Místo vysedávání v čekárně kvůli receptu na dlouhodobě užívaný lék jen návštěva lékárny, kde už je léčivo nachystáno. Tak vypadá v praxi jeden z přínosů elektronizace zdravotnictví, která funguje ve Velké Británii. Když tamnímu pacientovi dochází balení léků na vysoký tlak nebo třeba antikoncepce, lékárníkovi automaticky systém hlásí, že se u něj pacient každým dnem zastaví. Odpadá tak nutnost chodit k lékaři i riziko, že lékárna nebude mít požadovaný přípravek na skladě. O něčem takovém si zatím mohou Češi nechat jen zdát.
Částečně je na vině nedůvěra k elektronizaci, za níž stojí elektronické knížky IZIP, které přišly systém na téměř dvě miliardy korun. Ministerstvo se však nyní snaží vytyčit směr, kudy by se nevyhnutelná elektronizace měla v Česku ubírat. Definovat by ho měla pracovní skupina, která se schází od konce září.
„Byl bych rád, kdyby pracovní skupina přišla s nějakou vizí, jak se má s elektronizací postupovat a co od ní očekáváme. Na základě toho se pak budeme bavit, jak dál. Mám pocit, že v minulosti to bylo naopak – přišla firma, že má zajímavý projekt, a vše se odvíjelo od toho, co nabídla, a ne od toho, co bychom potřebovali. Podíváme se na vyzkoušené modely, které opravdu něco přinášejí. Nebude to tedy v první fázi znamenat nějaké astronomické sumy, jak to v minulosti bohužel bylo,“ přibližuje ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček.
V pracovní skupině se pod taktovkou náměstka pro zdravotní pojištění Toma Phillipa schází čtyři desítky zástupců celkem 23 různých organizací. Najít konsenzus přitom nebude snadné – například pohledy na elektronický recept se zásadně rozcházejí.
eRecept jablkem sváru
„Podporujeme centrální úložiště elektronických receptů, které bude pod správou státu a bezplatně přístupné pro všechny provozovatele lékáren a ostatní zdravotnická zařízení. Nebude se tak opakovat situace z historie, kdy vznikala jakási lokální úložiště. Podporujeme centralizaci, protože tak to nyní je v podstatě ve všech rozvinutých zemích EU. Pokud by se to mělo rozvinout v plné šíři, budeme rádi za jakoukoliv pobídku, tedy finanční stimul za výdej eReceptu. Jak předepisující lékař, tak vydávající lékárník by měli být nejen odborně, ale také finančně zainteresováni na realizaci eReceptu,“ myslí si Marek Hampel, který v pracovní skupině reprezentuje Grémium majitelů lékáren.
Opačného názoru je Česká lékařská komora (ČLK). „V eReceptu nevidím pro lékaře prakticky žádný přínos ani já, ani ČLK. Proto ho nebudeme podporovat,“ uvádí zástupce ČLK Petr Němeček.
Na úskalí povinného zavedení elektronických receptů, které teď bylo o tři roky odloženo, dlouhodobě upozorňují praktičtí lékaři. Pětina jich totiž nemá počítač, na vesnicích navíc mohou mít problémy s internetovým připojením. „Můžeme přikázat, že všichni budou psát elektronický recept, ale když se nepřipojí, tak ho zkrátka nenapíšou. A do toho spadá i návštěvní služba,“ upozornil na konferenci, kterou v září uspořádala Platforma pro elektronické zdravotnictví, Cyril Mucha ze Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP.
Zároveň ale ocenil výhody, které může eRecept nabídnout. „Je to jedna z mála věcí, která ze současného eHealth funguje – když se lékaři povede dostat přes strašnou anabázi identifikace. Pokud by tam byl jednodušší vstup zvládnutelný pro normálního člověka, tak není třeba žádné represe. Pacienti to ocení. Když zavolá paní Horáčková, že je v jižních Čechách a zapomněla si doma léky, řekne mi emailovou adresu třeba místního úřadu a já jí to tam pošlu. Ocení to i lékař, protože se mu nehromadí v čekárně lidé kvůli opakovaným receptům. Když to bude výhodné a jednoduché, budou to lékaři používat,“ řekl Mucha.
Ministr Němeček se na eRecept dívá zatím s rezervou. „Všechny recepty dnes lékárny povinně odesílají do centrálního úložiště. Druhé zřídlo informací, kde je úplně všechno, jsou data zdravotních pojišťoven, s nimiž nikdo nepracuje. Máme několik systémů, kde se všechno ukládá, a nikdo to nevyhodnocuje. Tady se zavedl třetí systém s tím, že to teprve je zdroj, kde se s daty bude pracovat. Já jsem ale nepřišel na to, co to v reálu přinese. Pan poslanec Skalický, který je velkým zastáncem, říká, že tam budou uvedeny všechny interakce. Já jsem trochu skeptický. Nerad ukládám lidem povinnosti a komplikuji jim život, když nejsem úplně přesvědčen, že to k něčemu bude,“ míní Němeček, který by šel raději právě cestou drobného zvýhodnění pro ty, kdo eRecepty používají.
Podmínky e-dokumentace jsou příliš složité
Další otázka, kterou se bude pracovní skupina zabývat, je elektronická dokumentace. Zatímco některé nemocnice už ji využívají, většina ordinací používá hybridní způsob: záznam si lékař napíše v počítači v textovém editoru, vytiskne ho a pak s ním zachází jako s papírovou dokumentací. Důvod? Podmínky, za jakých se má vést elektronická dokumentace, jsou tak složité, že je pro ně v praxi nepoužitelná.
„Pro praktiky je největší problém elektronický podpis. To je slepá ulička. Je to drahé, neúčinné, rigidní a pomalé. Podobně je to s elektronickým razítkem,“ přiblížil Mucha. I tady je ovšem podle něj pro lékaře řada výhod, pokud se systém zjednoduší. „Tím, že se některé administrativní úkony opakují, se v elektronické podobě usnadňuje opakované použití. Dvacet procent plochy ordinací jsou navíc zabrány skladovanou dokumentací. A není snad obor medicíny, který by těžil více z toho, že by se mohl dálkově podívat na výsledky rentgenu nebo nějakého vyšetření. Šetřil by i systém, protože by se vyšetření nedublovala. Nemělo by se to tedy zavádět formou represe, ale výhodnosti. Neříkám přímo finanční, tedy mít za to zaplaceno, ale podle našeho průzkumu používá 70 procent lékařů elektronické bankovnictví. Nikdo přitom žádnému praktikovi neřekl, že musí. Používají to proto, že je to výhodné. Když bude výhodné používat elektronickou dokumentaci, nebojím se, že by k ní lékaři nepřistoupili,“ dodal Mucha.
Proti elektronické dokumentaci nemá nic ani ČLK, která ji bude podporovat „v rozumné podobě“.
Přístup do části záznamů o pacientovi by přitom chtěli v budoucnu mít i lékárníci. „Potřebujeme zřídit přístup do tzv. lékového záznamu pacienta, tedy aby lékárník mohl s pacientem, případně s lékařem, konzultovat danou léčbu a sledovat lékové interakce. Lékárník by měl mít roli kompetentního odborníka, který poradí, které léky se dohromady nemohou užívat a informovat o rizicích. V primární péči sloužíme jako bariéra – pomůžeme vyřešit lehké stavy, komplikovanější pak předáme do ordinací,“ uzavírá Marek Hampel.
Michaela Koubová
