Léčba závislostí? Mezery máme hlavně v síti ambulantních adiktologů

Čtyřicet pět tisíc problémových uživatelů drog, desítky tisíc lidí závislých na lécích, čtyři sta tisíc uživatelů marihuany, tři čtvrtě milionu rizikových pijanů a dva miliony kuřáků. To je „skóre“, s nímž by se v Česku měli potýkat adiktologové. Těch je zatím registrovaných 250, což je počet, který na výše uvedená čísla rozhodně nestačí. V minulosti se navíc odborníci orientovali hlavně na injekční uživatele drog, ambulance pro závislé na tabáku a alkoholu však v mnoha částech republiky chybí. Změnit se to snaží Klinika adiktologie při 1. LF a VFN, která má jako jediná v ČR studijní program adiktologie. Jeho záběr je přitom unikátní nejen u nás, ale i v Evropě a zámoří.

„Před rokem 1989 byla léčba návykových nemocí i psychiatrie jako taková směřována hlavně medicínsky. Po revoluci se adiktologická ambulantní péče rozpadla, zatímco lůžková zůstala. Vznikla ale řada nových služeb, která cílila na skupinu problémových uživatelů drog. Objevila se tu proto potřeba systému vzdělávání – u neziskových organizací totiž fungovaly vlastní letní školy a kurzy, což začalo narůstat do té míry, že v podstatě vznikl studijní obor,“ přiblížil v debatě Medialogy, která se konala na 1. Lékařské fakultě, Ondřej Sklenář, šéf České asociace adiktologů.

Studium adiktologie tak v ČR vzniklo před devíti lety a od loňska je otevřený i program PhD. Už od začátku má obor akreditaci i v angličtině, takže sem díky ve světě jedinečné interdisciplinární orientaci, homogenitě a vyváženosti teorie a klinické přípravy jezdí studovat dokonce i lidé z USA. Bakalářský program vystudovalo do současnosti celkem 128 absolventů, 25 si dodělalo v roce 2010 otevřený program magisterský. Vyšší celkový počet registrovaných odborníků je dán tím, že Klinika adiktologie vyjednala výjimku ze zákona o vzdělávání nelékařských pracovníků. Po přechodné období tak mohli odborníci, kteří se již problematikou dlouhodobě zabývali předtím, získat kvalifikaci jednodušším způsobem, než absolvováním tříletého studia.

Mohlo by vás zajímat

Komentář Jiřího Bronského: Pediatrické ordinace v nemocnicích zachraňují systém, v řadě regionů představují jedinou možnost

Kolik adiktologů by vlastně v ČR mělo do budoucna být, ještě nevíme. Přednosta Kliniky adiktologie Michal Miovský však potvrzuje, že zatím absolventi na úřadech práce rozhodně nekončí. „Ještě v dalších letech poběží diskuse, kolik lidí v jakých profesích obor potřebuje – jinými slovy kolik bude třeba psychiatrů, klinických psychologů, sociálních pracovníků, pedagogů, speciálních pedagogů, ale také adiktologů. Umíme spočítat potenciální počet pracovníků např. v psychiatrických nemocnicích, kolik lidí může absorbovat neziskový sektor a podobně. Větší trh je ale před námi – typickým příkladem je rozpadlá ambulantní péče. Několik desítek poraden to rozhodně nevykryje a je to třeba směrem ke dvěma milionům kuřáků velkým tématem. Alkohol je ještě větší výzvou, protože tam bude péče diametrálně odlišná. Současně se před námi otevírají trhy práce, které mohou znamenat stovky pracovních míst,“ uvádí profesor Miovský.

Spektrum, kde najde adiktolog uplatnění, je skutečně široké. Může fungovat jako pracovník preventivních zdravotnických i nezdravotnických služeb, v ambulantní i nemocniční péči o závislé pacienty, jako poradce, zaměstnanec veřejné správy zabývající se prevencí a řešením problémů spojených s rizikovým chováním či ve speciálním školství a vězeňské službě. „Adiktolog současné profese nenahradí. Velmi úzkostlivě jsme dbali a pod dohledem kolegů z jiných specializací definovali jeho kompetence, aby nedošlo k tomu, že tam bude neadekvátní překryv třeba s psychologem či sestrami. Pacienti tu ale jsou a nikdo se o ně nepere, nikdo je nechce,“ popisuje Michal Miovský.

Výzvy: závislé děti a senioři

Adiktolog se tak stává součástí sítě odborníků, kteří mají na starosti pacienty se závislostmi. Navštívit adiktologickou ambulanci – pokud tedy člověk chce péči uhrazenou zdravotní pojišťovnou – je možné pouze na doporučení lékaře, který diagnostikuje závislost. Během následující péče musí pacient k lékaři jednou za čtvrt roku, aby se prověřilo, zda je terapie potřeba i nadále, má být ukončena či zvolena jiná forma.

„Hlavní role adiktologa je v úzké specializaci, kdy je tři až pět let vychováván v oblasti závislostí. Tak je ošetřeno i to, že nemůžeme „lézt do zelí“ jiným profesím – jsme úzce specifikovaní,“ objasňuje Ondřej Sklenář. Zároveň poukazuje na to, že obor teď čekají tři výzvy. Nejaktuálnější z nich stabilizace ambulantní péče, která v některých oblastech není dostupná. „Rezidenční péče by neměla být první volbou. U klientů, kde je možné léčit závislosti ambulantně, je to výhodnější a levnější pro ně i pro stát,“ vysvětluje Sklenář. Dalším bodem, který už v současnosti běží ve formě pilotního projektu při 1. lékařské fakultě, je dětská adiktologie. „Bude-li potvrzeno, že tu je klientela pro takovéto ambulance, a naše studie potvrzují, že ano, tak už i samotné pojišťovny začaly uvažovat, že by podobná zařízení mohla být v každém krajském městě,“ doplňuje Miovský. Třetí výzvou, u níž zatím chybí i první vlaštovka, je gerontoadiktologie, tedy problematika závislostí u seniorů.

Příležitost pro základní výzkum

Díky tomu, že se adiktologie vyučuje na lékařské fakultě, se oboru otevírají možnosti do budoucna. „Ukotvení v akademické obci je pro adiktologii příležitostí, protože právě tam se dělá základní výzkum. Stávající adiktologie má hlavně aplikovaný výzkum, který se zabývá společenskými konsekvencemi či epidemiologickými studiemi. Existuje řada zajímavých studií z molekulární psychiatrie či neurověd, ale vlastní adiktologie má v tomto směru velká očekávání. Prazáklad problému bude vyžadovat ještě hodně základního výzkumu,“ konstatuje děkan 1. Lékařské fakulty Aleksi Šedo, který zároveň upozorňuje, nakolik už znalost biologické podstaty nemoci proměnila onkologii – zatímco u nádorů, jejichž podstata byla objasněna, bývá terapie velmi účinná, u těch, kde se tak nestalo, např. rakovina slinivky, musí lékaři často zůstat u obecných doporučení.

Slova děkana potvrzuje i přednosta Miovský. „Obor dnes orientujeme na aplikovanost, ale je jasné, že s klinickým výzkumem bude docházet k přehodnocování vztahů – co to bude znamenat pro biologickou psychiatrii či genetiku. Už například víme, že u alkoholiků je 60 procentní komponenta v předpokladech závislosti. Věřím, že PhD. program pomůže zatraktivnit náš obor a pomůže přilákat mladé lékaře, které bude zajímat nejenom špičková věda. Doufáme, že přitáhne biologický výzkum a zároveň tam bude i impuls ke klinické praxi,“ říká Miovský.

Prevence? Program Unplugged zabírá u pětiny dětí

Protože v ČR podle průzkumů pravidelně pije až 60 procent adolescentů a 30 procent začalo kouřit už v 11 letech, mají adiktologové co dělat i na poli prevence. Klinika adiktologie už odzkoušela intervenční program Unplugged, který při studii na dvou tisících žáků šestých tříd ZŠ dokázal, že skutečně funguje.[infobox]

„U konopí ovlivnil více než pětinu dětí – dojde tedy ke snížení frekvence užívání a určité procento dokonce přestane kouřit úplně. Když se podíváme na testování preventivních programů všude ve světě, ukazuje se, že často vůbec nemají efekt. Přesto jsou podporované a tečou do nich astronomické částky. Asi nejzajímavější je program DARE ve Spojených státech, který startovala Nancy Reaganová. Do toho šly naprosto neuvěřitelné prostředky ve srovnání se vším, co si v Evropě umíme představit. Přitom program při testování prokázal, že v některých částech populace měl dokonce přesně opačný efekt, než že by odrazoval od drog. Pokud si pětinu dětí, které může ovlivnit program Unplugged, přepočteme z hlediska zdravotních dopadů, jde o ohromné částky. Velmi zřetelné je to například u alkoholu a cirhóz nebo u extrémně nebezpečných látek a hepatitidy. Když si uvědomíme, že léčba stojí řádově stovky tisíc korun za jednoho pacienta, jde o obrovské úspory,“ zdůrazňuje Michal Miovský s tím, že se díky programu dostali Češi v adiktologii mezi evropskou špičku. V ČR zároveň existuje pouze sedm dalších programů, u nichž je ověřené, že mají alespoň nějaké pozitivní účinky.

Preventivní programy se zaměřují nejen na děti a mladistvé, ale i na jejich rodiče. Podle odborníků jde ale o těžkou práci, která často nemá efekt. „Ti nejproblémovější rodiče, kteří by to potřebovali nejvíce, jsou zároveň nejvíce rezistentní. Tam je proto třeba kombinace prevence a represe, což funguje např. v Dánsku. Rodiče ale zkrátka často ovlivnit nemůžeme a je lepší investovat do jejich dětí, kde je naděje větší,“ uzavírá profesor Miovský.

Michaela Koubová