Korunky, protézy, rovnátka – to jsou plně hrazené výrobky, které čím dál více trápí Komoru zubních techniků (KZT). U některých totiž nedošlo k navýšení úhrad už 17 let. Podle zubních techniků situace začíná být ekonomicky neudržitelná, což potvrzují i zubní lékaři.
„U nejdiskutovanějších zubních náhrad, které jsou plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, tedy celkových zubních náhrad, se cena zvýšila naposledy v roce 2008 a úhrady některých dalších plně hrazených zubních náhrad byly stanoveny dokonce ještě dříve. Domníváme se, že tyto úhrady v současné době již neodpovídají realitě,“ potvrzuje viceprezident České stomatologické komory Robert Houba.
„V létě jsme pro ministerstvo zdravotnictví vypracovávali kalkulaci ceny, aby nám věřilo, že proděláváme. Nakonec uznalo, že není možné, aby si stát objednával něco, co pacientovi dává zadarmo, ale vůbec se nestaral o to, kde se to vezme a kdo to platí. Máme tedy navrhnout řešení, které by bylo schůdné pro všechny strany,“ uvádí Alexandra Seidlová, prezidentka Komory zubních techniků.
Podle ní už přitom jedno pro všechny strany přijatelní řešení vypracováno bylo. V průběhu roku 2012 se chystal návrh zákona o zdravotnických prostředcích, k němuž byla vytvořena příloha č. 3 – nový stomatologický sazebník. Ten stávající je totiž starý 23 let a za tu dobu zůstal beze změny, i když se dvě třetiny v něm uvedených výrobků už vůbec nevyrábějí – a naopak tam velká část těch současných chybí.
„Sazebník je navíc velmi nespravedlivý. Definuje totiž příspěvky pacientům, které se výrobek od výrobku liší, takže pacient dostává jednu sumu za korunku tohoto typu a jinou za odlišný typ. Proto jsme si v součinnosti s ministerstvem zdravotnictví, VZP, Svazem pojišťoven a Českou stomatologickou komorou sedli a vytvořili nový sazebník, který diskrepance odstraňuje a je pro pacienta srozumitelný. Dostává totiž jednu úhradu na jakýkoliv typ korunky či zubní náhrady, takže i komunikace lékař – pacient – by se zjednodušila. Každý by totiž věděl, že jednou ta tři čtyři roky dostane příspěvek od pojišťovny tolik a tolik, a je jedno, jakou protézu si nechá vyrobit. Sazebník navíc definuje sociální náhradu a náhradu, u níž lze něco dovybrat – tedy čerpat příspěvek od pojišťovny, ale zároveň si zvolit třeba náročnější technologie nebo řešit estetiku. Bohužel, zákon o zdravotnických prostředcích se rozštěpil na dvě části – jedna už platí, druhá jde do parlamentu, ale příloha č. 3 zmizela,“ popisuje šéfka zubních techniků.
A tak stále trvá situace, na kterou už roky zubní technici upozorňují. Nedostatečné úhrady přitom ilustrují na ceně protézy. Při minutové sazbě zubní laboratoře, která činí 10 Kč (v těch jsou zahrnuty veškeré náklady – materiál, práce, energie, správa objektu, vybavení) je reálná cena celkové dolní snímací zubní náhrady pro zubní laboratoř 3700 Kč. Od pojišťovny dostane zubní lékař – ne zubní technik – celkovou úhradu 3617 Kč. Z této částky obdrží technik většinou zhruba 2000 Kč (v ČR je technik vždy placen přes zubního lékaře, nemá sám smlouvu s pojišťovnou). Výsledkem je to, že v některých případech berou vystudovaní zubní technici ve standardní laboratoři 10 800 až 12 tisíc Kč hrubého, tedy asi 60 Kč na hodinu. Zkušený zubní technik, který vyrábí hrazené výrobky, podle KZT často pracuje za sotva dvě třetiny průměrné mzdy v ČR.
Pravidelná valorizace
Jak by tedy zubní technici viděli řešení do budoucna? „Bylo by ideální, aby se vytvořila legislativa, která by řekla, že u úhrad plně hrazených výrobků budou definováno, jak mají být rozděleny mezi poskytovatele a výrobce, a že bude zaručeno, aby byly úhrady pravidelně valorizované,“ shrnuje Seidlová.
S tím, že je se situací potřeba začít něco dělat, souhlasí i ministerstvo zdravotnictví. „Ministerstvo si je vědomo toho, že některé výše úhrad již zcela neodpovídají aktuálním cenám na trhu. Také z tohoto důvodu již MZ na změně principu a výší úhrad zdravotnických prostředků předepisovaných na poukaz pracuje. Jelikož však provedení této změny představuje novelu zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění, je nutné počítat s dobou cca jednoho roku potřebnou pro standardní legislativní proces, kterým tato novela bude muset projít,“ říká mluvčí ministerstva Štěpánka Čechová.
Pokud by žádné opatření přijato nebylo, vydal sněm Komory zubních techniků prohlášení, že už hrazené výrobky nebudou moci zhotovovat. Jak by to v praxi vypadalo? „Ekonomicky si to nebudeme moci dovolit, i kdybychom chtěli. Přestaneme mít na to peníze – nebudeme moci nakupovat materiály, protože levnější, než máme teď, už neseženeme. Nedokážu říct, jak to v praxi bude probíhat – určitě ne tak, že bychom od prvního ledna řekli, že nebudeme vyrábět. Silnější laboratoř s větším spektrem výrobků, která si to někde může „nadotovat“, třeba vyrábí hodně porcelánových korunek, si buď tyto výrobky ještě bude moci dovolit nějaký čas dělat, nebo je přestane vyrábět úplně, protože hladem neumře. Středně silné laboratoře to dřou u dna už nyní a dost možná budou muset zavřít, protože jde často o lidi před důchodem nebo v něm. Takové signály už máme – zkrátka se jim to nevyplatí. Ty úplně malé, kde technička v důchodu dělá celý život se zubařkou, která už je také v důchodu, obě to mají jako malý přivýdělek, tak tam to ještě asi nějakou dobu fungovat bude,“ popisuje Alexandra Seidlová.
Bez zubaře to nejde
Nedostatečné úhrady ale nejsou jediná věc, která techniky trápí. Upozorňují také na to, že podle zákona 96/2004 sb. zubní technik zhotovuje a upravuje zubní náhrady na základě indikace lékaře. To v praxi znamená, že když pacientovi upadne protéza a praskne, nemůže jít rovnou do laboratoře, která mu ji zhotovila. Musí nejdříve k lékaři, který vystaví lísteček s pokynem. „Je paradoxní, že když má zubař dovolenou, tak mi příkaz k tomu, že mám opravit protézu, kterou jsem sama vyrobila, napíše jeho sestra. Často tak pacient stráví čas v čekárně a ještě zbytečně platí peníze,“ upozorňuje Seidlová.
Větší osamostatnění zubních techniků by v budoucnu mohla přinést generační obměna zubařů. Mladí lékaři se totiž posle Seidlové orientují hlavně na záchovnou péči, snaží se tedy zub co nejdéle v ústech udržet. Trhání a náhrady jsou až poslední variantou. Protézy pak dělají absolutně minimálně právě proto, že jsou prodělečné. „Během deseti let lékaři, kteří protézy dělají nejvíce, půjdou do důchodu, a ti mladí to dělat nechtějí, takže se to pořádně nenaučí. Až vyjde najevo, že je to problém, možná se přijde na to, že jsme tu my. V některých evropských státech už fungují tzv. denturisté – když není do úst potřeba zasahovat medicínsky, ale jde jen o otisk a protézu, tak to dělají oni bez spolupráce s lékařem,“ uzavírá Seidlová.
Jak to funguje v Německu
Německý systém něco jako plně hrazené výrobky nezná. Celková náhrada tam stojí pacienta cca 500 až 2000 Eur. Nejprve se dohodne pacient se zubařem, co chtějí vyrobit, tento rozpočet posoudí pojišťovna, která zohlední, zda se pacient chová zodpovědně, a podle toho mu přispěje nějakou částkou. Zubní technik, který protézu vyrobí, je také placen lékařem, smlouvu s pojišťovnou nemá, stejně jako u nás. Výrobní cena celkové náhrady z laboratoře je cca 400 až 2000 Eur podle provedení.
Michaela Koubová
