Alkoholu připisované výstřelky prezidenta Miloše Zemana nejsou u mužů, kteří v posledním tisíciletí obývali Pražský hrad ničím novým ani výjimečným. Česká historie je totiž také historií větších či menších neduhů menších či větších mužů.
Jedny z vůbec prvních zmínek o obyvatelích české kotliny hovoří o národu, který vaří pivo a opájí se medovinou. Panovníci českých zemí alespoň v tomto ohledu velmi často zásadově stáli v čele svých poddaných. V některých případech ale jejich záliba v alkoholu přesáhla únosnou mez.
Bílé myšky
Mohlo by vás zajímat
Na začátku desátého století zasáhla vládnoucí přemyslovský rod vážná dynastická krize. Tři synové Boleslava Pobožného se v krátkých intervalech střídali na knížecím stolci. V letech 1002 až 1003 se mezi trojlístek Boleslav Ryšavý – Jaromír – Oldřich vklínil tajuplný Vladivoj, nejspíš polský bratranec Přemyslovců. O jeho vládě toho víme jen málo. Že Čechy přijal jako léno od německého krále (a vytvořil tak nebezpečný precedens), že trvala půl roku – a také to, že se Vladivoj během onoho půl roku doslova upil k smrti. Na trůn se vrátil Boleslav, zvaný Ryšavý a jeho prvním vladařským skutkem bylo, že v rámci jakési bujařejší hostiny svému zeti rozpoltil hlavu mečem.
Dietetické prohřešky ostatně na přelomu desátého a jedenáctého století kosily české panovníky ve velkém. Boleslavové Ukrutný (935 – 972) i Pobožný (972 – 999) zemřeli na mozkovou mrtvici, která skolila přímo u hodovní tabule také knížete Oldřicha (okolo 980 – 1034). Kronikář Kosmas cítil potřebu vyzdvihnout, že se kníže Soběslav (asi 1090 – 1140) „na rozdíl od mnoha mužů“ neholdoval „nezřízenému pití medoviny a vína ani svodům těla.“
Pijanství se v přemyslovském rodě rozmohlo zejména u jeho posledních příslušníků. Předposlední Přemyslovec Václav Druhý se v opilosti dopouštěl skutků, za které se potom trestal například tím, že si pochodní pálil nohy. Bude o něm ještě řeč. Jeho stejnojmenný syn, na jehož hlavě v šestnácti letech spočinuly hned tři královské koruny (česká, polská a uherská) se během své roční vlády projevoval jako něco, čemu bychom dnes nejspíš říkali příslušník zlaté mládeže. Během nezřízených pitek Václav Třetí svým kumpánům rozdával korunní statky a „mužnou silou plýtval v lázních,“ jak nám sděluje dobře informovaný zbraslavský kronikář. Není vyloučeno, že Václavovo zavraždění dne 4. srpna 1306 bylo nějak spojené s pijatikami posledního Přemyslovce.
Opilecké eskapády Lucemburků by vydaly na knihu – a byla by to kniha bezesporu pikantní. O Janu Lucemburském (1296 – 1346) kronikář napsal mimo jiné: „Tehdy se králova mysl úplně převrátila. Ve dne spával, v nocích pak chodil do nejsprostších krčem, kde se do němoty opíjel. Jednou ho málem ubily městské stráže, když bez oděvu utíkal z ložnice jedné vdané paní. V kostele při mši svaté buď usínal, nebo vykřikoval slova, která se stydíme opakovat, nebo osahával paní.“
Králův sekretář Guillaume de Machault uvádí, že jinak uhlazený a světácký král diplomat si při svých řídkých návštěvách v Čechách užíval češtinu, „protože prý v žádné jiné řeči nadávky tak pěkně neznějí.“
Pro slovo nešel daleko ani Janův syn Karel IV. (1316 – 1378), zejména když si přihnul. Za kurvy označil mimo jiné uherskou královnu matku a papeže. Velkému Lucemburkovi se nicméně pití nikdy nevymklo zpod kontroly tak jako jeho synovi Václavovi, toho jména Čtvrtému (1361 – 1419). U tohoto panovníka se vlivem rodinných dispozic a neustálého stresu záhy rozvinul alkoholismus se všemi jeho průvodními jevy. I současníci napsali, že se z něj „stal člověk hrozného vzhledu. Když popíjel střídmě nebo pro radost, byl to vzdělaný a okouzlující pán, jestliže ale pil nad míru, stával se nebezpečným a zuřivým.“ Ve zlostném afektu nechal Václav mimo jiné zabít arcibiskupského vikáře Johánka z Pomuka (později ztotožněného se světcem „Janem Nepomuckým“) a sám neváhal přiložit ruku k mučení.
Mnoho historek o Václavovi musíme odkázat do říše báchorek, jiné lze považovat za potvrzené. Je pravda, že Václav chodil v přestrojení mezi lid, spíše než zájem o prostého člověka ho ale vedla snaha zůstat nepoznán, když se zřízený vracel z nočních tahů po lazebnách, k jejichž dámské obsluze choval chorobnou náklonnost. Václav kvůli alkoholismu několikrát úplně ochrnul, snad se jednalo o ataky polyradikuloneuritidy. A nakonec, „když už sám nemohl smilnit, nechal k sobě mnohé vodit a jim kázal, aby před ním na různé zvrhlé způsoby smilnili.“ Václav se jednou nechal slyšet, že „kdyby válčil v Itálii, nevzal by si za kořist nic než víno.“ A alkohol osmapadesátiletého krále nakonec také zabil. Jeho smrt „ve velikých bolestech a s řvaním jako lvovým“ nápadně připomíná velký epileptický záchvat, ve kterém alkoholici často umírají.
Trable mocných
Už tu byla řeč o Václavovi II. (1271 – 1305). Jakkoliv se jednalo velkého panovníka, jeho chování vykazovalo množství anomálií. Křehký a nezdravě působící král, na jehož kosterních pozůstatcích jsou dobře patrné následky avitaminózy D v dětství (následek pětiletého věznění bratrancem Otou Braniborským), se k smrti bál koček a bouřky. Když uslyšel zamňoukání nebo když udeřil hrom, král český a polský se skrýval v jakési skříni vyložené ostatky svatých. V gestech pokání se do masa pálil pochodní na nohou a říkal „hoř, tělo, abys nemuselo v pekle zakoušet plameny věčné.“ Přitom se naplno oddával sexuálnímu životu. V pětadvaceti letech měl už devět manželských a bezpočet nemanželských dětí.
Sklony k duševní nemoci Václav mohl zdědit po svém stejnojmenném dědovi. Václav, zvaný Jednooký (1205 – 1253) trpěl monofobií. Nesnesl zvuk zvonů a kdekoliv pobýval, tam musely být sňaty ze zvonic. Koneckonců i otec Přemysl Otakar II., jakkoliv významný panovník to byl, vykazoval známky chování, které bychom mohli s klidným svědomím připsat agresivnímu psychopatovi.
Abychom ale nezůstávali ve vzdáleném dávnověku, připomeňme, že se s množstvím závažných zdravotních problémů potýkaly i volené hlavy státu. Například úsudek, výkonnost i akceschopnost prezidenta Edvarda Beneše přinejmenším negativně ovlivňoval Ménierův syndrom. Navíc se připojily následky pěti cévních mozkových příhod, provázených interiktální afektivní poruchou, přičemž Beneš trpěl i její organickou formou – objevovaly se u něj jak stavy deprese, tak elevace. Hned dva komunistické prezidenty, Klementa Gottwalda a Gustáva Husáka můžeme označit za problematické pijany, u Gottwalda se k této diagnóze připojila navíc pokročilá arterioskleróza a důsledky syfilidy, jakkoliv tato diagnóza zůstává dodnes předmětem debaty. Zatímco sedmapadesátiletý Gottwald zemřel po srdeční příhodě během letu z pohřbu Josifa Stalina, Husák zemřel osmasedmdesátiletý sešlostí věkem, přičemž ho přinejmenším posledních pět let v úřadě lékaři udržovali v provozuschopném stavu silnou medikací. Další komunistický prezident Ludvík Svoboda byl stižen jasně se projevující senilitou.
Zajímavé je, že i přes různé choroby, které naše prezidenty sužovaly, se s výjimkou Tomáše Masaryka žádný neodhodlal k abdikaci. Na tomto místě je na místě připomenout psychiatra Davida Owena, který v roce 2008 napsal knihu In Sickness and in Power. Především je ale autorem termínu hybris syndrom neboli syndrom mocenské pýchy. Slovo hybris pochází z řečtiny a znamená prokletí, které stihne člověka na vrcholu úspěchu, ztratí-li soudnost – způsobí jeho pád a je ztrestán bohyní Nemesis. Tato choroba je očividně univerzální metlou mocných. Hrozné je, kolik obětí si hybris syndrom může vyžádat mezi lidmi, kteří mocné zvolili do jejich úřadu.
Připomeňme také, jaké požadavky na osobu prezidenta kladl Edvard Beneš: „Dobrý politický demokratický vůdce má být plně fyzicky i duševně zdráv. Demokratická potřeba vyžaduje od politického vůdce stálou rozvahu, klid, trpělivost a při tom tolik práce, píle a politického úsilí, jaké člověk nezdravý nikdy nemůže poskytnout. Proto se mají demokratické politiky natrvalo účastnit lidé s dobrým zdravím, a onemocní-li vážněji, mají z politického vedení včas odejít.“
Snad by si tato slova mohl přečíst i prezident Miloš Zeman, jehož excesy nesvědčí přinejmenším vážnosti úřadu, který zastává. Diagnóz stavu současného českého prezidenta padlo už mnoho, mezi nimi třeba podezření na Tourettův syndrom, kterého se mimochodem v nadsázce dopustil i autor tohoto článku a proti kterému se Asociace pacientů s Tourettovým syndomem již ohradila. Jisté je, že se Miloš Zeman zcela jistě stal obětí syndromu mocenské pýchy. A jen skutečná osobnost s touto nemocí dokáže bojovat.
Ondřej Fér
