Lebensborn: Umělý „chov“ dětí znal už evropský středověk
Před devětasedmdesáti lety zahájil německý říšský vedoucí SS Heinrich Himmler projekt Lebensborn. Nešlo o nic nového pod sluncem, v Evropě se o vypěstování dokonalého člověka pokoušeli už panovníci ve středověku, dokonce i na našem území.
„Statistiky říkají, že se v Německu ročně provádí šest set tisíc potratů a představa, že se to týká Němek té nejlepší krve, mě děsí,“ uvedl Himmler v rozhovoru s Wilhelmem Keitelem, náčelníkem štábu německých ozbrojených sil. „Podle mého názoru si nemůžeme dovolit ztrácet takto děti po statisících. Zachránit tuto německou krev je naším prvořadým úkolem. Pokud dokážeme zmíněným potratům předejít, můžeme každý rok postavit dvě stě nových pluků. Pět nebo šest set tisíc lidí navíc přinese miliony marek našemu hospodářství. Díky síle těchto vojáků a dělníků bude naše Německo silnější a větší. Právě proto jsem založil v roce 1936 organizaci Lebensborn, která bojuje proti potratům zcela zřejmým způsobem. Každá žena může porodit dítě v klidu a míru a zasvětit tak život obrodě rasy.“
Na první pohled bohulibý záměr vyústil v jednu z nejzvrhlejších akcí celé nacistické mašinérie. Himmlerovým cílem totiž v důsledku bylo úplné rozbití rodinných vazeb vžitých v křesťanském pojetí civilizace. Na místo rodiny měla nastoupit „výchovná jednotka,“ biologická hodnota rodičovství měla být měřená jen na základě rasové čistoty a počtu vyprodukovaných dětí. Lebensborn ale nebyl ničím novým. O vypěstování dokonalého člověka se z různých důvodů pokoušeli před Himmlerem i jiní. Byl mezi nimi třeba císař Fridrich Druhý, ten, kterého většina z nás zná v souvislosti se Zlatou bulou sicilskou. Anebo Jošt Lucemburský, král římský, markrabě braniborský, moravský et cetera, synovec Otce vlasti a bratranec Václava Čtvrtého i Zikmunda, známého u nás poněkud neprávem jen jako Liška ryšavá, případně Zmikund.
Mohlo by vás zajímat
Jakou řečí mluví andělé?
Fridrich Roger Konstantin, císař římský, král neapolský a jeruzalémský, je podle mnoha historiků posledním z velkých imperátorů. Snažil se obnovit původní antické římské impérium a chtěl spojit Německo s Itálií a Sicilským královstvím. Obě snahy skončily nezdarem a Sicílie se stala centralizovanou monarchií, v níž vládl panovník pověstný svým despotismem. To ale byla jen jedna stránka jeho osobnosti.
„Tento císař se od franských králů liší, je to vzdělaný přívrženec logiky a medicíny, je přítelem muslimů, neboť sídlil na Sicílii, kde se mu rovněž dostalo vzdělání,“ napsal o Fridrichovi arabský kronikář.
Tento muž, který ostře řezaným profilem připomínal římské césary, zatímco ryšavé vlasy svědčily o tom, že je vnukem slavného Barbarossy, cestoval v doprovodu stovek lékařů, filozofů, šarlatánů i kurtizán. V jeho zvěřinci, který vozil všude s sebou, nechyběla exotická zvířata jako krokodýli nebo sloni. Spis o sokolnictví, který napsal, patří dodnes (!) k uznávaným pracím. Víra mu byla lhostejná stejně jako jakýkoliv fanatismus. Muslimům dal svobodu vyznání, zakázal krevní mstu, psal milostné básně.
Fridrichův vztah k náboženství asi nejlépe ilustruje to, co o něm napsal zděšený papežský legát: „Řekl něco, co lze jen stěží opakovat, a sice že Mojžíš, Ježíš a Mohamed byli tři podvodníci, jejichž cílem bylo ovládnout svět, a za tímto účelem lstivě oklamali své současníky a svedli veškerý lid.“
Císař si vcelku pochopitelně vysloužil označení za kacíře, vyobcování z církve a nakonec byl označen za „Antikrista a samotného Ďábla v lidské podobě,“ což mu vzhledem k jeho povaze patrně vcelku lichotilo.
Tento exkurz do pozoruhodného života panovníka, který je pro nás známý většinou jen jako ten, který 26. září 1212 vydal Zlatou bulu sicilskou, je důležitý nejen pro pochopení Fridrichovy snahy vyšlechtit dokonalého člověka. Ukazuje také, že kdykoliv došlo k pokusům o něco takového, v pozadí byly osobnosti nadané výjimečnými osobními schopnostmi, ale také bez výraznějšího ukotvení v morálních kategoriích. Tento rys spojuje univerzální osobnost štaufského císaře s šedým a průměrným superbyrokratem Himmlerem.
„Člověk by neměl věřit ničemu, co nemůže dokázat přirozenými prostředky a rozumem,“ tvrdil Fridrich. Tento názor ho vedl k podivnému experimentu. Rozhodl se zjistit, jakou řečí hovořili andělé. Vyšel z předpokladu, že člověku dává duši a tedy také schopnost mluvit Bůh. Fridrich několika matkám zaplatil za jejich novorozené děti. Některé se narodily křesťankám ze Sicílie, jiné Němkám, další Židovkám a ještě další Arabkám. Tyto děti nařídil Fridrich umístit do izolace, ve které měly dostatek zdravotní péče, ale nikdo s nimi nemluvil. Císař chtěl zjistit, jakou řečí začnou tyto děti mluvit. Jenže – děti nezačaly mluvit vůbec, byly opožděné a nemocné. Fridrich z experimentu vyvodil vcelku osvícený názor: „Řeč dělá člověka člověkem. Bez druhých lidí a láskyplné péče se z novorozence nikdy nestane plný člověk a proto je nelidské dětem upírat lásku. Nezáleží na tom, jakou řečí bude matka mluvit, ale musí dítě milovat. Na zemi se andělé nerodí a v nebi nejsou,“ vkládá Fridrichovi do úst kronikář.
Půl druhého století po Fridrichovi na jeho pokusy navázal Jošt Lucemburský (1351 – 1411). Tento moravský Lucemburk zůstává jen málo známou osobností, přestože ve svých rukách dokázal nashromáždit obrovský majetek a s ním také obrovskou moc. Na krátkou dobu byl také římským králem. Jako všichni Lucemburkové byl velmi vzdělaný a měl také učené záliby. Ze zpráv brabantského kronikáře víme, že vybral několik nemluvňat a nařídil, aby se na ně stejnou měrou mluvilo latinsky, německy, francouzsky a česky. Chtěl zjistit, která z těchto řečí bude dětem nejbližší a kterou začnou mluvit jako první. Není známo, co k tomuto pokusu Jošta vedlo, ani jaké byly jeho výsledky. Každopádně jsou o podobných experimentech ve stejné době zprávy také ze Skotska, Anglie, Francie a Kastilie. Svědčí to přinejmenším o tom, že ambiciózní a bezohledný moravský Lucemburk byl tak říkajíc ve „vědeckém obraze“ pozdního středověku. A také o tom, že tyto pokusy byly lákavé dávno předtím, než se jich chopili nacisté.
Děti z Pramene života
Středověká „pěstitelská péče“ nesledovala rasovou linii, ale nacisté na ní svůj projekt Lebesborn založili. Jeho domovy byly původně určeny pro svobodné dívky, přicházely do nich však i vdané ženy. Důležitá byla jen rasová způsobilost nastávajících rodičů. Domovy Lebensborn byly pro matky vcelku přitažlivé. Vdané ženy sem chodily buď proto, že otcem dítěte nebyl jejich manžel, nebo chtěly využít výhod výrazně nadstandardní lékařské i ošetřovatelské péče. Další výhody vyplývaly z přednostního zásobování nedostatkovými potravinami. Pro svobodné matky byly domovy přitažlivé především tím, že pokud chtěly, mohly být zproštěny veškeré odpovědnosti za své dítě téměř okamžitě po porodu. A k tomu také docházelo nejčastěji.
Na papíře vykazoval Lebensborn vynikající výsledky. Úmrtnost novorozenců byla na celoněmecké úrovni šestiprocentní, v domovech to byla pouze tři procenta. Na počátku války začala úmrtnost novorozenců stejně jako v celém Německu hrozivě stoupat. V průběhu roku 1940 a na jeho sklonku dosáhla jedenapůlnásobku původní hodnoty (4,23 procenta), stále se ale jednalo o podprůměrnou hodnotu. Ženy i děti v projektu Lebesborn dostávaly nadstandardní lékařskou péči a také měly zajištěnou nadstandardní stravu. Ještě v posledních stádiích druhé světové války bylo v zámcích, které Lebesborn zabavil a využíval, na stolech běžně mléko, maso i exotické ovoce.
To všechno ale něco stálo. Pobyt nastávající matky v domově stál v roce 1939 čtyři sta říšských marek, dalších 3000 marek se měsíčně proplácelo 110 rodinám zúčastněných příslušníků SS v závislosti na počtu dětí. Společnost Lebensborn měla třináct tisíc členů, z toho 8000 mužů z řad SS a 766 příslušníků nejrůznějších policejních složek. Na konci války měla společnost členskou základnu o sedmnácti tisících členech – a ti všichni platili pravidelné poplatky. Minimální členský příspěvek činil 27 marek měsíčně a u členů SS, kteří se vyhýbali rodičovským povinnostem, s věkem rostl. Pokutováni byli ti, kdo neměli děti ještě v osmadvaceti letech a povinně odváděná částka se znovu zvyšovala, pokud se jim do třicítky nenarodily alespoň dvě děti. Kdo neprokázal patřičnou plodnost, měl kromě toho zastaven i služební postup. Vyšel oběžník s následujícím zněním: „Těm, kdo si myslí, že se mohou vyhnout povinnostem k národu a rase a zůstat svobodní, bude uložen poplatek ve výši, která je přiměje, aby dali přednost manželskému stavu před staromládenectvím.“
Začátek 2. světové války znamenal i rozmach Lebensbornu. Jeho nová sídla vznikla v Poznani, Krakově, Oslu, Haagu a Bruselu a převzala do své péče i děti určené k poněmčení, mimo jiné i z Lidic a Ležáků. V Nizozemí a Dánsku, zemích, které mohly potenciálně vydat bohatou úrodu árijských novorozenců, byla nenávist k Němcům rozšířenějším jevem než v Norsku a projekt Lebensborn se tam neuchytil tak pevně. V Norsku počali němečtí vojáci na šedesát tisíc dětí, z toho desetinu v Lebensbornu. Ve Francii nebyla otázka budoucnosti dětí vojáků wehrmachtu a francouzských žen vyřešena až do poloviny roku 1942, kdy už jich podle odhadu bylo na světě okolo padesáti tisíc. Teprve tehdy vydal Himmler příkaz, aby byly vytipovány příhodné lokality, a v březnu 1943 padl tip na zámek Lamorlaye poblíž Chantilly, z nějž se měl stát domov Westwald. Trvalo téměř rok, než mohl být otevřen. Slavnostní ceremoniál proběhl v únoru 1944. Jen málo dětí bylo odesláno do Německa k adopci. Většina jich zůstala u francouzských matek a většina z nich netušila, že mají německého otce. Někteří se to nedozvěděli nikdy.
Jedinou částí britského území, kterou Němci okupovali, byly Normandské ostrovy v Lamanšském průlivu. Himmler si britské rasy vysoce cenil a zde se mu otevíralo široké pole působnosti. Na ostrovech však žilo jen málo obyvatel, a tak se z této genetické studnice počalo podstatným způsobem čerpat až na samém sklonku války. Tamní německý velitel napsal v roce 1943: „V nordické složce místního obyvatelstva se většinou setkáváme s rasově prvotřídními matkami i dětmi. Obecně lze s jistotou říci, že ve srovnání s Francií, představují cenný materiál.“
Mimochodem: ve Velké Británii se péče poskytovaná dětem v domovech Lebensbornu stala vzorem, který se od padesátých let snažili napodobit, stejně tomu bylo i v dalších zemích kde „Pramen života“ působil. Péče samotná byla totiž po odborné stránce skutečně na vynikající úrovni – i tak se občas projevuje ironie dějin.
Celkem se v projektu Lebensborn narodilo asi dvanáct tisíc dětí, z toho polovina v Norsku. Čekal je smutný osud. Po válce je norská vláda označila za „krysy“ a začala na mnoha z nich provádět obskurní „léčbu.“ Ta měla z jejich psychiky odstranit údajné „esesácké naprogramování“ a skládala se mimo jiné z elektrošoků a léčby ledovou vodou. Roku 2008 těmto dětem Evropský soud pro lidská práva přiznal nárok na náhradu ve výši dvou tisíc liber.
Jedním ze závěrů celého projektu Lebensborn byl také fakt, že děti vychovávané bez citového zázemí profesionálně chladnými ošetřovatelkami ve vývoji zaostávaly a byly nemocnější. Potvrdilo se to, k čemu už ve třináctém století dospěl císař Fridrich: Že totiž dítě nemůže být předmětem velkochovu a šlechtění.
Ondřej Fér
Tomáš Cikrt
