Šťastlivce, kteří přežili ebolu, sužuje neznámý syndrom

Mezi lidmi, kteří se nakazili virem ebola a nepodlehli mu, se šíří zatím neznámý syndrom. Projevuje se poruchami vidění, bolestmi v celém těle, vypadáváním vlasů, ztrátou paměti a návaly úzkosti.

Devětadvacetiletý Romeo Doe byl jedním z tisíců lidí, kteří se během poslední vlny epidemie eboly nakazili a měli to štěstí, že je krvácivá horečka nezabila. Sedm dalších členů Romeovy rodiny to štěstí nemělo a nemoci podlehli. Celkem se na přelomu minulého a letošního roku v Africe ebolou podle údajů Světové zdravotnické organizace nakazilo 22092 lidí, více než osm tisíc jich zemřelo. Zhruba čtrnáct tisíc lidí, kteří zůstali naživu, teď čelí dalšímu nebezpečí.

“Cítím návaly silného tlaku v očích, až přestávám vidět,” popsal svoje obtíže Romeo Doe. “Začaly mi v celých chomáčích vypadávat vlasy, mám poruchy paměti.”

Mohlo by vás zajímat

Němečtí vědci chtějí změnu parametrů pro řízení pandemie. Sedmidenní incidenci považují za zastaralou

Neznámý syndrom útočí

Doktorka Margaret Nanyongová, která pracuje v nemocnici v Kenemu v Sieřře Leone tvrdí, že případ Romea Doea není ani zdaleka ojedinělá. Počet lidí, kteří se nakazili ebolou, přežili a nyní trpí něčím, co se už teď označuje jako “post-ebola syndrom”, podle zkušené lékařky stoupá.

Doposud neznámý syndrom se projevuje už zmíněným tlakem v očích, poruchami zraku, ztrátou paměti, úzkostí a zmateností. Sám o sobě není smrtící, nelze ale vyloučit, že by si lidé, jejichž psychika prošla otřesem spojeným s nákazou krvácivou horečkou, by nemuseli další tlak unést. Změny v chování by mohly končit třeba sebevraždou – a v takovém případě je nutné počítat s tím, že v uzavřeném prostředí ebolových táborů může jedna sebevražda vyvolat sebevražednou mánii.

V tuto chvíli nedokáže nikdo s jistotou říct kolik lidí v západní Africe vlastně post-ebolovým syndromem trpí. Jak vysvětluje Dan Kelly ze zdravotnické neziskové organizace Wellbody Alliance, je obtížné odlišit projevy nového syndromu od důsledků bídných zdravotních podmínek v ebolových lazaretech.  Agentuře Reuters Kelly v telefonickém rozhovoru sdělil, že syndrom nejvíc ze všeho připomíná nespecifickou autoimunitní reakci organismu způsobenou šokem, který vyvolala nákaza krvácivou horečkou.

“Jinak toho ovšem víme málo, zoufale málo,” posteskl si Kelly a dodal, že poté, co se povedlo jakž takž dostat ebolu pod kontrolu, zájem mezinárodních společenství o celý problém ochabl.

Podle šestadvacetiletého Korlii Bonarwola jsou zprávy o novém syndromu mylné. Bonarwola ví o čem mluví – dobu nejhoršího řádění epidemie strávil v jedné monrovijské nemocnici jako asistent lékaře. Sám se ebolou nenakazil – onemocněl ale malárií a zápalem plic. Projevy této kombinace chorob se podle Bonarwoly nápadně podobají tomu, čemu se začíná říkat post-ebolový syndrom.

“Bez ohledu na to jestli se jedná o nový syndrom nebo kombinaci následků eboly s nepříznivým životním prostředím, výsledek je stále tentýž,” tvrdí Bonarwolo. “Je se třeba zaměřit na to, aby lidé, kteří přežili tu hrůzu, neskončili v těch samých hrozných podmínkách, které napomohly katastrofickému rozšíření eboly, jehož jsme bohužel museli být svědky.”

V Evropě se každopádně už rozběhl výzkum potenciálního syndromu. Podle Bena Neumanna z Britain’s Reading University je možné, že se tento syndrom objevil už při dřívějších epidemiích. Ty ale nebyly tak rozsáhlé a proto je možné, že lékařům a vědcům jednoduše syndrom unikl.

“Bylo by koneckonců s podivem, kdyby tak závažná choroba jakou je ebola odezněla a nezanechala po sobě žádné následky,” myslí si Neumann.

Ebola patří k vůbec nejnebezpečnějším chorobám, které sužují svět. Diagnostikovat ji na samém počátku je nesmírně obtížné. Častým symptomem je zvracení, průjem, poškození ústní dutiny, zánět spojivek, vnitřní i vnější krvácení nejprve skrz trávicí ústrojí. To vede v počátečním stádiu eboly k časté a osudové záměně s příznaky úplavice či tyfu). Následuje těžké krvácení ze všech tělesných otvorů. Dochází k těžkému poškození vnitřních orgánů, zejména jater. Lékaři provádějící pitvu zemřelých popisovali stav jejich jater slovy “jako namixovaná“, či “krvavá kaše“. Počet přeživších pacientů závisí na kmenu viru (je jich celkem pět, ten, který nás aktuálně děsí se jmenuje podle místa objevení Zaïre) a na fyzické kondici pacienta. Smrt nebo postupné uzdravování nastává obvykle v rozmezí 6 – 10 dnů.

Epidemii eboly se Zdravotnický deník věnoval ZDE.

Ondřej Fér