Neskákat pacientovi do řeči, kontrolovat vedle obsahu vlastních slov také jejich tón a nezahrnovat nemocného spoustou faktů – místo toho mu poskytnout pochopení. To jsou některé ze zásad, s nimiž přichází v zahraničí stále častěji využívaná výuka empatie. Nejenže jsou díky ní pacienti mnohem spokojenější s péčí, ale napomáhá také proti některým chybám ve zdravotnictví a ve výsledku snižuje čas, který lékař nemocnému věnuje.

 

Začínající onkolog Jeremy Force dostal v lékařském centru americké Duke University náročný úkol: s pacientkou, která prohrála letitý boj s rakovinou prsu, jež se jí rozšířila do kostí, měl probrat možnost hospicové péče. Využil přitom poznatky z jednodenního kurzu, sedl si na kraj její postele a bedlivě naslouchal. Žena se rozplakala a svěřila se, jak je unavená a bojí se, že její smrt postihne dvě dcery. „Chápu, jak těžké je to, čím právě procházíte – mám totiž také dvě děti. Hospic vám ale může i v tomto poskytnout pomoc,“ pověděl po čtvrthodinovém rozhovoru pacientce Jeremy Force. Když o několik dní později narazil na ženu ve výtahu, řekla mu, že je nejlepší lékař, s jakým se setkala. „Byl jsem ohromen. Pro mě to byla velká pocta,“ popsal pro CNN Force.

Za to, že se s náročnou situací vypořádal na jedničku, vděčí podle svých slov mladý lékař kurzu Oncotalk, který vytvořila fakulta v Duke, pittsburghská univerzita a několik dalších lékařských škol. Jde o jednu ze sílících snah naučit lékaře dlouho přehlíženou, ale v medicíně naprosto základní schopnost: klinickou empatii. Zatímco sympatie znamená lítost nad jiným člověkem, klinická empatie po lékaři vyžaduje, aby se zkusil vcítit do pacientovy kůže, projevil pochopení jeho situace a zároveň mu nabídl pomoc. Dříve byla nesprávně označována za slušné jednání s pacientem na lůžku a brána jako méně důležitá, než je technická zručnost. Celá řada studií v uplynulém desetiletí ovšem prokázala, že nejde pouze o nějakou schopnost na ozdobu. Empatie je stále častěji považována za základ pro vytvoření důvěry mezi lékařem a pacientem a jejich dobrého vztahu.

Mohlo by vás zajímat

Méně chyb, lepší výsledky

Podle studií roste díky empatii spokojenost pacienta, péče má lepší výsledky, u lékaře se snižuje riziko vyhoření a klesá také počet žalob kvůli profesním pochybením a množství chyb při práci obecně. Letos poprvé byly proto do přijímacích testů na medicínu zařazeny otázky týkající se lidského chování, psychologie a také toho, že být dobrým lékařem neobnáší pouze vědecké poznání, ale také porozumění lidem.

I když jsou někteří lidé přirozeně empatičtější, podle profesora Mohammadrezy Hojata, který se věnuje psychologickému výzkumu na Jeffersonově lékařské fakultě v Philadelphii, se empatie dá také naučit. „Empatie je kognitivní vlastnost, ne osobnostní rys,“ podotýká profesor Hojat, který vyvinul Jeffersonovu škálu empatie, díky níž výzkumníci empatii měří.

Že důraz na empatii ve zdravotnictví stoupá, potvrzuje i psychiatrička Helen Riessová, ředitelka výzkumného programu pro vztahy a empatii v massachusettské všeobecné nemocnici, která vytvořila sérii on-line kurzů s názvem Empatický. Podle ní se oficiálně zvyšuje důraz na vztah mezi lékařem a pacientem v souvislosti s dodržováním léčby a zlepšujících se výsledků.

Za trend může dle Jamese A. Tulskyho, jednoho z tvůrců Oncotalk, ekonomika a demografie. Lidé narození při americkém babyboomu po druhé světové válce totiž mají vyšší nároky a nejsou ochotní tolerovat arogantní a odtažité lékaře.

Díky kurzům větší důvěra pacientů

Podle studie z roku 2011, kterou Tulsky vedl, získali lékaři po absolvování kurzu větší důvěru pacientů než ti, kdo se lekcí nezúčastnili. I když jsou kurzy empatie málokdy požadovány během studia medicíny, podle odborníků zájem o ně roste a hodiny jedou na plno jak na Jeffersonově lékařské fakultě, tak na kolumbijské lékařské škole. Právě druhá jmenovaná univerzita nyní spustila také kurzy narativní medicíny, které zdůrazňují roli pochopení pacientova životního příběhu při poskytování soucitné péče. Důraz je přitom kladen na sebekontrolu lékařů, aby snižovali svůj obranný přístup, a naopak zdokonalovali svou schopnost naslouchat (podle jedné ze studií doktor přeruší pacienta průměrně každých 18 vteřin) a uměli porozumět výrazu v obličeji a jazyku těla. Některé programy dokonce využívají herce, kteří hrají pacienty a dávají tak lékaři zpětnou vazbu na jeho chování.

„Když jsem v 80. letech minulého století studovala, kladl se důraz hlavně na znalost medicíny a technickou zručnost. V posledním desetiletí je ale povolání lékaře mnohem více naladěno na spokojenost pacientů a spojení spokojenosti s medicínskými výstupy,“ popisuje Debra Weinsteinová, viceprezidentka pro lékařská studia v Partners HealthCare, největším poskytovateli lékařských služeb v Massachusetts. Ten požaduje, aby jeho dva tisíce pracovníků prošlo kurzem Empatický. Ve studii z roku 2012, která zahrnula stovku zaměstnanců, totiž výzkumníci zjistili, že lékaře náhodně zapsané do kurzu pacienti hodnotí mnohem lépe, co se týče chápání jejich obav i schopnosti utišit a ulehčit jim, než lékaře, kteří školením neprošli. Paradoxní přitom je, že zatímco podle Riessové někteří lékaři tvrdí, že na empatii nemají čas, ve skutečnosti se tato schopnost ukázala jako časová úspora. Pomáhá totiž lékařům zaměřit se na skutečné pacientovy obavy a omezí tak krátké opakované návštěvy a chvíle, kdy nemocný doktora zastaví u dveří s obávaným „a mimochodem…“, čímž si vynutí pozornost lékaře při odchodu z pokoje.

Impuls od pojišťoven

Nedostatek empatie a špatná komunikace je zároveň právě to, co stojí za mnoha případy profesního pochybení. Společnost MMIC, která tento segment pojišťuje, proto pojištěné lékaře nabádá, aby kurzy empatie absolvovali. Dalším plusem navíc je, že trénink empatie pomáhá zabránit syndromu vyhoření. „Kurzy přirozeně prospějí i samotnému lékaři. Umí mu totiž navrátit péči a lásku,“ potvrzuje Laurie Drill-Mellumová, která dříve pracovala na pohotovosti a nyní se zabývá pojištěním v Minneapolis.

Riessová i Tulsky potvrzují, že jejich zájem o empatii pramení z vlastní zkušenosti. U Riessové šlo o velké množství psychiatrických pacientů s otřesnými zkušenostmi s lékaři, s nimiž pracovala před deseti lety. „To nejsou jen nějaké neškodné zážitky – často zanechají silný a hluboký dopad v lidských životech,“ zdůrazňuje Riessová. Tulského zkušenost zase vzešla ze zážitků s vlastním otcem. Byl porodník a gynekolog se soukromou praxí, který běžně u večeře rozprávěl o svých pacientech. „Povídal o jejich životech, takže jsem nabyl dojmu, že medicína je spíše o tom než o chorobách. Na škole mě to táhlo k náročným okamžikům v životech nemocných – dobrovolně jsem se proto rozhodl, že budu sdělovat špatné zprávy,“ vypráví Tulsky s tím, že se zároveň bál, že by tuto náročnou práci jeho kolegové mohli pokazit. „Viděl jsem dost věcí, které mě zneklidnily,“ zdůvodňuje Tulsky. Byl totiž jednou svědkem toho, jak jeho kolega vynadal vystrašenému, zbídačenému starému muži se slovy: „Když nepůjdete na tuhle operaci, umřete! Copak na tom něco nechápete?!“ Podle Tulskyho výzkumníci zjistili, že lékaři, kteří postrádají při jednání s pacienty empatii, jsou ve skutečnosti bezradní, protože nevidí do jiných lidí. Jiní se bojí záplavy pacientových – a někdy i vlastních – emocí.

Místo vysvětlování pochopení

„Lékaři jsou vysvětlovači. Naše odpověď na utrpení je více informací – myslíme si, že když tomu pacient líp porozumí, změní názor, “ myslí si Tulsky s tím, že ve skutečnosti bombardování informacemi jen velmi málo zmírní pacientovy obavy. „Empatický“ program ovšem učí lékaře, jak se projevovat – ne, co říkat. Během lekcí se doktoři naučí rozeznat sedm univerzálních výrazů obličeje s využitím průkopnické studie psychologa Paula Ekmana a také jsou vedeni k utřídění vlastní emoční odpovědi na pacientovu situaci. Některé z kurzů podávají přesný popis, jak na to – mimo jiné navázat oční kontakt se skutečným pacientem, ne žádným počítačem. „Nestůjte nad pacientovou postelí, přineste si židli. Neveďte monolog o vysazení medikace. Věnujte pozornost tónu hlasu, který může být důležitější než obsah slov. Když sdělujete špatné zprávy, naplánujte si pacienta na konec dne a nepřipusťte, aby vás někdo vyrušoval. Zjistěte, co pacienta nevíce znepokojuje a zamyslete se nad tím, jak v tomto nemocného co nejlépe oslovit,“ radí kurzy.

Lékař Andy Lipman šel na lekce na Duke University hned dvakrát: poprvé jako začínající onkolog v roce 2004 a podruhé v posledním roce před akreditací v oboru onkologie v Neapoli. Onkologie je podle něj specializace založená na plnohodnotném kontaktu, která má vysoký podíl vyhořelých lékařů. Nejdůležitější, co se během obou kurzů Lipman naučil, bylo opustit „vlastní lékařskou agendu, touhu něco spravit nebo trvat na tom, aby se během návštěvy něco stalo“. Naučil se oproti tomu, jak se uklidnit, sledovat vlastní reakce a méně mluvit. Denně přitom myslí na to, co se naučil v roce 2004 – nikdy neodpovídat na pocit faktem. V praxi to znamená požádat pacienta s šestiměsíční remisí rakoviny, který si stěžuje na bolest lokte, aby pověděl o své bolesti více. „Zřejmě je to děsivé,“ měl by zareagovat empatický doktor místo toho, aby pacienta odbyl s tím, že o nic nejde a není to nový projev onemocnění.

-mk-