Choreománie: Když je smích vážně nakažlivý a tanec strhující
Pohled na smějící se nebo tančící lidi bývá vcelku povznášející. Když se ale ze smíchu a tance stane masová hysterie, zábava rychle končí. Případů takové hysterie můžeme nabídnout hned několik, vysvětlení toho co k nim vede, je už méně.
Bylo to dne 30. ledna 1962 a v misijní škole ve městečku Kashasha na tanzanijsko – ugandské hranici začínal běžný školní den. Pak se zničehonic jedna dívka rozesmála. Přidala se další, další a další. Nakonec záchvat smíchu postihl celkem pětadevadesát ze 159 žáků misijní školy. Bylo jim mezi dvanácti a osmnácti lety, takže se přímo nabízela diagnóza: puberta.
Jenže puberta to nebyla.
Mohlo by vás zajímat
Smích jako nemoc
Téměř stovku dětí smích jednoduše nepřecházel. Epidemie se naopak rozšířila do vesnice Nshamba a potom i do dalších tanzanijských sídel na ugandské hranici. To už se smálo celkem 217 převážně mladých nebo dospívajících lidí. Pokus o znovuotevření kashashské školy v květnu 1962 skončil dalším rozšířením epidemie smíchu a k více než dvěma stovkám nemocných – protože když se někdo směje celé dny v jednom kuse, je už třeba mluvit o nemoci – přibylo dalších téměř padesát v okolí vesnice Bukoba.
A epidemie se šířila dál. Bylo nutné uzavřít celkem čtrnáct škol, postiženo bylo tisíc lidí. Smích, dlouhý a nezvladatelný, si vybíral svou daň. Lidé trpěli škytáním, propukali v záchvaty pláče, přidávaly se respirační problémy. Než tanganijská (Tanganika je dřívější pojmenování pro Tanzánii) epidemie odezněla, autority se shodly na tom, že se jednalo o hromadné psychogenické onemocnění. Záhy se přišlo na to, že hromadný hysterický záchvat v Kashashe a okolí není ani zdaleka první nebo jedinou událostí svého druhu. Chladný a racionální svět vědy stanul před problémem, který se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit.
Hromadná psychogenická onemocnění se v posledních padesáti letech stala předmětem širokého bádání a existuje mnoho příkladů masové hysterie například mezi dělníky v továrnách, ty ale nejsou předmětem našeho zájmu. Věnujme se smíchu, a to smíchu skutečně nakažlivému, a také tanci.
Kletba světců
Výbuchy nezvladatelného veselí doprovázeného obvykle tancem popisují kroniky už v sedmém století. První podrobnější popis máme z roku 1020, kdy skupina mladých lidí začala zničehonic tančit na náměstí královského města Bernburgu. Stalo se to na Vánoce a osmnáct hysterických lidí vážně narušila velebnost církevních obřadů. O dvě stě let později, v roce 1237, se bez zřejmého důvodu velká skupina dětí, čítající snad až tři sta hlav, vydala na cestu z Erfurtu do Arnstadtu. Tančily, smály se – a přitom se nezadržitelně a neúprosně ubíraly k cíli své cesty. Je docela dobře možné, že právě tento v podstatě mrazivý zážitek inspiroval stejně mrazivou pověst o Krysařovi z Hammeln. Roku 1278 se pod dvěma stovkami nezvladatelně tančících a smějících se lidí zřítil most. Mnoho lidí se tehdy uzdravilo v útulku přiléhajícímu ke kapli zasvěcené svatému Vítovi a právě tehdy se zrodilo tvrzení, že záchvaty šílené hromadné zábavy jsou vlastně kletbou tohoto světce.
Dne 24. června 1374 vypukla masová hysterie v Cáchách a rychle se rozšířila do severní Itálie, Francie, Holandska i franské oblasti. Jedná se o patrně nejrozsáhlejší masovou hysterii všech dob, která během dvou až tří let zasáhla snad až stovky tisíc lidí. Roku 1518 začala na hlavním náměstí ve Strasbourgu tančit jistá paní Troffea. Během týdne se k ní přidalo třiatřicet dalších lidí, nakonec jich tančilo a smálo se zhruba čtyři sta. Mnoho tanečníků zemřelo na vyčerpání a srdeční záchvaty.
Strasbourská epidemie byla poslední velkou událostí tohoto druhu v Evropě, alespoň pokud tedy nepočítáme dnešní street party. V sedmnáctém století choreománie úplně vymizela a zůstaly po ní kromě legend jen těžko zodpověditelné otázky.
Tváří v tvář něčemu tak děsivému jako je nekončící a nezvladatelné veselí se lidé nutně museli ptát, co je způsobuje. Zásah vyšší moci kritičtěji uvažujícího ducha nemohou na dlouho uspokojit a tak se už v průběhu dvanáctého století v Itálii zrodila teorie, podle které za záchvaty tance a smíchu může kousnutí pavoukem, konkrétně tarantulí. Později došlo k rozšíření této teorie v tom smyslu, že se stačilo na charakteristicky chlupatého pavouka jen podívat nebo i někomu neočekávaně zašeptat slovo „tarantule.“
Léčba byla svérázná a kupodivu vcelku účinná: Lidem se doporučovalo tančit speciálně sestavené série kroků a pohybů, z nichž se nakonec vyvinul tanec známý jako tarantella. V zásadě nešlo o špatný nápad. Tarantella nemá daleko k dnešní pohybové terapii.
Jako býci v koridě
Hned několik mužů sepsalo zajímavé a důkladné popisy záchvatů toho, čemu se říká choreománie, tanec svatého Víta, masová hysterická porucha nebo hromadné psychogenické onemocnění. Například Robert Bartholomew si ve středověku všiml, že postižení nevyvádí v blízkosti svého bydliště, ale vydávají se na cesty. Snad to mohlo být projevem snahy uniknout zejména v dobách neustálého válčení a morových ran z místa spojeného s neustálým stresem. Jiný pozorovatel, Robert Marks, popsal sexuální zaměření záchvatů choreománie. Postižení se svlékali do naha, dělali vulgární gesta a nakonec hromadně souložili. To by odpovídalo obrazu hysterického záchvatu, ze kterého by měl každý psychoanalytik radost a Sigmunda Freuda jistě ještě na smrtelné posteli mrzelo, že se choreománie od sedmnáctého století nevyskytuje. Jistý pan Midelford pak ve shodě s oběma výše citovanými pozorovateli uvádí, že nemocní nesnesli na nohách obuv, že často tančili tak zuřivě, že si vykloubili ruce a nohy a smáli se tak, že ochraptěli a dusili se. Zajímavé je, že nemocní nesnesli pohled na červenou barvu a při jejím spatření se stávali nebezpečně zuřivými.
Oproti středověkým Italům se na západu Evropy usuzovalo, že choreománie je vlastně posedlost Ďáblem a léčila se exorcismem. Jsou známy případy, kdy nemocní skončili hromadně na hranici. Francouzský král Filip Dlouhý (vládl v letech 1316 až 1322) nechal několik desítek hystericky se veselících upálit společně s Židy v jakýchsi hromadných hrobech. Do nich tančící lidi nahnali, zaházeli je slámou a chroštím a polili hořící smůlou.
Dnešní výklad jevu, který už nemůžeme pozorovat v praxi, počítá nejčastěji s hysterickou reakcí na obtížnou a stresující životní situaci spojenou například s dlouhodobou sexuální frustrací. Zdá se, že sexuální revoluce tedy přinesla v zásadě konec záchvatů choreománie. Touha tančit do naprostého vyčerpání se může vybíjet na nekonečných tanečních party.
Představa davu, který se nekontrolovatelně svíjí v záchvatech smíchu i pláče a tančí, dokud lidé nepadají vyčerpáním, je ale dodnes tísnivá.
Ondřej Fér
Tomáš Cikrt
