Na vlastní kůži: noc na irské pohotovosti. Bez postele, zato se spoustou pacientů
Myslíte si, že čekat čtyři pět hodin na pohotovosti je nepříjemnost, která se děje jen v českém zdravotnictví? Irští pacienti o tom vědí své – během některých prosincových a lednových nocí jich muselo přes 600 v 4,6 milionové zemi strávit noc na pohotovosti na vozíku (podobné zážitky měli přes Vánoce i britští pacienti, psali jsme zde). Důvodem nedostatku kapacit je stárnoucí populace, málo finančních prostředků na potřebný počet lůžek a, jak dokládá následující svědectví Joyce Hickeyho, které sepsal pro The Irish Times, nevhodně nastavený systém.
Jedno prosincové pondělí jsem byl přijat do velké nemocnice, která v Dublinu poskytuje akutní péči. Na zdejší pohotovost mě odeslal můj praktický lékař. Počet lidí, kteří trávili pobyt v nemocnici na vozíku, měl ještě svého vrcholu – tedy 600 pacientů po celé zemi – dosáhnout v nadcházejících dnech, ale už tu noc šlo o zážitek, který byl i pro lehce nemocného pacienta nepříjemný a místy dost znepokojující. Toto jsem pozoroval ze svého vozíku.
19:20 Před třemi hodinami jsem po rentgenovém vyšetření v jiné části nemocnice prošel k recepci skrz hlavní část pohotovosti – hlučným labyrintem postelí, vozíků a 93 pacientů. Teď tu sedím na vozíku s příruční taškou, kabátem, notebookem a pro jistotu i se spacákem. Můj vozík je podél hlavní recepce. Teď je tu 73 lidí. Za mnou vedle výtahu dřímá na posteli starší muž, který sem tam zafrká. Na sobě má pyžamo, nohy bosé. Vedle něj je mladý muž v zakrvácené košili, kterou si sundává pokaždé, když se probudí. Také je bosý. Z vozíku za rohem vyčuhuje další pár bosých nohou. Hlasitě, ale přívětivě se lékař tohoto muže zeptá, jak se cítí. Slíbí, že se co nejdříve vrátí, aby si pacienta poslechl (což také udělá). Muž vedle mě je oblečený a sedí na pojízdném křesle vedle svého vozíku.
Mohlo by vás zajímat
19:40 Dáte si čaj? Ptá se muž z jídelny. Nic jsem nejedl. Nejsem hladový, ale čaj bych si dal s chutí. Přinese mi papírový kelímek a s omluvným výrazem mi podává sýrový sendvič. Na obalu stojí „Skutečné jídlo“.
20:20 Přichází doktorka s psací podložkou. Je šikovná a citlivá. Nějakým zázrakem se jí povede najít prázdnou ordinaci a vyšetří mě. Jiní lidé podstupují vyšetření uprostřed chodby, která je plná pípání, křiku a vozíků. Přinejmenším čtyři lidi sem přivezla sanitka.
20:40 Mám znecitlivělý zadek. Přemýšlím, jestli jsou otlačeniny z vozíků lékařským fenoménem. Mám deku, ale žádný polštář. Nemocniční zřízenec mi slíbí, že nějaký sežene. Potrvá deset hodin, než ho přinese (a bude se moc omlouvat, že zapomněl). Smotám si svetr do koule a lehnu si na něj. Nikdo nikomu neříká, co má dělat – vypadá to, že každý ví, jakou má práci.
23:10 Dochází mi, že tu budu celou noc. Převleču se na toaletách.
1:00 Žena vedle mě křičí, že se nepředávkovala, že miluje své děti, že byla okradena, napadena a že nechce léky. Personál jí vysvětluje, že ji potřebují ošetřit ve vedlejší místnosti. Křik ustává, otvírám jedno oko. Žena si toho všimne a zakřičí: „A mám tě, ty prašivá mrcho!“ Řve, pere se a křičí „znásilnění!“.
1:30 Bojím se, že spadnu z vozíku. Svírá se mi žaludek.
2:00 Doktorka vyšetřuje muže na křesle. Říká jí, že je mu 77 let, že spadl ze žebříku a do nemocnice přijel autobusem. Také se pochlubí, že v 25. dubna 1985 v 11:15 přestal kouřit.
2:30 Pocítím otřes, jak mě zřízenec spolu s mužem na křesle odveze pryč od křiku. Zaparkuje mě vedle kopírky, kterou lidé používají celou noc. Zabzučení, blesk. Zmáčknutí, zabzučení, blesk, vyjetí papíru.
3:30 Skříň vedle se otřese a sestřička si bere kabát a tašku. Třese se. Poté, co odejde, mi doktor říká, že ji křičící žena povalila na zeď a pokusila se ji uškrtit.
4:00 Přichází sestřička, aby mi změřila tlak. Zeptá se mě na jméno a já musím chvíli přemýšlet. Žena stále křičí.
6:45 Na chodbě je sedm vozíků a osm dalších v kabinkách. Údržbář mi říká, že je oddělení téměř prázdné v porovnání s tím, jak vypadalo jednu noc minulý týden, kdy tu bylo 122 lidí. Promanévruje kolem mého vozíku, aby mohl uložit štafle do skříně.
7:00 Ráno mě doktor ujišťuje, že udělají vše, aby mě vyléčili. Ptám se ho, proč považují za nutné nechávat mě tady místo nějakého jiného, více nemocného člověka, když jsem mohl jít v sedm večer domů a teď se vrátit. Lékař vysvětluje, že tohle se stává ve chvíli, kdy se rozhodne, že nemocnice někoho přijme. A ne, nemyslí si, že je to nejlepší využití času, místa a personálu, ale takový je systém.
Jsem zdravý, silný a mladý, ne slabý, zranitelný nebo starý. Nic mě příliš nebolí. Nebojím se na něco zeptat ani se ozvat. Vím, že jsem v dobrých rukou. Jenže mnozí pacienti na pohotovostech po celé zemi se nemohou hnout z vozíků po celé dny. A lidé, kteří je léčí, dělají vše, co je v jejich silách, tváří v tvář neuvěřitelným podivnostem.
-mk-
Michaela Koubová
