Problematika pitev se do pozornosti řady zdravotnických pracovníků, managementu nemocnic a prostřednictvím médií i široké veřejnosti dostala na začátku roku 2014 jako jeden z mnoha důsledků účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., (nový) občanský zákoník (NOZ).
Jeho ust. § 115 („Zemře-li člověk, aniž projeví souhlas s pitvou nebo s použitím svého těla po smrti způsobem podle § 113, platí, že s provedením pitvy nebo s takovým použitím svého těla nesouhlasí.“), které vychází z principu autonomie vůle a práva na tělesnou integritu a zavádí opt-in mechanismus, totiž vyvolávalo zejm. u některých zdravotnických pracovníků obavy až z faktické nemožnosti provádět pitvy. Ust. § 113 odst. 2 („Provést pitvu nebo použít lidské tělo po smrti člověka pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům bez souhlasu zemřelého lze jen, pokud tak stanoví jiný zákon.“) však celkem jednoznačně stanoví, že pitvy v jiných zákonech zakotvené jako povinné lze realizovat i bez uděleného souhlasu zemřelého. Problémem však zůstávají pitvy v případech, kdy existovaly závažné nejasnosti týkající se příčiny smrti, základní nemoci, dalších nemocí, jejich komplikací a klinické diagnózy, které jako povinné formulovány nebyly a jejich určení zůstávalo na lékaři provádějícím ohledání těla zemřelého.
Tomu odpovídá i stanovisko Výkladové stanovisko č. 20 Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy (KANCL) při Ministerstvu spravedlnosti ze dne 3. března 2014 – k problematice ochraně lidského těla po smrti člověka v NOZ („Vyjádření souhlasu s pitvou dle § 115 NOZ je relevantní pouze k pitvě anatomické (tedy pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům) a pitvám, které nejsou uvedeny v taxativním výčtu „povinných“ pitev stanovených v § 88 odst. 2 a 3 ZZS; v ostatních případech bude pitva prováděna povinně (§ 88 odst. 2 a 3 ZZS a § 115 trestního řádu).“)
Pitvy a transplantace
Výkladová nejistota se zpočátku objevila v případě pitev prováděných v souvislosti s transplantací orgánů. Ust. § 13 zákona č. 285/2002 Sb., transplantační zákon, ve znění pozdějších předpisů, totiž praví, že „na těle zemřelého, u kterého byl proveden odběr, se vždy provádí pitva podle zvláštního právního předpisu.“ Nejistota zesílená několika nešťastnými vyjádřeními spoluautorů NOZ, vč. jejich de lege ferenda (podle budoucího zákona – pozn. redakce) obhajoby opt-in principu i v případě transplantací, byla nakonec ukončena až jednoznačným právním výkladem (jenž se, byť okrajově, objevuje i ve výše zmíněném stanovisku KANCL), který uznává pitvu dle transplantačního zákona za povinnou patologicko-anatomickou pitvu dle ust. § 88 odst. 2 pís. e). Transplantační zákon v kombinaci se ZZS lze jednoznačně vnímat jako lex specialis vůči NOZ, bez ohledu na to, že se v odborné diskusi objevily i minoritní hlasy zastávající stanovisko stejné míry speciality a tedy spíše vhodnosti restriktivnímu přístupu k předpokládanému (ne)souhlasu s ohledem na NOZ jakožto lex posterior.
Novelizace z dílny ministerstva
Jakkoli výše popsanou právní úpravou jsou pokryty nejdůležitější případy nutných a tedy povinných pitev, nezanedbatelná skupina pitev, které byly do konce roku 2013 prováděny bez předchozího souhlasu zemřelého, byla náhle téměř znemožněna mj. i proto, že získávání souhlasu k budoucí pitvě od pacienta, který je hospitalizován a doufá ve zlepšení svého zdravotního stavu, eticky i komunikačně problematické. Jistou možností by ovšem bylo plošně zařadit souhlas s pitvou do informovaného souhlasu, který pacient podepisuje při přijetí do hospitalizace, ale i v tomto případě zůstává jistá etická pochybnost (navíc to neřeší případy, u nichž je pacient přijat k hospitalizaci ve stavu vylučujícím udělení informovaného souhlasu či kdy dojde k úmrtí mimo zdravotnické zařízení).
Proto také Ministerstvo zdravotnictví ústy zejména náměstkyně pro legislativu a právo JUDr. Lenky Tesky Arnoštové slibuje legislativní změny, které by problematiku pitev kvalitněji a s reflexí NOZ upravily. Od původních úvah směřujících k novelizaci NOZ se úsilí v posledních měsících prozíravě (asi by nebylo optimální spojovat tuto citlivou oblast s nejasným osudem problematické „technické“ novely NOZ připravované Ministerstvem spravedlnosti) k novelizaci právních předpisů v gesci MZ, v tomto případě tedy ZZS.
Materiál předložený v září t.r. do vnitřního připomínkového řízení řeší mimo spíše technických detailů (zavedení institutu opatrovníka dle NOZ do ust. § 81 odst. 3; snížení požadavků na lékaře provádějícího prohlídku zemřelého – dle navrhované úpravy bude dostačovat absolvování základního kmene; posun teplotního rozsahu chladících zařízení atp.) zejména právní podklad pro realizaci některých patologicko-anatomických a zdravotních pitev i bez souhlasu zemřelého, jde o ty pitvy, u nichž existuje veřejný zájem na jejich provedení, a dle dosavadní úpravy prováděny být fakticky nemohly. Do výčtu povinných patologicko-anatomických pitev (ust. § 88 odst. 2) se tak nově mají zařadit pitvy prováděné „v případě, že existují závažné nejasnosti týkající se příčiny smrti, základní nemoci, dalších nemocí, jejich komplikací a klinické diagnózy“, u zdravotních pitev (ust. § 88 odst. 3) se dosavadní znění pís. a) „jestliže…nebylo možno jednoznačně určit příčinu smrti“ má nahradit „jestliže…lékař provádějící prohlídku nestanoví příčinu smrti vůbec nebo jen jako příčinu pravděpodobnou“. Do následujícího ust. § 88 odst. 4 se dále doplňuje explicitní určení, že se veškeré pitvy vymezené v odst. 2 a 3 provádějí i bez souhlasu zemřelého.
Legislativně-technicky komplexnější novelizace by měla dle záměru MZ postihnout ust. § 89, z něhož mají být zrušeny odst. 3 až 6, jejichž obsah se transformuje do nového § 89a, který zpřesňuje a zpřehledňuje situace, u nichž nemusí být provedena i pitva jinak povinná (klíčovým předpokladem je, že by pitva byla fakticky obsolentní, neboť jde o úmrtí, jehož příčina je zřejmá) anebo naopak, kdy se pitva, kterou neurčil lékař provádějící prohlídku těla zemřelého, přesto může provést na základě rozhodnutí poskytovatele zdravotních služeb provádějícího pitvu.
Zhodnocení
Celkově se zdá, že ministerstvo v tomto případě zareagovalo na reálný problém, který doposud poskytovatelé zdravotních služeb museli řešit různými způsoby znamenajícími buď pohyb na hranici právní úpravy (extenzivní výklad dosavadních podmínek pro provádění povinných pitev) nebo na hranici etiky ve vztahu k pacientovi (předkládání souhlasu s pitvou v rámci informovaného souhlasu při hospitalizaci). Při důsledném respektu k nové úpravě – jemuž odpovídá i pokles počtu prováděných pitev mezi lety 2013 a 2014 z cca 300 na 70 měsíčně – pak poskytovatelé doposud přicházeli o cennou zpětnou vazbu (ne)úspěšnosti zvolené terapie, studenti medicíny o cenné zkušenosti z pitev a dokonce hrozilo i úplné zablokování postgraduálního vzdělávání pedagogů. Navrhovaná právní úprava slibuje odstranění těchto problémů, aniž by tím byly negovány princip autonomie vůle a právo na integritu lidského těla i po smrti, jak jsou obsaženy v NOZ. Lze tedy jen doufat, že se tento návrh Ministerstva zdravotnictví na dlouhé měsíce nezasekne v zákoutích legislativního procesu v rámci vlády i Parlamentu ČR.
Jan Klusáček
