskou medicínu. Proto musíme usilovat o úplné sjednocení čínské medicíny,“ zavelel Mao Ce-tung (tato a další citace dle Kim Taylor’s Chinese Medicine in Early Communist China, 1945-1963: A Medicine of Revolution).

Druhým krokem mělo být sjednocení se západní medicínou. „Tato Jedna Medicína vyjde z moderních přírodních věd, absorbuje dávnověké a nové, čínské i zahraniční, všechny úspěchy – stane se Čínskou novou medicínou!“ věštil v roce 1952 na schůzi Čínské lékařské společnosti její předseda.

Čínská medicína: nic pro bohaté Číňany

Velký kormidelník byl muž dvou tváří. „Stále neochvějně věřím, že máme propagovat čínskou medicínu. Osobně v ní nevěřím. Nepoužívám čínskou medicínu,“ prohlásil Mao Ce-tung podle svědectví svého osobního lékaře Li Zhisui, který byl vychován v duchu západní medicíny a odmítal učení čínských lékařských knih. Lékař posléze zjistil, že jeho šéf má úplně stejné pochybnosti (Li Zhisui své zážitky a postřehy popsal v knížce Soukromý život předsedy Maa). Tento osobní rezervovaný postoj ale vůdci nepřekážel v uskutečnění snu o propojení západní a čínské medicíny. Už tehdy v padesátých letech plánoval výměny expertů, získávání západních rozumů a technologií a vývoz čínské medicíny, které sám nevěřil. Byla to však vize politická a hospodářská, nikoliv zdravotnická.

Posléze došlo k zajímavému paradoxu. Záměr nevyšel v samotné Číně, ale myšlenka sbližování obou medicín se uchytila na západě, který se pro ni nadchnul. Skeptičtí vědci to připisují hluboce zakořeněné slabosti pro kouzlo orientu a také čínské propagandě.  Prostí Číňané tradiční čínské medicíně příliš nedůvěřují, ale ti nejchudší jsou na ni odkázáni. Ještě donedávna se odhadovalo, že tradiční medicína zajišťuje jenom sedminu zdravotní péče.

„Navzdory u nás kouzlem alternativní medicíny obestřené akupunktuře Číňané sami dávají přednost západní medicíně (pokud na to mají),“uvádí na svém blogu naše přední sinoložka Olga Lomová. Podle ní, i když mají v Číně některá špičková lékařská pracoviště, kvalitní lékařská péče není samozřejmostí. „Samozřejmostí ale je, že zdravotnictví je na prvním místě business. Lékařská péče je v Číně drahá a pacient si ji platí sám,“ dodává Lomová.

Jako obchodní artikl však zažívá tradiční čínská medicína boom. Podle čínských zdrojů od devadesátých let prudce její trh roste. V roce 2010 dosáhl 36,8 miliard eur, zisky stoupají rychleji než průměr čínského zdravotnického průmyslu. Odhaduje se, že celkový TCM trh v Číně překročí v roce 2025 hranici 96,2 miliardy eur.  Čína vyváží ročně 240 tisíc tun léků, z toho tvoří rostlinné přípravky 200 tisíc tun, tedy 20 procent jejich roční produkce. Stranickým a státním orgánům to nestačí. Hledají cestu, jak byznys znásobit. V dubnu 2012 se domluvilo 14 čínských vládních úřadů včetně ministerstva obchodu a Státního úřadu pro tradiční čínskou medicínu a připravily společný návrh, jak podpořit TCM na zahraničních trzích. Vznikl pětiletý plán marketinkové strategie, který mj. zahrnuje i vybudování 10 obchodních center po celém světě.

Paralelně v Česku vznikla už na podzim roku 2011 Smíšená česko-čínská komora vzájemné spolupráce. Jejími mediálně viditelnými tahouny jsou Jaroslav Tvrdík, bývalý ministr obrany, a Jan Růžička, v té době ještě šéf kabinetu ministra zdravotnictví Leoše Hegera. Růžička po odchodu z úřadu ihned přešel do čela tzv. Čínského investičního fóra (ČIF), které usiluje o „rozvoj ekonomických vztahů a obchodní spolupráce mezi Čínskou lidovou republikou a zeměmi střední a východní Evropy s důrazem na Českou republiku“. Do Číny za poslední tři roky opakovaně vycestovali ministři zdravotnictví, ředitelé nemocnic, zdravotničtí byznysmeni. Letos v srpnu se uskutečnila obrovská akce ČIF v na pražském hradě za účasti prezidenta, premiéra a dalších členů vlády. Čína se u nás zachytila mocnými drápy, protože si předsevzala obchodně dobýt svět. Vrátíme-li se k našemu zdravotnictví, otázka zní, zda expanze Říše středu představuje nějakou výhodu pro české pacienty a zda metody, které nabízí, přinášejí skutečně zlepšení zdraví a přidanou hodnotu, která našemu systému zdravotní péče chybí.

Zbývá akupunktura

Z vědeckého hlediska patří tradiční čínská medicína, respektive celé spektrum různých směrů a postupů, které dnes často už ani nejsou čínské, mezi bláboly s neprokázaným účinkem. Určitou výjimkou je akupunktura – ne proto, že by někdo spolehlivě prokázal její účinek, ale proto, že se o ní vedou vášnivé diskuse, které provází několik mýtů. Například vůbec neexistují důkazy pro tvrzení, že by se praktikovala už pět tisíc let před naším letopočtem. V hrobkách v Mongolsku sice byly nalezeny jehly, ale neví se přesně, k čemu se používaly.  Ve starověku našly jehly využití při tetování, pouštění žilou, vypalování apod. Kdyby tady byla akupunktura několik tisíc let, jak je možné, že se jí Číňanům podařilo tak dlouho uchránit před zbytkem světa, kdežto například papír nebo střelný prach nikoliv? Kdy a kde vznikla akupunktura, není známo, dnes ale používá jehly z lité oceli, tedy materiálu, který existuje až od začátku 17. století. Do této doby také spadá první zmínka pojmu akupunktura v západním světě, přičemž jistě stojí za povšimnutí, že není odvozen z čínštiny, ale latiny, a to ze slov acus = jehla a pungere=píchnout. Ovšem s celou parádou, tedy propojením jehliček s čchi, meridiány, jing a jang přišel až na začátku 20. století Francouz George Soulié Morant, který strávil dvacet let v Číně a potom zasvětil dalších čtyřicet let života propagaci akupunktury mezi lékaři v Evropě. Mezitím byla v Číně v roce 1911 akupunktura vyřazena z programu lékařské fakulty jako nevědecký předmět. Až Mao jí dal nový podnět pro rozkvět. Velkou módou se na západě stala v roce 1971 po legendární reportáži v New York Times z pera Jamese Restona, který popsal zážitek z Pekingu, kde musel podstoupit operaci slepého střeva. Jako anestezie mu prý byla provedena pouze akupunktura. Později se ale ukázalo, že mu byla podána i klasická „chemická“ anestezie a akupunktura byla aplikována až po operaci. Vědci dnes nezpochybňují, že se novináři ulevilo, ale říkají, že to lze přičíst i prostému pohybu střev. Také profesor Heřt ve své knize píše, že používání akupunktury místo anestezie není překvapivé. „Operace bez řádného znecitlivění anestetiky jsou známy z dřívějších válečných dob, kdy zranění vojáci necítili pod vlivem těžkého šoku bolest a bylo jim možné provádět i amputace končetin. Podobně lze znecitlivění docílit sugescí a hypnózou…,“ uvádí. Upozorňuje také na skutečnost, že pro hlavní principy akupunktury chybí důkazy. Vědecky nelze doložit existenci akupunkturních drah – meridiánů ani tzv. aktivních bodů. Chybí teoretický předpoklad, nenašla se žádná fyzikálně či chemicky ověřitelná spojení, nelze je identifikovat při pitvě, zobrazovacími metodami atd. „Přesvědčivě mluví proti existenci bodů také dvojitě slepé experimenty, ve kterých byly sledovány reakce pacienta po vpichu do bodů aktivních a do libovolně zvolených bodů „placebových“ ležících mimo meridiány. Takových experimentů byly již provedeny desítky a jejich výsledky jsou shodné: dráždění placebových bodů vyvolává stejný efekt jako dráždění bodů tradičních,“ píše ve své knize Jiří Heřt. Autor také kritizuje snahu zastánců akupunktury vydávat ji za panaceu, tedy všelék. Připouští však možný účinek u moderních forem akupunktury, ovšem vždy jako léčby nespecifické, nikoliv kauzální, na níž se podílejí reflexní, opioidové a placebové účinky. Ovlivňuje tedy subjektivní pocity, což je sféra těžko ověřitelná v klinických vědeckých studiích. Pokud jde o studie – těch jsou k dispozici stovky, ale převážně čínských, které vycházejí pro akupunkturu skvěle. Ovšem k jiným výsledkům dospěly metaanalýzy provedené na západě nezávislými vědeckými skupinami. Za všechny uveďme závěr vědecké sdružení Cochrane Collaboration, které analýzou rozsáhlého souboru studií dospělo k závěru, že u většiny chorobných stavů nebyl účinek akupunktury prokázán a u ostatních jsou výsledky rozporné.

Akupunktura není zcela bez rizik, jak se také někdy prezentuje. Podle dostupných zahraničních pramenů jsou zdokumentovány případy propíchnutí hrudní stěny a plic, močového měchýře, zalomení jehly a její putování tělem apod. i alergické reakce (ty se týkají jehel, které nejsou vyrobeny z chirurgické oceli). Méně závažnou je bolest v místě vpichu, krvácení nebo mdloba. Může však dojít i k nepříjemné komplikaci v podobě zánětu ušního boltce s následkem jeho deformace. Akupunktura může být nebezpečná pro plod v časném těhotenství, protože může docházet k nežádoucí stimulaci tvorby adrenokortikotropního hormonu a oxytocinu.

TCM je už dávno tady, potřebujeme jí ještě více?

Akupunkturou chtějí v hradecké fakultní nemocnic začít. Mají na co navazovat. Metoda pronikla do bývalého Československa již v roce 1965.  Po roce 1989 byla Akupunkturistická společnost přijata do České lékařské společnosti J.E. Purkyně a jako řádnou specializaci ji uznala Česká lékařská komora.  Několik tisíc lékařů prošlo kurzy pořádanými státním Institutem pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů v Praze. Akupunktura je však jenom začátek, v dalším kole v Hradci přibude baňkování, moxování (nahřívání akupunkturních bodů tyčinkou z doutnajícího pelyňku) a nakonec dojde i na „léčbu“ rostlinnými preparáty.
„Při hledání možností spolupráce s Čínou jsme se seznámili s modelem kombinace tradiční čínské medicíny a západní medicíny. Čínská medicína je často démonizována a řadou lékařů považována za šarlatánství. My ji chceme zasadit v kontextu medicíny založené na důkazech a poskytnout ji adekvátní prostor. Právě fakultní nemocnice by měla být zárukou kvality celého procesu,“ svěřil se v rozhovoru pro webové stránky česko-čínské komory ředitel FN Hradec Králové profesor Prymula. Po šedesáti letech se tak naplňuje vize Mao Ce-tunga. Má to však český pacient zapotřebí? A ve fakultní nemocnici?  Takzvané kliniky tradiční čínské medicíny už v Česku existují několik let, jenom v Praze najdeme například TCM Clinic na Národní třídě, kliniku Pivoňka či Inspiritas (s kouzelným sloganem – harmonie bez chemie), ale podobná zařízení se nacházejí i  v dalších městech. Dokonce byla založena i Komora TCM. Akupunkturu samotnou se zabývá několik tisíc lidí. Potřebujeme tedy k tomu ještě čínské lékaře i nelékaře, potřebujeme ve státní špičkové nemocnici stavět novou budovu a provozovat v ní neprokázané šarlatánství?

Tomáš Cikrt

S přispěním Michaely Koubové