Čtyřiadevadesátiletému někdejšímu kaprálovi zdravotní služby SS v likvidačním táboře Auschwitz hrozí za podíl na smrti skoro čtyř tisíc lidí až patnáct let vězení. Zvěrstva, kterých se němečtí lékaři a zdravotníci během 2. světové války dopouštěli, nepřestávají vycházet najevo ani sedmdesát let po kapitulaci Třetí říše.
Soud ve Schwerinu bude starce soudit za činy, kterých se měl dopustit během svého nasazení v exterminačním lágru Auschwitz – Birkenau od srpna do září roku 1944. Jen za tuto krátkou dobu se měl obviněný podílet na zacházení, které vedlo k smrti 3681 vězňů především židovského původu. Celkem v neblaze proslulém táboře smrti zahynulo asi 1,1 milionu nešťastníků.
Podle obhájce čtyřiadevadesátiletého muže “není možné spojit s konkrétním trestným činem.” Vzhledem k tvrdému německému přístupu k členům jednotek SS v koncentračních a likvidačních táborech se ale dá očekávat, že muž ze Schwerinu patrně dožije za mřížemi.
Mohlo by vás zajímat
Jedná se letos už o třetí podobný soud. Obvinění si už vyslechl třiadevadesátiletý muž, který v Osvětimi dělal “účetního,” to znamená, že vedl seznamy smrti a také evidenci uloupených cenností jako byly zlaté zuby. Jiný muž byl odsouzen k patnácti letům za podíl na smrti 300 tisíc vězňů, aniž by soud prokázal, že někoho přímo zabil – v případě táborů smrti je trestným činem prostá přítomnost.
Neodpustitelná zrada lékařského stavu
Poválečné vojenské soudy se v letech 1946 až 1950 mimo jiné v rámci takzvaných “soudů s lékaři” zabývaly rolí, kterou příslušníci lékařského stavu sehráli v německých ozbrojených silách. Často bývá neodpustitelná zrada lékařského stavu a Hippokratovy přísahy spojována s jednotkami SS; selhání se ale nevyhýbalo ani armádě, letectvu a dokonce ani námořnictvu. Lodní lékař ponorky U852 Hans Weisspfenig se v roce 1944 podílel na střelbě do trosečníků z řeckého parníku Peleus. Na základě svědectví jednoho ze dvou přeživších, lodníka Liottise, byl Weisspfenig odsouzen k smrti a zastřelen na střelnici Borsteler Jäger u Hamburku.
Největší zrůdnosti se ale odehrávaly v rámci černého impéria SS. Tato organizace totiž do svých řad nalákala velké množství vysoce odborně erudovaných mužů – mezi nimi i lékařů.
Nacistické pokusy na lidech prováděné v koncentračních táborech byly jednak pokusy vycházející z nacistické rasové teorie – tady šlo o zkoumání rozdílů mezi rasami, dědičnost, genetiku, testy s dvojčaty, sterilizace méněcenných osob a tak podobně. Dále pak šlo o pokusy, které měly mít výsledky využitelné ve vojenské oblasti – šlo například o zkoumání vlivu rychlých změn tlaku na lidský organismus, pokusy s podchlazováním a opětným zahříváním lidského těla, pokusy s hojením ran, pokusy s různými očkovacími látkami, pokusy s šířením různých infekčních chorob, různé amputace apod.
Pokusy probíhaly zejména v táborech v Osvětimi (kde působil dr. Josef Mengele), Dachau (dr. Sigmund Rascher), Sachsenhausenu, Buchenwaldu a ženském táboře v Ravensbrücku (dr. H. Oberhäuserová).
Případ Josefa Mengeleho je dostatečně známý a asi není třeba se jím na tomto místě zabývat; jak je ale patrné už z výše uvedeného výčtu, Mengele nebyl ani zdaleka jediný.
Mnichovan a ti další
Doktor Sigmund Rascher pocházel z bavorské metropole. Dobrovolně se přihlásil ke službě v prvním německém koncentračním táboře v Dachau. Postupem času, jak padaly zbývající civilizační zábrany, se zde začal věnovat pokusům na lidech nacházejících se v ochranné vazbě. Jeho pokusy s vystavováním lidí prudkým změnám extrémních tlaků a podchlazováním měly osobní podporu reichsführera SS Heinricha Himmlera. Druhý muž SS Reinhard Heydrich o Rascherovi poznamenal: “Je to sadistický blbec a jeho pokusy s podmražováním mužů a jejich zahříváním fyzickým tělem Cikánek nejsou nic jiného než sexuální sadismus. Šéfovi (Himmlerovi, pozn. of) to imponuje.”
Rascher byl popraven na konci dubna 1945 – nikoliv ale Spojenci, ale samotnou bezpečnostní službou SS, SD. Tato Heydrichova supertajná služba na Raschera vedla spis od roku 1939. Paradoxní je, že se mu osudným nestaly nelidské experimenty, ale zpronevěry a další přečiny.
Herta Oberheuserová sloužila jako lékařka v ženském koncentračním táboře v Ravensbrücku. Oberheuserová prováděla experimenty, které měly simulovat válečná zranění. Svým obětem způsobovala otevřené rány a do těch pak vmačkávala skleněné střepy, hřebíky, hlínu a další materiály. Její experimenty jsou všeobecně považovány za vůbec nejkrutější. Byla jedinou ženou mezi souzenými v norimberském procesu s lékaři. Byla odsouzena ke dvaceti letům vězení a zemřela šestasedmdesátiletá v roce 1978.
Padla tu zmínka o norimberských procesech s lékaři. Hned ten první odsoudil celkem sedm z třiadvaceti obviněných k trestu smrti oběšením, dalších šestnáct lidí dostalo tresty od deseti let po doživotí. Nejvýznamnějším popraveným byl Karl Brandt, říšský komisař pro lékařství, který osobně povoloval experimenty na lidech. Vedle esesáků byl k smrti odsouzen třeba vrchní velitel zdravotní služby Wehrmachtu generálplukovník Siegfried Handloser.
Po prvním soudu s lékaři následovalo jen v americké režii dvanáct dalších soudů; další následovaly před německými soudy a jak vidno, nekončí ani v roce 2015. Vina lékařů a zdravotníků je natolik závažná, že ji nelze prominout ani promlčet.
Jak ve svém Norimberském deníku napsal americký vojenský psycholog Gustave Gilbert, lékaři navíc na rozdíl třeba od vojáků téměř nikdy neuznali, že by se mohli čímkoliv provinit. “Ještě na cestě k propadlu popraviště litují, že nemohli dokončit svoje převratné výzkumy,” poznamenal Gilbert znechuceně.
Ondřej Fér
