Odchody mladých lékařů do ciziny? Situace není tak dramatická, říká děkan 1. lékařské fakulty

Jde o jednu ze čtyř nejstarších fakult Univerzity Karlovy a také o nejproduktivnější centrum biomedicínského a klinického výzkumu u nás. Právě biomedicínský výzkum je také hlavním polem působnosti děkana 1. LF UK Aleksi Šeda. Podle něj se nyní fakultě podařil epochální projekt v podobě Laboratoře pro preklinické zobrazování. Ta totiž bude zanedlouho jedním z mála pracovišť na světě, které se bude honosit zbrusu novou zobrazovací technologií s obrovským potenciálem. O ní, ale také o financování výzkumu, lékařské etice či odchodech lékařů do ciziny si s profesorem Aleksi Šedem povídal Zdravotnický deník.

Nedávno se rozpoutala diskuse o tom, zda by si mladí lékaři, kteří odcházejí do zahraničí, neměli studium zaplatit. Jak se díváte odchody do ciziny – je podle vás dobře, že jdou absolventi „na zkušenou“, anebo to vnímáte jako odliv potenciálu?

Že profesionál, a to platí i o řadě dalších oborů, hledá zkušenosti v zahraničí, je skvělé. Dokonce si myslím, že by to mělo být u lékařů, vědců i dalších disciplín povinnou součástí profesní kariéry. Navíc naši studenti v zahraničí většinou velmi dobře obstojí a to je ukazatelem kvality našich škol. Třetí dobrá zpráva je, že je zájem na našich fakultách studovat s myšlenkou, že jde o vzdělání užitečné napříč celým světem. Fenomén s sebou ovšem nese věci, které nejsou špatné, ale je nad nimi otazník. Snažil jsem se získat informace, kolik lidí, kteří odjedou, se také vrací – ale úplně se mi to nepodařilo. Pro někoho je to cesta na zkušenou, pro někoho cesta pryč. K obojímu mohou být dobré motivy a plně to respektuji. Je otázka pro politické a hospodářské vedení státu, jak se na odchody dívat: je pro nás jako občany výhodné vzdělávat lidi, které pak exportujeme? Na to bychom potřebovali znát měřítko. Já si totiž nemyslím, že je situace ohledně odchodů lékařů tak dramatická, jak se někdy trochu účelově líčí. Všech promujících studentů se ptám, kam vede jejich další cesta – a rozhodnutých k odchodu není tolik, jak se prezentuje. Navíc neznáme frakci těch, kteří se vracejí.

K tomuto fenoménu nedochází jen u nás. Lékaři se posouvají z východu na západ a k nám tak zase přicházejí lékaři např. ze Slovenska.

To je pravda. Týká se to jak lékařů, kteří se věnují klinické medicíně, tak lidí s biomedicínským vzděláním obecněji. Česko je atraktivní pro lidi ze Slovenska i z východu. My si pak musíme ohlídat, aby k nám šli ti, kteří jsou atraktivní pro nás.

Měli bychom tedy motivovat mladé lidi, aby se vraceli – a pokud ano, jakým způsobem?

Jak v klinické medicíně, tak ve vědě platí, že motivace k návratu je dvojího druhu. První je, aby lidé našli uplatnění, které je pro ně atraktivní, tedy že mají pracovní možnost, jak dál profesně růst a mohou se věnovat primárně zvolené profesi. S tím ovšem souvisí i ocenění jejich práce. Nedá se říci, že by byli všichni v ČR špatně či dobře placeni, ale je třeba hledat cestu, aby lidé byli ohodnoceni adekvátně – a v tom máme velké rezervy. Bohužel je v rámci fakulty i nemocnice hodně takových, které bychom rádi zaplatili mnohem lépe, ale nemůžeme. Chyba přitom není na naší straně.

Tento problém platí dvojnásob u mladých lékařů, kteří ještě nemají atestaci.

Máte pravdu a vnímám to jako jeden z velkých problémů. Nemocnice do značné míry stojí na práci mladých kolegů, která je strašně důležitá. Jsou ale podhodnoceni mnohem více než ostatní. V tom máme vůči mladým kolegům velký dluh. Platí to opět jak v klinické medicíně, tak v biomedicínské vědě. V nejkritičtější fázi svého rozvoje nejsou ohodnoceni dobře, což je velká škoda a může to náš systém ohrožovat.

Setkala jsem se s tím, že někteří mladí lékaři byli drženi jako levná pracovní síla, nebyli v kolečku puštěni dál a na klinice pracovali třeba o dva roky déle, než měli. V mnoha zemích něco takového není možné – absolvování kolečka je jasně dané. Měl by se u nás v tomto změnit přístup – a případně i zákon?

Jedna věc je, co je dáno zákonem, druhá pak, co je možné a umožňované na úrovni lokální autokracie na některém pracovišti. Sám zákon o popromočním vzdělávání má řadu možností pro zlepšení. Nemyslím si, že to, že jsou někteří lékaři – a nejde jen o ty mladé – na svém pracovišti zneužíváni, souvisí přímo se zákonem. Hodně záleží na tom, jak jsou nastaveny místní podmínky. Pracoval jsem řadu let v zahraničí a vím, že má-li člověk špatného zaměstnavatele či nemoudrého šéfa, může se dočkat špatného zacházení samozřejmě i tam. Nemyslím si proto, že je to otázka zákona. U něj je třeba diskutovat věcech, jako jsou počty výkonů a délky některých komponent popromočního vzdělávání – tam určitě prostor pro zlepšení je.

Minulý víkend byl sjezd ČLK. Tam zaznělo, že mladí lékaři jsou jiní a jdou více po penězích. Co tomu říkáte?

Když mluvíme o medicíně založené na důkazech, tak i tady by byly na místě. Neznám statistiku, ale znám hodně starších lékařů, kteří mají také poměrně silnou „finanční afinitu“. Je to ale asi obraz společnosti, která se kloní ke konzumu a jde po penězích. Spíše u studentů vnímám, že je méně těch, kteří by se ještě během studia věnovali dobrovolným aktivitám v rámci vědy či kliniky. Dáváme totiž možnost chodit do kroužků a věnovat se základům vědecké práce. Poptávka je ale stále menší, což mě mrzí. Samozřejmě to nemůžeme dát příkazem. Zkrátka pozorujeme, že je menší vášeň vůči profesi. Neznamená to, že by nebyli naprosto skvělí studenti – a řadu jich máme i na našem ústavu. To je pro učitele samozřejmě povznášející, protože vidíme, že naše poznání a zkušenost má smysl předávat dále a je komu. Postupně ale vidíme odklon zájmu o medicínu mezi vysoce talentovanými studenty. Na to bohužel existuje statistika – studenti, kteří mají velkou kapacitu učit se nové věci, se velmi často věnují oborům, kde si mohou brzy vydělat peníze. Na medicíně si je vydělají o něco později a zároveň jsou lékaři pod velkým tlakem zodpovědnosti. Proto je také asi o některé obory menší zájem, např. o chirurgii či onkologii – to je věc, která v sobě do budoucna skýtá určitá nebezpečí. Peníze jsou a budou silným motivem.

Na fakultě vyučujete také etiku. Seznamujete v jejím rámci vedle problémů, jako je eutanázie a potraty, i s každodenním přístupem k pacientům a ohleduplným jednáním zvláště s těmi, kteří si mají vyslechnout nepříznivou diagnózu?

Jde o trvalou bolest medicíny. Je stále méně času na pacienty, lékaři jsou obrnění a nemají kapacitu věnovat se lidskému rozměru. To je důsledek odosobnění. Chování lékařů k pacientům má ale paralely u jakýchkoliv profesionálů a jejich klientů – je to také obraz společnosti. Při tom, jak je zvyklá mezi sebou jednat a respektovat etické standardy počínaje zásadou nekrást a slušným chováním na ulici konče, je obtížné očekávat od nějakého resortu, že se bude výrazně vymykat. Všichni sice vnímáme, že by medicína měla být ultimátním hájemstvím etiky, ale i u nás pracují lidé s různou povahou a zkušenostmi. Výuka etiky je důležitá proto, abychom studentům ukázali situace, do nichž se mohou dostat a čemu budou vystaveni při práci s pacienty. Jsme si ale vždy vědomi, že jednička z etiky není jednička z mravů. To, že někdo něco odříká, ještě neznamená, že se tak bude chovat. Navíc si uvědomme, že na jednu stranu chceme eticky založené lékaře, ale pak bychom měli očekávat i eticky založené pacienty. Pro unaveného a přepracovaného doktora může být jednání s nepřátelským nebo agresivním pacientem velmi těžké. Faktem ale je, že lékař je profesionál a je to jeho zodpovědnost. Zásadou morálky, jíž nás etika učí, je i to, že etickým chováním jsme vázáni i tehdy, nechová-li se naše okolí eticky k nám – není to tedy tak, že pro někoho ano, pro jiného ne.

Připravujete studenty i prakticky? Je přece jen něco jiného, když někdo v hodině vypráví, jak se chovat k pacientovi, a něco jiného, když pak má lékař přijít k člověku a říct mu, že umře.

Ano. Studenti, kteří absolvují předmět lékařské etiky, chodí s učiteli na klinická oddělení, takže vidí např. jednání s pacienty v hospicích. Jde o naprosto nezbytnou součást. Snažíme se studenty nejen teoreticky, ale i prakticky vystavit tomu, co je čeká. Mnohdy se člověk nezachová dobře, protože na situaci není připraven. Nejde jen o to říct, jak se chovat – to by měl každý do jisté míry vědět sám. Mladý adept medicíny si ale neuvědomuje, jaké tlaky na něj budou, že bude jednat s pacientem, musí najít správnou formulaci pro to, co mu potřebuje sdělit, a zároveň pak vhodně jednat s příbuznými. Nejde v hodině napsat zaprvé, zadruhé, zatřetí, pak z toho vyzkoušet a když dostane student za jedna, říct, že bude skvěle léčit. Je to o práci s osobností, takže je důležité, jaké má student dispozice a s čím v duši přichází. Dobré přednášky od dobých učitelů mají nasměrovat, co by studenta mělo zajímat. Studium medicíny je dialogem mezi studentem a učitelem – obě strany se z něj učí a učitel by měl vést studenta k tomu, aby ho v další cestě překonal. Někteří ze studentů se tak stanou učiteli a učitelé na druhou stranu budou vždy studenty, protože kromě toho, že se potřebují dozvědět o novinkách v medicíně, stále musí adaptovat i svůj etický rámec.

Vraťme se k jednání s pacientem a sdělování diagnózy. Před rokem udělala společnost STEM/MARK ve spolupráci s hospicem Cesta domů průzkum mezi pacienty a zdravotníky, jak vnímají sdělování nepříznivé diagnózy. Obě strany se shodly na tom, že je na to málo času, paradoxně více času než sami pacienti vyžadovali zdravotníci, kteří si stěžovali i na prostředí. Je snaha to nějak změnit?

V klinické medicíně je – mimo jiné i kvůli narůstající administrativě – málo času na důležité věci. Je to trvalá výzva pro nás jako medicínské odborníky a funkcionáře, abychom dávali najevo případnou nespokojenost směrem k politikům. Musíme se snažit bojovat i v situacích, kdy, jak říkal Spinoza, člověk nemusí doufat, aby mohl konat. Víme, že spousta našich snah bude v tomto okamžiku marná, ale musíme se pokoušet, a budou-li tak činit i další, situace se zvrátí. Času je málo, ale na druhou stranu to někdy bývá výmluva. Je to v systému, ale i v lidech.

Jak vnímáte přijímání smrti ze strany lékařů? V Česku obecně lidé o smrti neradi mluví. Vyskytuje se něco takového i mezi lékaři, berou smrt jako prohru?

Záleží to na zralosti a zkušenosti lékaře – schopnost vyrovnávat se s problémem je různá, každý jsme jinak citlivý. Co se ale týče profesionality, nezůstáváme pozadu za zahraničními kolegy. Narůstá však problém, který souvisí s tím, co říkáte. Smrt je u nás vnímána jako selhání systému a je tak chápána pozůstalými. Ti někdy pronásledují lékaře a svalují na něj vinu, protože nedokážou přijmout, že by za smrt nikdo nemohl. Bohužel vidíme, že takto za své příbuzné bojují po smrti často ti, co se o ně za života příliš nestarali. To je velmi nepříjemné a představuje to nápor na lékaře. I v medicíně se dějí chyby, ale systém je nastaven tak, aby jich bylo co nejméně. Češi nejsou připraveni na to, že by lidé v nemocnici také umírali, a mají tendenci připisovat to selhání lékařů. Do budoucna to asi bude velký problém, protože s právní podporou půjde o další metlu našeho zdravotnictví, na niž budou doplácet ti, kteří za nic nemůžou.

Je možné s tím něco udělat?

Je to úkol pro nás, kteří se ve zdravotnictví pohybujeme, i pro vás, kteří o něm píšete. Problém by si měla společnost začít uvědomovat. Zažili jsme dobu, kdy někteří byli utlačováni a jiným zase do jisté míry vyhovovalo, že neměli tolik osobní svobody, protože o sobě příliš rozhodovat nechtěli. Proto je naše společnost trochu jiná než ta, která se rozvíjela dlouhodobě demokratickým způsobem a vedla své lidi k zodpovědnosti – včetně té za sebe sama. Je to i o uvědomění si, co je v širším slova smyslu svoboda. Můžeme ji realizovat také v tom, že přijmeme, co je biologicky dané, a nebudeme z toho vinit nikoho jiného. Zdravotnictví bychom neměli využívat jako obětního beránka, když něco nejde tak, jak bychom chtěli.

Možná to částečně souvisí i s tím, že se vedle medicíny založené na důkazech objevují různí léčitelé a homeopaté. Teď má nově vzniknout při FN v Hradci Králové centrum tradiční čínské medicíny. Jak se na to díváte – neměli by mít studenti při škole jakousi „seznamku“ se statistikami, aby si věci ověřovali?

Na lékařských fakultách pochopitelně vyučujeme medicínu založenou na důkazech a je to směr, kterým studenty vedeme. Bohužel, lékaři jsou také jen lidé a jsou mezi nimi nadšenci pro různé věci. Nepochybuji, že mezi našimi absolventy se v budoucnu najdou alternativní lékaři a podobně. Nemám pro to žádné velké sympatie, ale je třeba nesrovnávat to paušálně. I tady se musíme dívat přes čísla. Homeopatie existuje do značné míry jako komerční záležitost a najdete se mnoho lékařů, kteří v ambulanci poskytují léčbu založenou na důkazech i homeopatii. Čínská medicína je ale velmi heterogenní a má mnoho postupů – např. v oblasti akupunktury existují vědecké studie, ale je zase řada oblastí, kde nic takového není. Opět se dostáváme do oblasti osobní zodpovědnosti – lidé by měli mít rozum. Bohužel je pro mnoho z nich snazší poslechnout sousedku se zázračným lékem než lékaře s režimovými opatřeními, která jsou nepohodlná. Pak se může stát, že se najdou zdravotníci, kteří využívají touhu lidí být léčen způsobem, který by profesionálovi přišel bizarní. Nejsem stoupencem alternativní medicíny, takže bych určitě nebyl pro zavádění výuky něčeho, co není medicínou založenou na důkazech. Možná bychom i my na lékařské fakultě měli volat po osvětě – neříkat, že homeopatie je špatná, ale že dobré je to, co se dá prokázat. Pakliže naši studenti vezmou tento princip za svůj a na věci se budou dívat zralým vědeckým způsobem, sami odfiltrují, co je a není špatné. Spousta nových léčitelských metod se totiž ještě určitě vyskytne a když to někdo bude předvádět dostatečně charismatickým způsobem, pacienti na to naskočí a budou poškozeni.

Když jsme u výuky, vnímáte počet lékařských fakult v ČR jako přiměřený?

Je vyhovující, protože po studiu je velká poptávka a lékaře potřebujeme.

Jsou na tom všechny fakulty s kvalitou stejně?

Nechci hodnotit jednotlivé fakulty, ale mám respekt vůči všem. Rozhodně bych neřekl, že je některá fakulta na chvostě a jiná že je nejlepší – záleží na tom, z jakého úhlu se na věc díváme. Každý se může podívat na výsledky vědecké, hodnocení výuky studenty či jakými absolventy jsou obsažena dominantní místa v medicíně, jako jsou primáři, ředitelé či přednostové. Ukazatelem je i uplatnění absolventů v zahraničí – tento u nás momentálně diskutovaný jev svědčí o tom, že fakulty mají takovou reputaci, že se lidé dobře uchytí. A vypovídající je i zájem lidí ze zahraničí o studium u nás. Zatímco některé obory nemají dost uchazečů, my si stále vybíráme jedna ku pěti až sedmi.

Přesuňme se k novince, kterou jste prezentovali na tiskové konferenci minulý týden. Při 1. lékařské fakultě vzniká Laboratoř pro pokročilé preklinické zobrazování, která bude velmi jedinečná (psali jsme o ní zde). Plánujete, že ji vedle vlastního výzkumu budete také zpřístupňovat zdravotnickému průmyslu. Jaký finanční přínos očekáváte – pokryje udržitelnost laboratoře, případně ještě zbude na nějaké další projekty?

Pracoviště stojí na několika přístrojích, které jsou svým badatelským potenciálem naprosto úžasné. Jeden z nich je zcela bezkonkurenční, protože jde o technologii, která má zatím počet instalací spočitatelný na prstech jedné ruky. Vize je, že tento koncept zobrazovací technologie bude v budoucnu využitelný i v humánní medicíně. Protože budeme jakožto fakulta přímo u vývojové fáze, dává nám to unikátní postavení, jak využít uživatelský i ekonomický rozvojový potenciál. Myslíme primárně na badatelskou stránku věci, ale výzkum musí být udržitelný. Cestou k tomu je nejen to, že dostaneme peníze za naše vědecké výstupy, ale i spolupráce s průmyslem a možnost podílet se na vývoji samotné technologie. Mluvit o konkrétních částkách je teď velmi obtížné. Jde o zcela novou technologii, takže vlastně někteří potenciální klienti ještě sami ani netuší, že by o ni měli zájem. Když totiž před většinou odborníků z oblasti lékařství a medicíny řeknete MPI (magnetic particle imaging, pozn. red.), nebudou vědět, co to je, protože jde o věc supernovou. Potřebujeme ji tedy dostat do povědomí odborné veřejnosti. Metoda má široké spektrum budoucích aplikací. Je to podobné, jako když pan Leeuwenhoek objevil mikroskop a na cokoliv se podíval, bylo nové. Stejně tak to bude s MPI. Můžete totiž sledovat biologické procesy na úrovni buňky v živém organismu, které neprošly žádnou fixací a rozřezáním. Je to věc nejen z pohledu naší fakulty epochální.

Máte alespoň představu, kolik procent práce v laboratoři bude pro soukromé firmy?

Takto jsme to nedefinovali. Dnes existuje koncept „scientific hotels“, což znamená, že můžete pronajmout laboratoře, aby byla technologie udržitelná. Badatel v základním výzkumu vybavený grantem vám zaplatí čas, kdy přístroj používá, průmyslník vyvíjející průmyslovou aplikaci je ale vybaven jinak. Nejde o kvantifikaci, kolik procent budou průmyslníci s patenty a kolik badatelé s granty. Jde o to, že tito lidé umožní, že si na sebe technologie vydělá.

Vy jste na konferenci zmiňoval, že vědci budou moci přijít a o problému se i poradit. Takže to bude fungovat tak, že si některé společnosti laboratoře „zarezervují“, ale i tak, že se zapojíte také vy?

U složitých technologií, jako je tato, je není možné očekávat, že by někdo přišel a uměl s nimi zacházet. Proto je laboratoř zařízena jako fakultní centrum, má tedy základní technický personál. Musí mít i experty čili zázemí lidí, kteří technologii perfektně ovládají a částečně uživatele vedou, protože jim vysvětlují, jaké možnosti přístroj má – že je třeba možno studovat ještě něco, o čem koncový uživatel před experimentem nemusel vědět.

Mohlo by to do ČR přilákat i farmaceutické firmy? Půjde o jedinou takovou laboratoř u nás.

V průmyslovém výzkumu, kde jsem také pracoval, je mnohdy efektivnější outsourcovat, než zařizovat vlastní laboratoř. Zvláště u tak drahých technologií, jako je MPI, je jasné, že si ji průmyslové firmy nebudou běžně kupovat. Technologie jsou proto zpravidla na akademických pracovištích a farmabyznys je jejich přirozeným klientem.

Vy navíc získáte i kontakty odborníků ze zahraničí, kteří sem přijdou s nekomerčními projekty.

Jde o velký rozvojový potenciál centra. Už nyní prochází procesem přijímání do konsorcia Euro-BioImaging, což je celoevropská síť sdružující zobrazovací centra. To má význam prestižní, ale také jsme reálnou součástí toho, co se teď děje, a tím pádem jsme viditelnými partnery pro budoucnost a ty, kteří nás budou potřebovat.

Chystáte v dohledné době nějaké další větší projekty či nákup nových technologií?

Výzvy VaVpI pro Prahu kompenzuje to, že Praha neměla vědu z prostředků EU příliš podporovanou, protože se soudilo, že je dost bohatá, aby si to zaplatila sama – což je trochu nefér. Naše fakulta přišla s dvěma projekty – jedním je zobrazovací centrum, druhým projekt na rozvoj technologií potřebných zejména pro další vzdělávání postgraduálních studentů. Oba projekty byly podpořeny, což je velká čest, ale i závazek. Druhý projekt je trochu nezaslouženě ve stínu toho prvního. Je sice skvělý, ale porovnatelný s řadou dalších – všechna velká pracoviště potřebují rozvíjet svou infrastrukturu v oblastech, jako je genomika a proteomika. V tomto projektu není tak převratné zařízení a není tedy tak viditelný. Je ale naprosto zásadní pro vzdělávání nových biomedicínských odborníků – postgraduální studenti a mladí postdoci jsou hybateli biomedicíny, jsou to ti, kteří posouvají vědu kupředu. Patří u nás k nejcennějším a je třeba pro ně vytvářet takové podmínky, aby nezůstávali v zahraničí. Zároveň by ale zahraniční zkušenost mít měli, protože je základem přiměřeného sebevědomí a také toho, aby neupadali do malomyslnosti a říkali: to my tady nemůžeme a tam na tom jsou skvěle.

Co se týče následujícího čerpacího období, bude na tom tedy Praha lépe než v období končícím?

Určitě, i když na tom stále v absolutních číslech není tak dobře jako jiné oblasti. Fandíme samozřejmě Brnu a Olomouci, protože jsou tam skvělí vědci, ale na druhou stranu si o sobě myslíme, že si také zasloužíme pozornost – a můžeme to doložit našimi výsledky. To, že se čerpání začíná rozbíhat, je krok správným směrem. Neříkám, že s výší jsem zcela spokojen, ale za naši fakultu cítím situaci jako úspěšnou. Projekt VaVpI pro Prahu vznikal za různých provozních bolestí, byly strašně krátké limity. Kdybychom potřebovali rozsáhlejší stavební úpravy, nemohli bychom je aplikovat, protože bychom nestihli dokumentace související s různými stavebními povoleními a podobně. Vydělali jsme tedy do značné míry tím, že jsme byli připraveni, protože jsme o projektu uvažovali delší dobu.

Jak se díváte na financování vědy v ČR? Do nedávna byla hodně kritizována Grantová agentura ČR (GA ČR), při ministerstvu zdravotnictví nyní také vznikla nová Agentura pro zdravotnický výzkum (AZV)…

Peněz na vědu není nikdy dost a není jich dost nikde. Stejně tak vám to ale asi řekne každý jiný resort. Na druhou stranu se na financování vědy v ČR nedívám z hlediska jednotlivých kotrmelců, ale jako na proces – a je jasné, že se bude trvale přenastavovat a vyvíjet. Je otázka, jaká bude politická vůle a jaké hlasy budou při vývoji slyšeny. Podpora vědy by měla jít vždycky za výsledky – když někdo pracuje s lepšími výsledky, měla by to být garance, že se bude moci rozvíjet. GA ČR přestála turbulence. Zároveň to je dobrá agentura střižená podle světového formátu. Vyčítal bych jí velmi málo a spíše bych hovořil o dolaďování systému. Byli bychom rádi, kdyby AZV, která je následníkem Interní grantové agentury, byla také dobrou agenturou a mnoho lidí už pro to dělá maximum. Jak se situace vyvine, těžko predikovat, protože naše politická nestabilita dokáže věcmi zamíchat. Zatím má AZV dobře nakročeno a je v ní slyšet vyvážený hlas napříč republikou. Já jsem se jejím v rámci setkal se samou dobrou vůlí – otázka je, nakolik je pak vyslyšena na místech kompetentních. Bolestí agentury je to, že zůstává resortní, tudíž je stále v riziku politického vlivu, což není dobře.

Pracoval jste v několika různých zemích. Jak funguje financování tam – můžeme se něčím inspirovat?

Strávil jsem dva roky v Itálii. Tehdy to pro mě byla země zaslíbená a byl jsem nadšený, ale dnes si myslím, že velká část našich vědeckých pracovišť je mnohem kvalitnější než místo, na kterém jsem tam pracoval – a to i z hlediska struktury financování a odpovědnosti za vlastní výsledky. Dělal jsem také v Německu, kde se zase hodně řídí podle standardů – pravidla jsou zkrátka pro všechny. Byl jsem tam navíc zaměstnaný v nadnárodní americké firmě, kde je řada standardů dána ještě tvrději, byť ne vždy úplně racionálně. Z toho hlediska je těžko říci, že by někde bylo vše ideální. Problémy s financováním vědy jsou všude – nedávno nás navštívil kolega z Harvardu a líčil své potíže s bojem o granty a důsledky neúspěchu, které jsou okamžitě projikovány způsobem, že ze dne na den musí zredukovat svou skupinu ze 40 na 20 členů. Velmi se mi líbilo na mém pobytu v Paříži v Institutu Curie – tam se příjemně spojovalo všechno dobré, co jsem dříve potkal – byla jasně daná pravidla, zároveň tam byl mile neformální „románský“ život, laboratoř byla hodně internacionální, takže jak profesně, tak i z osobního hlediska to bylo velmi příjemné.

Na závěr bych měla pár otázek na vás. Narodil jste se ve Finsku – jak to, že žijete v Česku?

Mám české rodiče, ale otec dlouhodobě ve Finsku pracoval. Měl jsem finského kmotra, proto mám finské křesní jméno. Měli jsme složitější dobu, kdy to vypadalo, že už v ČR nebudeme, ale nakonec jsme zůstali.

Vaše žena pochází pro změnu z Uruguaye. Jak jste se seznámili?

Na střední škole. V Uruguayi byla v koncem 70. let složitá situace kvůli fašistickému puči a ona se ocitla v Evropě. Dostala se do Čech, protože tu její bratr pracoval jako novinář. A tak jsme se potkali.

Mluvili jsme už o tom, že jste pracoval a žil v celé řadě zemí. Nelákalo vás někde zůstat?

Místa svého pobytu jsem si sám vybíral, měl jsem většinou štěstí na kolegy kolem sebe a vlastně všude, kde jsem pracoval, jsem byl rád – mám tam řadu přátel i spolupráce, které nadále trvají. Popravdě řečeno, líbí se mi i u nás, v Praze a na naší fakultě. Za klíčový ovšem považuji fakt, že v současnosti každý může žít, kde chce. Proto mi mnohdy nepřipadají úplně přesvědčiví kolegové, kteří jsou velmi kritičtí vůči svému pracovišti, nešetří barvitými vizemi, co by dělali jinde a jak by za to byli ohodnoceni. Proč to nezkusí? Před rokem 89 se nám v Česku moc nelíbilo právě pro nemožnost mít osud ve svých rukou.

Zbývá vám jako děkanovi ještě nějaký čas na výzkum?

Abych neztratil kompetenci, snažím se to dělat tak, že čas dělím mezi úřad a to, co dělá moje pracoviště. Času není tolik, kolik bych si představoval, ale to není nikdy. Mám štěstí, že mám jak profesně, tak lidsky vynikající kolegy, kteří u mě pracují jako postdokové, a také několik skvělých postgraduálních studentů. Díky spolupráci s nimi a jejich podpoře naše práce běží dál, za což jsem moc rád.

Máte tedy ještě čas na koníčky? Rád jezdíte na motorce…

To je důležitá věc. Mám rád hlavně komunitu kolem motorek, protože je jiná, než ta akademická. Velkým ulehčením tam je, že se případné spory řeší rychleji a přímo. Lidé tak vědí, na čem jsou. Pakliže se k něčemu hlásím a něco tvrdím, také to musím udělat – a tato komunita je v tomto přímá.

Michaela Koubová