Vystoupení z těla, jasné světlo na konci tunelu a setkání s rodinou a blízkými, kteří jsou již po smrti. Tak vypadají typické představy o zážitcích blízko smrti (NDE – Near Death Experience), jež prožívají lidé v klinické smrti. Jenže podle studie provedené na 2060 pacientech, kteří přežili srdeční zástavu, je realita trošku jiná – zážitek korespondující s tradiční představou NDE popsalo totiž pouze devět procent přeživších. Téměř polovina pacientů měla prožitky jiného druhu, zbytek lidí si nevybavuje vůbec nic.

 

„Ve studii jsme chtěli jít za emočně nabitý, ale chabě definovaný pojem zážitků blízko smrti. Záměrem bylo objektivně prozkoumat, co se děje, když zemřeme,“ popsal pro Medical News Today doktor Sam Parnia, který pracoval na univerzitě v britském Southamptonu a nyní působí jako vedoucí výzkumu resuscitace na státní univerzitě v New Yorku. Výsledky výzkumu, který probíhal od roku 2008 v celkem 15 nemocnicích ve Velké Británii, USA a Austrálii publikoval tým v odborném časopise Resuscitation.

Co se vlastně s tělem při a po zastavení srdce děje? „Po náhlé zástavě oběhu postižený upadne do bezvědomí během několika sekund. Dýchání (pokud zástava oběhu není v důsledku primární poruchy dýchání) nabyde lapavý charakter a za několik desítek sekund ustane. Nevratné postižení mozku lze očekávat do pěti až sedmi minut trvání zástavy oběhu. Poté dochází k postupně během hodin k fyzické dezintegraci jednotlivých orgánů a orgánových systémů. Změny jsou zprvu nitrobuněčné, později – v závislosti na povaze orgánu – ovlivní i orgánovou strukturu. Je tedy zjevné, že má-li jedinec přežít bez závažného poškození mozku, musí být oběh obnoven právě do pěti až sedmi minut, třeba jen nouzově, nepřímou srdeční masáží,“ popsal pro Zdravotnický deník profesor Karel Cvachovec, předseda České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny.

Mohlo by vás zajímat

Podle Sama Parnii je smrt potenciálně zvratný proces, který nastává po vážném zranění či nemoci. Ta způsobí, že srdce, plíce či mozek přestanou fungovat. „Pokud se pokusíme proces zvrátit, říká se tomu srdeční zástava. V případě, že pokus není úspěšný, nazýváme to pak smrt,“ vysvětlil Parnia.

Podle profesora Cvachovce se náhlá zástava oběhu vyskytuje celosvětově u 60 až 100 lidí na 100 tisíc obyvatel za rok. „Přežívá jich – podle situace a místa zástavy – pět až 15 procent. Samozřejmě, jejich funkční stav a další kvalita života se mohou lišit – u zástav oběhu v nemocnici, kde se podařilo oběh obnovit, je domů propuštěno ve vyhovujícím stavu jen asi 18 procent,“ doplňuje Karel Cvachovec.

Dvě pětiny pacientů jsou bez vzpomínek

Ačkoliv je téma zážitků blízko smrti velmi populární, systematického vědeckého výzkumu je v této oblasti poskrovnu. Zájem ze strany zejména laické veřejnosti vzbudily populární knihy Raymonda Moodyho – zřejmě nejznámější je práce Život po životě, která poprvé vyšla v roce 1975. Moody, který v roce 2010 navštívil už podruhé ČR, byl u nás ten samý rok ověnčen bronzovou cenou Bludný balvan udělovanou Českým klubem skeptiků Sysifos za „pseudovědeckou interpretaci zážitků blízko smrti“.

Výzkum týmu doktora Parnii je v dané oblasti jedním z nejrozsáhlejších. Dva tisíce pacientů během něj podstoupily rozhovor o tom, co během srdeční zástavy a resuscitace zažili  – a 39 procent z nich si nebylo schopno vybavit žádné jasnější vzpomínky. „Je možné, že nějaká mentální aktivita probíhá u více lidí, během zotavování na ni ale zapomenou např. vlivem poranění mozku nebo účinků sedativ,“ domnívá se Sam Parnia.

Pacienti, kteří vypověděli, že se během resuscitace cítili nějakým způsobem při vědomí, podstoupili další rozhovor. Celkem 46 procent lidí přitom mělo vzpomínky, které neodpovídají běžné představě NDE – zatímco někteří si vybavovali nepříjemné a násilné prožitky, jiní mysleli na to, co se dělo těsně před srdeční zástavou nebo na rodinné příslušníky. Výpovědi u devíti procent pak korespondovaly s běžnou představou – viděli své tělo zvenčí, vnímali realitu z jiné perspektivy, vstupovali do jasného světla nebo se potkávali s bližními, kteří již zemřeli.

Zřejmě nejzajímavější skupinou, která se ve studii objevila, byla dvě procenta lidí, jež popsali, že viděli či slyšeli, co se kolem nich během resuscitace děje.

„Většinou se předpokládá, že to, co pacient zažívá v souvislosti se smrtí, jsou halucinace či iluze, k nimž dochází buď předtím, co se srdce zastaví, nebo poté, co je znovu oživeno. Nepočítá se ale se zážitky korespondujícími s tím, co se okolo pacienta dělo ve chvíli, kdy srdce nebilo,“ zdůrazňuje Parnia.

Dosud se předpokládalo, že mozek přestane fungovat dvacet či třicet sekund poté, co se zastaví srdce. Jeden z pacientů ve studii však popsal, co se kolem dělo tři minuty poté, co mu přestalo bít srdce. Události a zvuky přitom korespondovaly s tím, co se kolem skutečně dělo.

Podle profesora Cvachovce je však potřeba nedělat ukvapené závěry. „Osobní svědectví pacientů, kteří prožili náhlou zástavu oběhu a byli úspěšně resuscitováni, bych vnímal s jistou rezervou – především co se týká přesnějšího časového určení zážitků. Nicméně dotyčný zástavu přežil a byl úspěšně resuscitován – oběh tedy musel alespoň nouzově fungovat. Sluchové vjemy, na rozdíl od optických, přetrvávají déle a mohou být za této situace vnímány – je tomu tak i např. při hypoglykemickém komatu, ortostatickém kolapsu a podobně,“ vysvětluje šéf společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny.

Kvůli malému počtu lidí, kteří podobné zážitky popsali, je rezervovanější i doktor Parnia. „Není možné jasně dokázat skutečnost nebo význam těchto zážitků a domnělých stavů vědomí, protože počet případů jasného vybavení takzvaných zážitků mimo tělo či vizuálního vědomí je velmi nízký. Není je ovšem možno popřít, proto by na tomto poli byla potřeba další práce. Zážitky související se smrtí nyní opravdu potřebují skutečný výzkum, který nebude obklopen předsudky,“ uzavírá Sam Parnia.

Mozek je aktivní po srdeční zástavě i u krys

Těm, kdo by chtěli slyšet nevyvratitelný důkaz o životě po životě, se zřejmě ještě méně bude líbit výzkum, který provedli odborníci z univerzity v Michiganu. Studie na krysách publikovaná v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences totiž poukázala na to, že je mozek aktivní i poté, co se zastaví srdce.

„Domníváme se, že NDE pramení z mozkové aktivity. Nervové části související s vědomím by měly být rozpoznatelné u lidí či zvířat i poté, co se zastaví krevní oběh,” řekl před rokem při zveřejnění studie pro Medical News Today Jimo Borjigin, odborník na molekulární psychologii a neurologii z lékařské fakulty na univerzitě v Michiganu.

Vědci změřili pomocí EEG aktivitu mozku u krys, které měly srdeční zástavu. Přestože už do mozku neproudila krev, mozková aktivita byla půl minuty podobná té, když byly krysy při vědomí. Podobně pak mozek fungoval po smrti způsobené nedostatkem kyslíku.

“Byli jsme překvapeni tím, nakolik je mozek aktivní. Ve stavu blízkém smrti jsou známky vědomí podobné jako v bdělém stavu. To by mohlo znamenat, že je mozek schopen velmi dobré elektrické aktivity i během prvních fází klinické smrti,” domnívá se George Mashour, anesteziolog a neurochirurg z michiganské univerzity.

Umírání doma by mohlo změnit vnímání smrti

Další výzkum by si ovšem nezasloužily jen poměrně výjimečné stavy blízké smrti, ale také to, jak se na vnímání přicházející smrti u lidí v terminálních stadiích podepisuje prostředí, v němž se nacházejí – tedy záležitost, která čeká většinu populace.

„Lidé mají mnohem více příležitostí k podvědomému loučení se s tímto světem ve chvíli, kdy jsou v domácím prostředí, které znají, a pokud možno nejsou pod silným vlivem léků. Hezky je to vidět u pacientů, kteří mají iatrogenní delirantní stavy (delirantní stavy vyvolané chybným léčením, pozn. red.), což jsou většinou starší lidé s alzheimerovskou symptomatikou. Ve chvíli, kdy je dáte na lůžko do nemocnice, rychle sejdou, začnou blouznit, přestanou jíst a pít a být schopni základní sebeobsluhy. Nepoznávají totiž jediný obličej, svítí se tam jinak, než jsou zvyklí, nikam netrefí, jinak se tam vaří a tak dále. Pokud je to hodně špatné, začnou je na noc kurtovat. Ve chvíli, kdy je pošlou domů, najednou pacienti rozkvetou. Zná to každý mobilní hospic – přijímáte lidi s tím, že je to terminální stav, prognóza na dny. Někdy se pak stane, že takoví pacienti žijí ještě měsíce, protože najednou mají doma radost ze života, aniž by spouštěli ze zřetele, že zemřou a že to nebude trvat dlouho,“ uzavírá Marek Uhlíř, ředitel hospice Cesta domů. Zároveň upozorňuje, že v ČR umírá 60 procent lidí v nemocnicích, zatímco jen 20 procent doma.

Michaela Koubová