Nedostatek času a chybějící školení – to jsou jedny z důvodů, proč se podle průzkumu britské Královské společnosti zdravotních sester (Royal College of Nursing, RCN) umírajícím často nedostává vysoce kvalitní péče. Jen jedenáct procent dotazovaných členů RCN potvrdilo, že jsou schopni poskytnout pacientům vhodnou péči za všech okolností.
„Tento výzkum ťal u mnoha zdravotních sester do živého. Stovky nám řekly, že je jim ctí pečovat o umírající. Jenže mnohé z nich také velmi trápí, když se pokouší poskytnout pacientům péči navzdory nedostatku personálu, zdrojů, nevyhovujícím školením, tlaku na výdaje a rostoucím požadavkům,“ uvedl Peter Carter, předseda RCN.
Celkem 59 procent dotazovaných členů společnosti přiznalo, že během posledního půl roku nebyli schopni plnit přání pacientů. Téměř polovina sester pak uvedla, že nemá možnost s pacientem probrat, jak by si představoval péči během svých posledních dnů. Pouze 19 procent sestřiček v nemocnicích potvrdilo, že takový rozhovor mělo možnost udělat.
„Když to funguje dobře, je to při naší práci největší odměna. Bohužel je velice frustrující, když víte, že by péče mohla být lepší, pokud by bylo víc času a zdrojů,“ postěžovala si jedna ze sester.
Více než dvě třetiny sester, které pracují v terénu, byly svědkem toho, že byl umírající na poslední hodiny převezen do nemocnice, i když si přál zemřít doma. Scházely totiž prostředky na to, aby potřebnou péči mohl dostat na místě, kde ležel. Jen 36 procent zdravotníků uvedlo, že jejich tým má dostatek zdrojů, aby mohl poskytovat pacientům, kteří chtějí zemřít doma, nepřetržitou péči.
„Péče o umírající je umění i věda. Není možno ji zredukovat na pouhé podávání léků a nezbytnou ošetřovatelskou péči, byť jsou to úkony velmi důležité. Sestry potřebují čas, aby mohly naslouchat, co umírající chce, aby rozpoznaly jeho obavy a pomohly nejbližším pochopit, co se děje. Naše studie upozorňuje na to, že sestry vnímají jako výsadu, že se umí postarat o lidi na konci života,“ dodává Carter.
Více než polovina dotazovaných pečovala o lidi na konci života alespoň jednou týdně. Přesto čtvrtina sester uvedla, že nepodstoupila žádné speciální školení – a to ať už během studia, nebo poté, co začaly pracovat.
„Opakovaně vyslovujeme znepokojení nad tím, že sestry nedostávají potřebná školení, podporu a zdroje, které k péči potřebují. Nezapomínejme, že většina ošetřovatelské péče je poskytována nevyléčitelně nemocným v terminálním stadiu u nich doma. Je proto důležité, aby měly komunitní sestry prvotřídní podporu a školení, jež jim pomůže poskytovat péči, kterou umírající a jejich rodiny tak nutně potřebují,“ shrnula Anne Clearyová, zástupkyně ředitele pro ošetřovatelství v onkologickém centru Marie Curie.
Situace v ČR: navzdory přání smrt v nemocnici
Bohužel, v ČR je zatím situace ohledně umírání horší než v Británii – většina lidí totiž stráví konec života v nemocnici, a to přes to, že by tři čtvrtiny chtěly zůstat doma. Nyní u nás působí jen 22 mobilních hospiců a jejich péči nehradí pojišťovna, takže si na provoz musí shánět peníze od dárců. Výsledek je, že 60 procent Čechů zemře v nemocnici na 20 procent v LDN.
Problém ohledně nedostatku času, mála prostoru na komunikaci a chybějících školení je tu ještě mnohem hlubší než v Británii. Poukázal na to průzkum STEM/MARK provedený loni pro sdružení Cesta domů (rozhovor s jeho ředitelem Markem Uhlířem si můžete přečíst zde). Podle něj si 73 procent laické a 74 procent odborné veřejnosti myslí, že na rozhovor s pacientem a jeho rodinou o diagnóze není dostatečný čas. Zatímco ve skutečnosti je na něj deset, maximálně 15 minut, obě strany by si představovaly 20 až 40 minut. 85 procent zdravotníků a 67 procent laiků se navíc domnívá, že na rozhovor není ani dost soukromí – obvykle totiž probíhá u nemocniční postele, v lepším případě v ordinaci.
Ještě horší je to s uměním hovořit s pacientem o jeho stavu. Celkem 57 procentům zdravotníků je nepříjemné mluvit o smrti a 37 procent má problém s umírajícím vůbec navázat vztah.
„Sestry, a myslím si, že ani lékaři, nejsou při studiu připraveni na setkání se smrtí. Nevědí, jak se mají chovat, jak rodinu v dané situaci podpořit. Sama jsem se setkala s případy, kdy zemřelo dítě a my, sestry, jsme nevěděly, jak rodinu podpořit, jak pomoci, jaká slova použít,“ popsala v dotazníku jedna ze zapojených sester. „Výcvik zdravotnických pracovníků v těchto otázkách je prakticky nulový, řada z nich o tématu hovořit raději nechce, často to ani neumí,“ uvedl další ze zdravotníků, kteří se průzkumu zúčastnili.
Slova potvrzuje i Marek Uhlíř z Cesty domů. „Jak na medicíně, tak na zdrávkách se vyučuje komunikace a etika typicky českým způsobem. Někdo přijde a řekne: pište si. Komunikace je neverbální a verbální, etika je nauka o morálce. To ale nedává žádný reálný návod, jak se v praxi chovat a zacházet s pacienty. Největší krok, který bychom mohli udělat, by bylo naučit sestry a lékaře mluvit například ve workshopech se studenty herectví nebo se cvičenými dobrovolníky. Když by při zkoušení někoho svým humpoláctvím rozbrečeli, byl by to cvičený člověk a ne pacient, který má před sebou pár dní života,“ říká Marek Uhlíř.
Nakolik u nás respektujeme přání umírajícího, je částečně vidět již na tom, že u nás většina lidí zemře v institucích, i když chce být doma. Problém navíc je, že velká část Čechů má problém o smrti mluvit a svoje přání včas předat okolí. Ovšem i když se tak stane a přání se dozví i příslušní zdravotníci, jejich splnění není zdaleka jisté. Podle průzkumu totiž přiznává 27 procent lékařů a sester, že přání pacientů respektována nebývají.
-mk-
