Šest chorob, které nejspíš neznáte a určitě je nechcete mít
S blížícím se koncem roku se zvyšuje výskyt všech možných vážně i méně vážně míněných žebříčků, přehledů a hitparád. Jedním z těch zajímavějších je přehled nejpodivnějších diagnóz, které se lékaři budou v příštím roce učit léčit.
Naprostá většina zdravotních obtíží, se kterými pacienti navštěvují lékaře, spadá do už existující a uznávané klasifikace chorob. Přesto se čas od času najde neduh nebo potíž, která se do klasifikačních tabulek jednoduše nevejde. A když se pacientů s jedním doposud neklasifikovaným neduhem sejde dostatečný počet, je na čase obohatit seznam chorob o novou položku. Některé z nich jsou pozoruhodné a snad také trochu bizarní. Což samozřejmě nijak nesnižuje fakt, že lidi, kteří jimi onemocní, trápí stejně jako „staré dobré“ nemoci.
Haemolacria – Krvavé slzy
Mohlo by vás zajímat
V roce 1991 přinesl odborný magazín Acta Ophtalmologica článek, který vnesl nové světlo do případů krvavých slz. Ty až doposud vzrušovaly hlavně nábožensky založené lidi. Bez krvácejících Madon by katolická přehlídka zázraků nebyla nikdy kompletní. Oftalmologové přišli s teorií, podle které pláčou krvavé slzy některé ženy v souvislosti s menstruačním cyklem. Trvalo ale dalších třiadvacet let, než se vyskytl případ, který by tuto teorii potvrzoval. Našel se letos v říjnu. Indická žena jménem Rašída Chattún začala plakat krev – a nepodařilo se zjistit žádnou jinou příčinu toho jevu než je právě haemolacria. A nová diagnóza je na světě.
PSAS – Příliš vzrušující syndrom
Od roku 2001 zná lékařský svět diagnózu známou pod zkratkou PSAS, neboli persistent sexual arouse syndrom. „Když mi někdo vrazí do lokte, omdlím. Dokonce i když jdu na toaletu, tak moje tělo reaguje. Trochu mám ze sebe strach,”“citoval tehdy ženu postiženou syndromem japonský společenský týdeník Shukan Post. „Když jsem jednoho dne nastoupila do vlaku, cítila jsem, jak se mi krev hrne do určité části těla. Cítila jsem se tak dobře, že jsem málem zasténala. Bylo to úplně vražedné, když se všichni hrnuli do vagonu,“ svěřila se jiná. „Dokonce i vibrace mého mobilního telefonu stačí na to, aby mě odrovnala,“ uvedla další postižená. Orgasmů může být několik za den i za hodinu, jedna žena dokonce hovořila o 300 vyvrcholeních za jediný den.
Syndrom trvalého sexuálního vzrušení je dokumentován jako nervová porucha, která navzdory laickému očekávání může vést k těžkým depresím až sebevraždě. Vnucené vyvrcholení vyvolané vnějšími vlivy není dáno sexuálním vzrušením či jen myšlením na sex a podle lékaře jedné tokijské kliniky Hidea Jamanaky může toto postižení být zničující.
Americká výzkumnice Sandra Leiblumová, která PSAS objevila – nebo spíše definovala – uvádí, že postiženy bývají často ženy po menopauze ve věku 40 až 50 let, které podstoupily hormonální léčbu. Evidovány jsou ovšem i případy žen ve věku kolem 30 let. Zkoumání syndromu a registrování jeho rozšíření komplikuje fakt, že mnoho žen trpících poruchou se ještě stydí jít kvůli tomu k lékaři. Ti ovšem doporučují, aby ženy mající podezření, že touto nemocí trpí, návštěvu u odborníka neodkládaly.
Nebojí se
Od roku 2010 existuje diagnóza, která byla až do té doby spíš pohádkovou záležitostí. Jedná se o neschopnost pociťovat strach. Poprvé o něm referoval žurnál Current Biology v souvislosti se ženou, kterou známe jen pod iniciálami SM. Této ženě lékaři promítali strašlivé hororové filmy, nechali ji opuštěnou ve strašidelném domě, ukazovali jí hady a pavouky, aniž by to na jejích emocích zanechalo jakékoliv stopy. Výkyv, kterému říkáme strach, se prostě nedostavil. Podle neurologů se jedná o následky onemocnění v pleně mozkové. Léčba zatím není známá, ale předpokládá se, že pokud v jejím hledání došlo k průlomu, znamenalo by to velký posun třeba v léčení posttraumatických stresových poruch.
Prokletí hadích lidí
V cirkusech bývali mimořádně obratní lidé vyhledávaní jako hadí mužové, respektive ženy. Jenže za „gumovostí“ těla může být namísto vytrvalého tréninku a genetických dispozic, vážné a život ohrožující onemocnění.
První úplný popis tohoto onemocnění, Ehler – Danlosova syndromu, projevujícího se ochablou a průsvitnou kůží a právě hypermobilitou velkých kloubů, publikoval v Moskvě už roku 1892 lékař Černogobov. Díky pozoruhodnému pochopení problému se mu už tehdy podařilo rozpoznat příčinu choroby v systémové poruše pojivové tkáně. Nicméně, jak je v medicíně běžné, je syndrom pojmenován až po těch, kteří přišli později. Dán Ehlers a Francouz Danlos publikovali své výzkumy nezávisle na sobě na začátku 20. století, syndrom ale nadále zůstal sporným medicínským bodem.
Dědičnost této klinické poruchy byla objevena roku 1949, nedlouho poté Jansen zjistil, že nemoc je způsobena genetickou vadou kolagenového pletiva v pojivové tkáni. Narušené vazivo je velmi tažné a není schopno stabilizovat klouby. Z toho důvodu se vyskytuje velká ohebnost prstů na horních i dolních končetinách. Klouby jsou nestabilní a snadno dochází k jejich vymknutí. Vzhledem k tomu, že pojivová tkáň má velký vliv na hojení ran, je u těchto lidí hojení narušené, nebo při něm vznikají abnormální jizvy.
Postižen je i kardiovaskulární systém, zejména bývá přítomno onemocnění srdečních chlopní, které jsou u lidí s Ehlers-Danlosovým syndromem nedomykavé. Poruchy vaziva stěn krevních cév je činí náchylnějšími k působení tlaku krve a takovéto cévy následně snadněji vytváří zejména na břišní tepně aneurysmata. Jejich eventuální prasknutí je život ohrožující stav.
Jaké to je být mrtvý
Cotardův syndrom je vzácná duševní porucha, při níž se postižený domnívá, že mu chybí nějaký tělesný orgán, případně více orgánů nebo že je dokonce mrtvý. Syndrom byl pojmenován po pařížském neurologovi Julesovi Cotardovi (1840 – 1889), který jej jako první popsal na případu své třiačtyřicetileté pacientky. Ta byla přesvědčena, že jí chybí všechny tělesné orgány, tvrdila, že proto nepotřebuje jíst, že je navěky prokletá a nemůže zemřít přirozenou smrtí. Moderní případ Cotardova syndromu popsali lékaři v roce 1996. Šlo o pacienta, který při motocyklové nehodě utrpěl poranění mozku. Poté, co se vrátil z nemocnice, odcestoval s matkou do jižní Afriky. Tam získal přesvědčení, že je mrtvý a že se dostal do pekla. Lékaři usoudili, že šlo o jev navozený vysokými teplotami, které tam v té době panovaly. Pacient byl přesvědčen, že před tím zemřel na otravu krve, na AIDS nebo na žlutou zimnici. Od roku 2010 je Cotardův syndrom definitivně uznaným onemocněním. Pokud by to snad někoho zajímalo, nese kódové označení F22.
Zhoubné mravenčení
V roce 2002 Mary Leitaová vytáhla z hnisajícího poranění na rtu svého syna tenkou nitku, která připomínala chmýří pampelišky. Mikroranky se záhy začaly objevovat na celém chlapcově těle a začala z nich vycházet zvláštní vlákna bílé, černé a červené barvy. Chlapec si matce stěžoval, že mu „pod kůží lezou brouci“. Paní Leitaová se obrátila na osm lékařů, kteří se shodli na tom, že chlapec je zcela zdráv a to, co vychází z jeho těla, jsou jenom vlákna oblečení, která se k rance přilepila.
Přesto se ale nakonec ukázalo, že jde o nemoc.
Jedná se o syndrom Morgellons, psychické onemocnění, kterým trpí stále vyšší počet lidí. Nemocní jsou přesvědčeni, že ze svědících ran vytahují tajemná vlákna, která vyrůstají přímo ze zasažených ohnisek. Tvrdí také, že v pórech kůže viděli něco, co se podobalo vejcím parazitů. Aby s tím vším bojovali, neustále se myjí a rozdírají při tom kůži do krve drsnými žínkami, a poté celé tělo desinfikují octem a alkoholem.
Lékaři a psychiatři se domnívají, že vlákna, která se při prohlídce někdy objevují, mají vnější původ a jednoduše se přichycují na okraje jizev a strupů na kůži. Nemocní se ale domnívají, že vlády jejich nemoc úmyslně ignorují, protože na lidech provádějí tajné experimenty. Někteří lidé se dokonce domnívají, že nitě jsou důsledkem genetických mutací vyvolaných konzumací jídla obsahujícího geneticky upravené organismy.
Ondřej Fér
Tomáš Cikrt
