Malárie vloni zabila 584 tisíc lidí, i takto vysoké číslo ale Světová zdravotnická organizace považuje za úspěch v boji proti „špatnému vzduchu.“ Vývoj nových vakcín navíc dává naději, že se jednu z nejděsivějších nákaz postupně podaří vymýtit.

 

Mezi lety 2000 a 2013 se počet lidí, kteří zemřeli na malárii, snížil podle optimistických údajů o 47 procent. V Africe jich je dokonce o více než polovinu méně. Pedro Alonso, ředitel WHO Global Malaria Programme je opatrnější.

„Můžeme říci, že počet nakažených malárií se od roku 2000 do roku 2013 snížil o třicet procent. To je skutečně mimořádný pokrok,“ tvrdí. Navíc těm, kteří se nakazí, se také mnohem častěji podaří vyléčit – zcela a bez trvalých následků. „Podařilo se nám o přesně 58 procent snížit úmrtnost afrických dětí mladších pěti let,“ upřesnil Alonso.

Mohlo by vás zajímat

„Nemožná vakcína“ se stává skutečností

„Každý říkal, že vakcína proti malárii je něco,nemožného. A vidíte, tady je,“ říká vědkyně podílející se na vývoji léku Judith Epsteinová. Ta se výzkumem malárie zabývá v rámci amerického válečného námořnictva od roku 1998. Právě personál US Navy se stává vůbec nejčastějšími oběťmi malárie ve Spojených státech. Epsteinové tým  během výzkumu dobrovolníkům z řad mariňáků vpíchli oslabenou formu tropické nemoci, a spustili tak reakci imunitního systému. Celkem pokusná vakcína ochránila dvanáct z patnácti pacientů.

Vědci ale jedním dechem upozorňují, že návštěvníci zemí ohrožených malárií si na očkování ještě počkají. „Není to vakcína, která by byla brzy k dispozici cestovatelům do rozvojového světa. Nicméně dosáhli jsme významného pokroku a všichni budou nyní se zatajeným dechem sledovat, jestli dopadnou další testy a jestli bude vakcína opravdu fungovat,“ dodal kolega Judith Epsteinové  William Schaffner.

Vývoj vakcíny ale probíhá i v civilních laboratořích. Mezinárodní výzkumný tým na začátku letošního prosince představil slibný lék proti malárii. Měl by umět „přesvědčit“ imunitní systém, aby urychleně zlikvidoval červené krvinky obsahující malarická plasmodia a zdravé buňky přitom nechal na pokoji. Projekt je založený na využití sloučeniny označované jako SJ733.

Podle výzkumníků tato látka spouští proti malarickým prvokům pozoruhodný mechanismus. Vyvolá reakci v imunitním systému hostitele malárie, který pak zaútočí na infikované červené krvinky. Při experimentech na myších s malárií zlikvidovala jediná dávka SJ733 do čtyřiadvaceti hodin osmdesát procent plasmodií. Za 48 hodin už u těchto myší žádná plasmodia neobjevila. Podle výsledků experimentů látka SJ733 také zpomaluje a potlačuje vývoj rezistence u malarických plasmodií. Badatelé už plánují testy na zdravých lidských dobrovolnících.

Cílem celosvětového výzkumu, do kterého mimochodem například americký podnikatel a filantrop Bill Gates investuje miliony dolarů, je okolo roku 2020 dosáhnout toho, aby na malárii ročně neumíralo více než sto tisíc lidí.

Stopa malárie v dějinách

Malárie lidstvo sužovala odnepaměti – donedávna. Například v Nizozemsku proběhla poslední epidemie malárie v letech 1943 až 1946, tedy vysloveně nedávno. Podle údajů z USA trpělo v roce 1933 malárií třicet procent obyvatel údolí řeky Tennessee. V Anglii minulých století byla malárie notoricky známou záležitostí. Dokladů o tom je spousta – od osmi zmínek o malárii u Shakespeara, po detailní údaje úmrtnosti na malárii ze 43 hrabství Anglie a Walesu na přelomu 19. a 20. století. Během chladné Malé doby ledové, kdy bylo nepochybně výrazně chladněji, než dnes, panovala malárie na většině území Evropy, během středověku ovládala především oblast Středomoří.

Doplácely na to jedna po druhé pomazané hlavy, snažící se obnovit slávu antického římského impéria. Malarická horečka skolila do hrobu císaře Otu Druhého i jeho syna, teprve dvaadvacetiletého přítele svatého Vojtěcha Otu Třetího. Uherský král Ludvík z Anjou zvaný vcelku právem Veliký (žil v letech 1326 až 1382) si ze svých pomstychtivých výbojů v Neapolsku přivezl malárii, která ho po pětatřiceti letech záchvatů zahubila. Byli to také Italové, kteří malárii pojmenovali – „mal aria“ znamenalo ve staroitalštině zhruba to co „špatný“ nebo „zkažený vzduch.“

Zaslíbenými končinami jsou pro malárii především tropické oblasti. Počet obětí je zde extrémně vysoký. Například v Guinei onemocní pětasedmdesát procent z každých sto tisíc obyvatel, což je přes veškeré dosavadní úspěchy v boji proti nákaze děsivé číslo.

Málo známou kapitolou z historie nákazy přenášené výhradně komárem rodu Anopheles jsou pokusy využít ji jako lék. Malárie byla počátkem 20. století používána proti bakterii Treponema pallidum, způsobující syfilis. Principem léčby bylo jednoduše řečeno to, že vysoké horečky, provázející malárii, zabily i tuto bakterii. Toho si všiml Julius Wagner-Jauregg a zkusil malárii aplikovat cíleně. Za objev léčivých účinků malárie dostal v roce 1927 Nobelovu cenu za lékařství, stejně jako dvacet let předtím Charles Louis Alphonse Laveran za objev přenašeče této choroby. K léčení Wagner-Jauregg nepoužíval smrtící Plasmodium falciparum, nýbrž mnohem méně nebezpečnou opičí malárii. Během používání se objevilo i jedno nebezpečí: po asi 170 generacích umělého předávání choroby injekcemi mezi pacienty se původce malárie stal podobně smrtící, jako Plasmodium falciparum. Metoda se používala do poloviny padesátých let minulého století, než ji nahradila léčba antibiotiky.

Ondřej Fér