Podle deníku Právo léčitele děsí hrozba konce homeopatie. Dva léčitelé specializovaní na homeopatii totiž dostali v roce 2013 od krajského úřadu pokutu a zákaz dalšího pokračování své činnosti na základě zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (ZZS). Takové rozhodnutí úředníků prý bylo nesprávné, protože léčitelé nepostupují podle zákona o zdravotních službách, nýbrž podle zákona č. 89/2012 Sb., Občanského zákoníku (NOZ). Pojďme se podívat, jak je to podle platné právní úpravy doopravdy.
Zákon o zdravotních službách ve svých úvodních ustanoveních poměrně detailně popisuje, co jsou to zdravotní služby, co je to zdravotní péče, jaké jsou její kategorie a kdo může zdravotní služby poskytovat. Osoby, které nejsou zdravotnickými pracovníky podle příslušných zákonů (zákony č. 95 a 96/2004 Sb.), zdravotní služby poskytovat nemohou a nesmí. Nepomůže ani dlouhé studium nejrůznějších kurzů, léčitelských „fakult“ ani náročné zasvěcování u šamana domorodého kmene v Amazonii. Zdravotní služby prostě léčitelé poskytovat nemohou.
Tím ovšem není řečeno, že nesmí existovat vůbec. Podobně jako nelze postihovat přátele nemocného slibující, že se za jeho uzdravení budou modlit, nelze ani trestat, pokud nemocný žádá dobrovolně léčitele o vkládání rukou, vykuřování, rovnání čaker a podobné praktiky. Léčitel však nesmí předstírat, že je zdravotnickým pracovníkem a že poskytuje zdravotní služby. Naopak by měl nemocnému o sobě jednoznačně sdělit, čím není a co nesmí.
Pacient musí vědět, že chybí důkazy
Poněkud odlišná a nepřehlednější situace je v případě homeopatických léčiv. Pokud je doporučuje nemocnému homeopat nezdravotník, opět se nejedná o poskytování zdravotních služeb a homeopat nesmí budit dojem opaku. Pokud jejich užívání doporučuje lékař v rámci poskytování zdravotních služeb, mohlo by se zdát, že tím porušuje zákonnou (§45 ZZS) povinnost „poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni“, protože homeopatie není uznávána jako vědecká léčebná metoda ani českými lékařskými fakultami, ani Českou lékařskou komorou, ani Českou lékařskou společností Jana Evangelisty Purkyně ani ministerstvem zdravotnictví. Nicméně, vzhledem k tomu, že se jedná o přípravky registrované podle zákona o léčivech (jenž ovšem v tomto bodě jen transponuje směrnici o kodexu Společenství, týkajícím se humánních léčivých přípravků), byť k registraci není třeba jakkoli prokázat na rozdíl od všech jiných léčiv účinnost, můžeme takové doporučení poněkud extenzivně a liberálně vnímat jakou akceptovatelnou součást zdravotních služeb. I v tomto případě je však velmi důležité, aby pacient informovaně souhlasil s tím, jaká jsou specifika takto doporučené terapie, zejména že neexistují vědecké důkazy o její účinnosti.
Neplatná smlouva mezi léčitelem a nemocným
Argumentace, že léčitelé, včetně homeopatů – nelékařů, nepostupují podle ZZS, nýbrž podle NOZ (odhlédněme teď od její nesmyslnosti u uvedeného případu, k němuž došlo před nabytím účinnosti NOZ), celkem přesně ukazuje, že ministerstvo zdravotnictví mělo pravdu, když poměrně intenzivně bojovalo proti ministerstvu spravedlnosti za vypuštění ust. § 2636 a n. NOZ Péče o zdraví. Tato ustanovení neznamenají žádný přínos u poskytování zdravotních služeb podle ZZS – problematika informovaného souhlasu i zdravotnické dokumentace je v ZZS upravena lépe, detailněji a komplexněji. Pro všelijaké šarlatány jde však o pravé požehnání. Mohou tvrdit, že jejich činnost uznává zákon, odkazovat na text NOZ (a jeho důvodovou zprávu) a dokonce i dávat podepsat nemocným „informovaný souhlas“ a vést „zdravotnickou dokumentaci“ podle zákona, čímž smazávají rozdíl mezi poskytováním zdravotních služeb na základě vědeckého poznání a léčitelstvím, které je v rozporu s vědeckým poznáním (a nebo alespoň vědecky neprokazatelné) a budí dojem činnosti státem sankcionované či dokonce garantované.
Zajímavým právním problémem, který si autoři NOZ vůbec odmítli připustit, je situace absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy mezi léčitelem a nemocným s ohledem na ust. § 580 odst. 2, tedy jde-li o plnění nemožné. Vzhledem k tomu, že kupříkladu existenci čaker lze považovat za vědecky neprokazatelnou, je zjevně plnění v podobě jejich usměrňování nemožné a smlouva tedy absolutně neplatná. Takto by ovšem bylo možno argumentovat v naprosté většině léčitelských praktik, jistou výjimkou může být fytoterapie, neboť terapeutické účinky některých rostlin, respektive přípravků z nich, jsou vědecky prokázány, byť obvykle v podstatně omezenější míře, než to propagují bylinkáři.
Dalším právní úskalí představuje střet léčitelství s živnostenským zákonem, který (a je to tak správně) nepočítá s poskytováním služeb v rozporu s přírodními zákony. Pokud by svou živnost neskrýval pod jiné předměty podnikání, neměl by léčitel vůbec dostat živnostenský list a snadno by mohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného podnikání. V případě některých léčitelských metod (např. popíjení MMS/CDS, tedy zředěné žíraviny – sic!) lze pak dokonce uvažovat o naplnění skutkové podstaty ublížení na zdraví, u níž výslovně svolení poškozeného není okolností vylučující protiprávnost! Detailnější rozbor trestněprávních konsekvencí aktivit některých léčitelů by však měl být předmětem samostatného textu.
Svoboda činit hlouposti
Myslím, že autoři ZZS a Ministerstvo zdravotnictví vůbec neměli nikdy v úmyslu zabránit lidem, aby o své zdraví pečovali způsobem, který oni sami považují za nejvhodnější (i když to občas vyvolává značné dodatečné náklady pro systém veřejného zdravotního pojištění). Ať je to popíjení zředěného čistícího prostředků (metoda MMS/CDS) nebo šamanské zaříkávání, stát v tom nikomu nemá bránit. Musí však být zřetelná a srozumitelná linie mezi poskytováním zdravotních služeb odborníky – zdravotnickými pracovníky v souladu s aktuálním stavem vědeckého poznání na straně jedné a léčitelstvím, které může praktikovat kdokoli, bez jakéhokoli vzdělání, praxe či dozoru, obvykle v přímém rozporu s vědeckými prokazatelnými fakty. Pokud budou léčitelé předstírat, že poskytují zdravotní služby, je jen správné, pokud u nich co nejdříve zaklepe kontrola a bude je čekat tučná pokuta.
Jan Klusáček
