Z fondu na prevenci nám ubude třetina prostředků, zkomplikuje se život plátcům, kteří budou muset narychlo změnit trvalé příkazy, a navíc bude třeba za miliony přizpůsobit potřebný software. To jsou podle zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven jen některé z problémů, které by jim přineslo případné schválení novely zákona č. 218/2000 o rozpočtových pravidlech. Podle ní by totiž musely všechny zdravotní pojišťovny převést své účty k České národní bance (ČNB). Novelu předkládá ministerstvo financí a dnes odpoledne k němu proběhne vypořádání mezirezortního připomínkového řízení. .
„Opatření přinese řadu negativních dopadů na zdravotní pojišťovny i na celý systém veřejného zdravotního pojištění. Za nejzásadnější problém považujeme negativní dopad v řádu stamiliónů korun ročně na tvorbu preventivních programů pro pojištěnce – fond prevence je zčásti tvořen úroky z vkladů. Tyto peníze slouží klientům pojišťoven jako příspěvky na očkování, preventivní prohlídky nehrazené z veřejného zdravotního pojištění, příspěvky na rovnátka, bezlepkovou dietu, sportovní aktivity či například na organizování léčebně-ozdravných pobytů pro chronicky nemocné děti. Navrhovaným vládním opatřením fond prevence téměř ztratí svůj význam, což je v rozporu i s vládní politikou, která je zaměřena právě na podporu zdravotní prevence obyvatel,“ zdůrazňuje ředitel Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR a šéf Svazu zdravotních pojišťoven ČR Jaromír Gajdáček.
Podíl úroků na celkové tvorbě fondu prevence tvoří u zaměstnaneckých pojišťoven jednu třetinu. Právě o tuto částku by tak klesla podpora prevence u pojištěnců. Celková výše ročních úroků je přitom u zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven cca 131 milionů korun.
Mohlo by vás zajímat
Fond prevence by ovšem novelou nebyl postižen u všech zdravotních pojišťoven. Pokud totiž zaměstnanecké pojišťovny hospodaří vyrovnaně a mají naplněný rezervní fond, mohou na prevenci použít příjmy plynoucí z pokut, přirážek k pojistnému, penále, ale právě hlavně úroky vzniklé používáním základního fondu. Tím se liší od VZP, kde tyto prostředky na fond prevence vliv nemají.
„Zdravotní pojišťovny efektivně pracují s volnou likviditou, kterou umisťují v bankách. Vzhledem k tomu, že podmínky, za kterých zdravotní pojišťovna ukládá finanční prostředky do bank, jsou v mnoha případech lepší, než podmínky, za kterých si půjčuje finanční prostředky stát, bude tak kumulativně docházet k zápornému efektu,“ dodává v připomínkách k novele Martin Balada, předseda právní sekce Svazu zdravotních pojišťoven ČR.
Pouhý čtvrtrok na změnu
Klienti zdravotních pojišťoven by přijetí novely pocítili také v tom, že by v případě, kdy si platí pojistné sami, museli změnit číslo účtu, kam peníze posílají. Přechodná doba je přitom stanovena na pouhé tři měsíce.
„Z nedávných zkušeností víme, že plátcům trvá několik měsíců, než změnu zaregistrují a změní nastavené příkazy. V případě splátkových kalendářů a úhrad regresů může být období ještě delší vzhledem k tomu, že jejich platnost může být i několik let a není možné je jednostranně změnit. Specifický dopad takové změny bude zejména v oblasti vymáhání dlužných pohledávek, resp. pro vykonatelná rozhodnutí, která slouží jako exekuční titul pro vymožení splatných pohledávek. I pro úhrady formou splátek jsou příslušná čísla účtů součástí splátkových kalendářů či dohod o uznání dluhu, část plátců obdržela i složenky s číslem účtu na delší časové období, po něž dluh splácejí. Zde je zcela nemožné zajistit bezvýjimečný přechod na jiná čísla bankovních účtů – změna účtu je značným zásahem a může ohrozit dobytí takovýchto pohledávek. V případě schválení legislativní změny v této podobě dojde ke snížení výběru pojistného a zvýšení administrativy v oblasti pokut a penále. Je potřeba také připomenout, že finanční správa měla přechodné období v délce dva roky, což je nesrovnatelné s navrhovanou lhůtou,“ připomínkuje návrh Martin Balada.
„Přechod na nové účty si nepochybně vyžádá jak náklady spojené s nutností informovat všechny plátce veřejného zdravotního pojištění, poskytovatele hrazených zdravotních služeb, obchodní partnery a státní instituce (např. jednotlivé soudy), tak i náklady spojené s úpravou tiskopisů a informačních materiálů, které obsahují čísla účtů, a dále i vysoké náklady na úpravy v informačních systémech zdravotních pojišťoven. Tyto procesy by byly velmi nákladné jak finančně, tak zcela jistě i časově. Rozhodně je nelze zvládnout v rozmezí jednoho čtvrtletí, jak předpokládá návrh novely zákona,“ potvrzuje Petr Kvapil, asistent ředitelky Zdravotní pojišťovny Škoda. Podle Jaromíra Gajdáčka si obeslání plátců a informační kampaň ohledně rychlé změny účtu vyžádá náklady přes 50 milionů korun.
„S ohledem na nereálně krátké přechodné období lze také důvodně očekávat snížení výběru pojistného, neboť část plátců z řad OSVČ či OBZP má nastavené trvalé příkazy pro úhrady zdravotního pojištění a tyto finanční prostředky budou v některých případech zasílány na zrušené účty. Zde tedy může dojít k situacím, kdy pokud se plátci z tohoto důvodu platba vrátí, již ji neprovede a finanční prostředky si ponechá,“ doplňuje Kvapil.
Autoři novely při stanovení krátkého přechodného období zapomněli ještě na jednu věc. „Vzhledem k tomu, že zdravotní pojišťovna uzavírá smlouvy, termínované vklady atd., jejichž platnost může být i rok, případně delší. Ukončení či vypovězení příslušných smluv či termínovaných vkladů s sebou bude nutně přinášet sankce za nedodržení dohodnutých podmínek. Navrhovaná úprava tuto skutečnost vůbec nereflektuje,“ doplňuje Martin Balada.
Čtyři pobočky v republice
Na výběru pojistného a zvýšení provozních nákladů by se podepsal ještě další fakt. ČNB má totiž pouze čtyři pobočky v republice – v Praze, Hradci Králové, Brně a Ostravě. Protože někteří klienti dosud hradí pojistné v hotovosti na pobočce pojišťovny, museli by nyní zaměstnanci složitě hotovost přepravovat do mnohdy stovky kilometrů vzdálené banky. Podobně složitě by si museli vybírat hotovost potřebnou při provozu pobočky, protože ČNB nemá platební karty. „Část plátců hradí pojistné, penále či regresní náhrady v hotovosti na pokladnách zdravotní pojišťovny a naopak pojištěncům jsou v hotovosti propláceny zdravotní programy z fondu prevence. Vzhledem k minimálnímu množství poboček ČNB a limitům pro pokladní hotovost na pobočkách zdravotních pojišťoven bude problematické zajistit nadále fungování této agendy. V případě, že nebude možné přijímat úhrady v hotovosti, lze očekávat snížení příjmů pojistného. Bude-li to nadále možné, pak lze očekávat zvýšení nákladů na zabezpečení převozů hotovosti do ČNB. I tento dopad je pro pojištěnce veřejného zdravotního pojištění naprosto negativní,“ popisuje Kvapil.
Stejně tak klienti, kteří by chtěli pojistné zaplatit na bankovní pobočce, by si museli udělat ve většině případů mnohem delší výlet než nyní. Ti plátci, kteří dosud využívají platebních terminálů pro bezhotovostní úhrady pojistného pomocí platební karty, by do budoucna měli smůlu úplně.
Úpravy softwaru a zbytečná prodlení
Komplikací pro zdravotní pojišťovny by bylo také to, že dle podmínek ČNB není možné standardní cestou provádět platební příkazy v den, kdy byly odeslány do banky, ale až následující pracovní den. V důsledku toho by se mohly zpozdit úhrady závazků na účty poskytovatelů.
Vedle beztak nutných úprav softwaru pro komunikaci s bankou ovšem při platbách hrozí ještě jeden problém. „Vzhledem k počtu jednotlivých denních transakcí je neakceptovatelné oprávnění Ministerstva financí ČR na stanovení termínu a rozsahu platebního režimu – viz § 34 odst. 6 vládního návrhu. Toto ustanovení by nutně znamenalo uskutečnit nákladné úpravy v informačních systémech zdravotních pojišťoven, což by vedlo k dalšímu nárůstu nákladů z provozního fondu a v neposlední řadě by mohlo vést k případnému postihu ze strany dodavatelů a poskytovatelů zdravotních služeb z důvodu nedodržení lhůty splatnosti,“ uvádí Balada.
Podle ČNB je navíc jednou z podmínek realizace platby pro účty podřízené státní pokladně i dostatek finančních prostředků na souhrnném účtu státní pokladny. „Zdravotní pojišťovna tedy ztrácí kontrolu nad dodržením termínu splatnosti i v případě, že na jejím účtu je finančních prostředků dostatek a dopadly by na ní smluvní sankční důsledky, které způsobila nesolventnost státní pokladny. V systému, kdy stát neručí za finanční stabilitu systému veřejného zdravotního pojištění, je takový důsledek zcela fatální a neústavní,“ píše Martin Balada.
Novela také nezohlednila fakt, že zaměstnanecké pojišťovny a VZP se řídí dvěma rozdílnými zákony, přičemž zaměstnanecké pojišťovny stát nezřizuje a negarantuje jim vyšší ochranu. „Zaměstnanecké zdravotní pojišťovny ručí za své závazky výlučně svým majetkem – při nerovnováze spadají pod režim insolvenčního zákona, nemají nárok na žádnou finanční výpomoc ze státního rozpočtu, takže není vůbec žádný důvod, aby spadaly pod režim zákona o rozpočtové odpovědnosti. Vzhledem k tomu, že systém veřejného zdravotního pojištění není napojen na deficit státního či veřejných rozpočtů, nemůže ze systému vzniknout žádný deficit, který by ohrozil vyrovnanost rozpočtu státního, stát navíc nikterak nepřebírá odpovědnost za závazky zdravotních pojišťoven ani za ně neručí,“ píše ve svém stanovisku Svaz zdravotních pojišťoven. Ten zároveň upozorňuje, že většina deficitů byla způsobena rozhodnutím státu, zejména kvůli přijetí úhradových vyhlášek nebo rozhodnutím státu o zvýšení mezd zaměstnanců ve zdravotnictví.
Peníze k komerčních produktů? Na ty to platí taky
Zatímco zaměstnanecké pojišťovny návrh vyloženě namíchl, VZP se k němu raději nechce moc vyjadřovat. „V obecné rovině je možno říci, že předložený návrh zákona by z hlediska řízení veřejných financí mohl být v řadě ohledů přínosný. Bylo by ovšem nutné předem vyjasnit další legislativní a technické podmínky, které by s uvedením tohoto záměru do praxe souvisely. Další komentář bych v dané fázi legislativního procesu nepovažoval za přínosný. VZP ze zásady nekomentuje zákony, vyhlášky či jiné legislativní normy, u nichž není známá definitivní schválená podoba. Důvodem je to, že jakákoliv (byť zdánlivě sebemenší) úprava některého z řady obsažených kritérií, může leckdy zásadně změnit vyznění a dopady chystané normy,“ uvádí mluvčí pojišťovny Oldřich Tichý.
Oproti tomu Svaz zdravotních pojišťoven považuje novelu za místy až protiústavní, nemluvě o tom, že v podstatě ruší strukturu stávajícího systému zdravotního pojištění.
„Přijetí zákona by kromě jiného znamenalo, že stát si pod režim státní pokladny převede i finanční prostředky zakladatelů zaměstnaneckých pojišťoven, zpravidla podnikatelských subjektů, spočívající ve složení kauce ve výši 50 milionů korun při založení každé ze zaměstnaneckých pojišťoven. Je tak otázkou, zda tyto prostředky mohou být vykazovány jako disponibilní prostředky pro posouzení likvidity státních závazků,“ namítá proti návrhu Balada.
V novele není zohledněno ani to, zda pojišťovna nemá účet na prostředky jiné než z veřejného zdravotního pojištění. „Definice v zákoně zní „všechny účty“. Ne všechny účty však souvisejí s veřejným zdravotním pojištěním, a tudíž by neměly být zahrnuty. Týká se to celé oblasti ostatní zdaňované činnosti, tedy zejména cestovního pojištění, komerční připojištění apod.“ upozorňuje Gajdáček. „Není možné, aby zaměstnanecká zdravotní pojišťovna byla omezována uvedeným návrhem zákona podnikat s prostředky, které neplynou ze všeobecného zdravotního pojištění, jako např. z nájmů, podnájmů aj. Zde spatřujeme možné porušení ústavního práva vlastnictví a podnikání,“ doplňuje Martin Balada.
Omezení rozhodování správních orgánů pojišťoven
Novela by podle Balady ve výsledku znamenala zákonnou oporu pro to, že prostředky vybrané jako pojistné na veřejné zdravotní pojištění mohou být použity jinak než k hrazení zdravotních služeb a výdajů souvisejících s provozováním veřejného zdravotního pojištění. „Pokud bude státní pokladně dána možnost využívat prostředků zdravotních pojišťoven, měla by být rovněž zakotvena odpovědnost státu za závazky zaměstnaneckých pojišťoven a jejich včasnou úhradu,“ říká Balada.
„Stejně tak zahrnutí finančních prostředků svazů zdravotních pojišťoven, tj. sdružení právnických osob, které si zdravotní pojišťovny vytvořily za účelem zajištění společných činností, mezi peněžní prostředky státní pokladny považujeme za nesprávné, neboť se z našeho pohledu jedná o nepřípustnou ingerenci státu do integrity soukromého subjektu,“ zdůrazňuje.
Podle Gajdáčka úprava s odnětím správy finančních prostředků svým dopadem výrazně omezí rozhodování správních orgánů zaměstnaneckých pojišťoven a převod všech účtů znamená prakticky ztrátu stávající právní subjektivity i v oblasti provozu pojišťoven. „Zdůvodnění úpravy zařazením zdravotních pojišťoven do kapitol státní pokladny a vyšší mírou kontroly je nadnesené. Již několik let jsou zdravotní pojišťovny a jejich výkazy zařazeny do kapitol státní pokladny a zdravotní pojišťovny předávají ke kontrole pravidelně čtvrtletně všechny významné údaje a parametry hospodaření,“ míní šéf svazu pojišťoven.
„Systém veřejného zdravotního pojištění byl koncipován jako samostatný, samosprávný a oddělený od státního rozpočtu (vyjma části odvodů na pojistném, kdy státní rozpočet pouze dodává do toho systému veřejného zdravotního pojištění pojistné za takzvané státem hrazené pojištěnce). V důsledku navrhované novely zákona o rozpočtových pravidlech se celá tato struktura boří a ruší, což naznačuje nepřímou změnu zavedeného pluralitního systému veřejného zdravotního pojištění založeného působnosti více zdravotních pojišťoven a realizace prvního kroku k zavedení tzv. „národního zdravotního systému“, což je ústavně-právního hlediska nepřípustné,“ uzavírá Balada.
Michaela Koubová
