Co je a co není eutanazie? Jak ji vymezit? Jak by měl vypadat zákon o eutanazii? Je na něj naše společnost vůbec připravena? Je rozdíl mezi pasivní eutanazií a paliativní léčbou? Na tyto a mnoho dalších otázek se pokoušeli hledat odpověď odborníci z oboru filozofie, lékařské etiky, práva a medicíny na konferenci o eutanazii pořádanou Kabinetem zdravotnického práva a bioetiky Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky.
Ještě před sto lety byl lidský život kratší a smrt rychlejší. Dnes, zejména díky neustálému vědeckému pokroku v medicíně, se dožíváme mnohem vyššího věku. To má však i ten následek, že stárneme dlouho a umíráme pomaleji. Spolu se stárnutím populace tak patří mezi stále častěji diskutovaná téma, a to mezi odbornou i laickou veřejností, problematika umírání, smrti a tudíž i kontroverzní otázka eutanazie.
V přednášce Za lepší kulturu smrti přednesl své argumenty ve prospěch eutanazie Tomáš Hříbek z Filozofického ústavu. Podle něho je eutanazie milosrdenství, pomoc někomu odejít z tohoto světa způsobem, jakým si to přeje, a v době, kdy si to přeje, když se sám rozhodl, že nemá cenu pokračovat. „Musíme respektovat autonomii pacienta. Otázkou je pak, zde je autonomní volba morální. Myslím si, že eutanazie je morálně přípustná,“ říká filozof Hříbek. Podle něho mezi podmínky morální přípustnosti eutanazie patří například to, že pacient trpí nemocí v terminálním stádiu, je nepravděpodobné, že se najde lék, který by mu pomohl, trpí netolerovatelnou bolestí a další život by byl břemenem, kdy by byl totálně závislý na okolí, v případě, kdy jde o opakované, dobrovolné a kompetentní přání pacienta či svůj život nemůže ukončit sám bez odborné pomoci.
Jeho oponentem se v přednášce Za lepší kulturu života s argumenty proti eutanazii stal David Černý z Ústavu státu a práva Akademie věd. „Role lékaře spočívá v tom, že má léčit a pomáhat. V procesu umírání nás doprovází, pomáhá nám, aby nebyl tak bolestný. A je rozdíl, kdy bude plnit svou roli, a kdy začne pacienty usmrcovat. Nikdo neví, jakým způsobem by se přístup lékařů k pacientům změnil, kdyby lékaři začali v pacientech vidět někoho, koho nemají léčit a komu nemají pomáhat ve chvíli, kdy už léčba neúčinkuje,“ namítá David Černý.
Co rozumíme pojmem eutanazie?
Neliší se však jen názory na to, zda eutanazii ano či ne. Velmi rozdílný je již výklad samotného pojmu eutanazie. Jak v úvodu konference uvedl doc. Josef Kuře z Ústavu lékařské etiky LF MU, termín eutanazie je historicky používán v mnoha odlišných kontextech, s výrazně odlišným sémantickým obsahem. „Je tudíž třeba nejprve si ujasnit, co přesně eutanazií rozumíme, a pak můžeme začít používat argumenty pro a proti.“
Termín eutanazie byl během dějin užíván ve velmi odlišných významech. Mezi nejčastější patří Dobrovolné ukončení života v situaci, kdy žít nemá hodnotu nebo hodnotu tak nízkou, že smrt se dá považovat za menší ze dvou zel. „Klasickým příkladem je sebevražda jako výraz autonomie a kontroly vlastního života a odpovědnosti, jež má jedinec vůči společnosti,“ vysvětluje doc. Kuře. Euthanasia exteriori je lékařským doprovázením umírajícího. Jde o situaci, kdy lékař mírní bolest a lidsky podporuje umírajícího, aniž by prodlužoval jeho život.
Podle J. Kuřete může ale jít i o Nedobrovolné ukončení života společensky nežádoucích osob (nevyléčitelně vážně nemocných, postižených). „Toto pojetí eutanazie znamená usmrcení nevhodných lidí kvůli „dobru“ společnosti a sekundárně i kvůli „dobru“ nemocných samotných. Do tohoto typu spadají všechny modely sociální eutanazie,“ uvádí J. Kuře. Tato forma eutanazie byla ve skutečnosti eliminací osob trpících vážnými nevyléčitelnými chorobami a tělesným či mentálním postižením.
Za eutanazii je v dlouhém výčtu označováno i způsobení snadné smrti pomocí sedativ (včetně terminální sedace). Tato forma znamená ukrácení života bez přímého usmrcení, kdy smrt je předpokládána, ale není záměrná. Dalším, velmi diskutovaným termínem, je lékařsky asistovaná sebevražda.
Eutanazií se rozumí i nezahajování medicínsky marné léčby, ukončení medicínsky marné léčby prodlužující život terminálního pacienta či bezbolestné ukončení života pacienta nesnesitelně trpícího lékařem na pacientovu opakovanou či na trvalou žádost. Může se také jednat o bezbolestné ukončení života terminálně nemocného nebo nesnesitelně trpícího inkompetentního pacienta bez jeho žádosti, kdy rozhodnutí o eutanazii dělá lékař případně jiná osoba, když pacient není schopen dát souhlas s eutanazií.
Paliativní léčba kontra pasivní eutanazie
Nejvíce a nejrychleji se vyvíjí věda a technika, ale i klinická medicína a biomedicína. Za nimi pak zaostává filozofie či etika a u nás zejména právo. Jedním z důvodů současné vyhrocené situace jsou podle odborné veřejnosti jednak chybějící zákony, ale také rozdílná terminologie. Na jedné straně lékaři tvrdí, že eutanazii nedělají, vzápětí však přiznávají, že ji dělají proto, že chtějí pacientovi pomoci.
Zatímco podle některých se termín pasivní eutanazie již dlouho neužívá a pasivní eutanazie tudíž neexistuje, jiní tvrdí, že jde o termín užívaný v teorii i praxi. Jak z diskuze vyplynulo, není totiž zřejmé, nakolik je paliativní péče, kdy je ukončena léčba pacienta v terminálním stadiu nemoci, totožná právě s pasivní eutanazií.
„Jako lékaři konáme dobro v prospěch pacienta, ale nic nás nechrání před postihem či martýriem. Proč doktor, který je vlastně statečný a rozhodne se pomoci pacientovi, je vystaven právnímu postihu? Stejně tak dochází k tomu, že i u nevyléčitelně nemocných se zahajuje nesmyslná resuscitace, protože se lékaři postihu bojí. Nikdo si netroufne resuscitaci nezahájit,“ zaznívá ze strany lékařů.
A cesta ven? Především je třeba rozšířit do povědomí veřejnosti principy paliativní medicíny tak, abychom se nebavili na prvním místě o tom, zda se život zkrátí či prodlouží, ale o tom, jaká je kvalita tohoto života. „Nejde o to, že bychom člověka chtěli usmrtit, zkrátit mu život, my se mu snažíme tlumit bolest a zlepšit kvalitu zbývajícího života. Není to o žádné eutanazii a o tom, že ho chceme sprovodit ze světa,“ zaznívá z onkologické odborné veřejnosti. Člověk zemře tak jako tak, rozdíl je, zda v bolestech či bez bolestí a jestli někde na intenzivní péči nebo doma. Toto rozhodnutí by mělo ležet vždy na pacientovi. Jak podotýká profesor Pavel Pafko, nejde ani tak o strach z bolesti, kterou je již dnešní medicína schopna zvládat. Lidé mají strach ze ztráty důstojnosti.
Chceme vůbec zákon o eutanazii?
V současné době se nejčastěji diskutují dvě cesty k řízenému odchodu ze života – aktivní eutanazie, kdy akt usmrcení pacienta provede lékař, a asistovaná sebevražda, kdy lékař pouze poskytne pacientovi medikaci a poslední krok, ponechá na něm. Ačkoli smrt za asistence lékaře, kdy lékař neusmrcuje, jen k tomu dá prostředky, se může zdát přijatelnější, často pacient potřebuje pomoci i zde. Lékaři se ale nechtějí cítit jako někdo, kdo usmrcuje své pacienty, chtějí pomáhat.
Zatímco aktivní eutanazie je legální například v Nizozemsku, asistovaná sebevražda je možná i ve Švýcarsku. Na podobný zákon, který funguje např. v Holandsku však podle některých odborníků, není naše společnost ještě připravena. Problémy, s nimiž se v této oblasti česká společnost potýká, by to prý stejně nevyřešilo. Nejprve je třeba zodpovědět otázku, zda eutanazie je vůbec morálně přípustná, a vyřešit i například to, jaké jsou u nás vztahy mezi lékaři a pacienty.
V České republice se dnes eutanazie trestá jako vražda. Asistovaná sebevražda je trestná pro asistujícího jako účast na sebevraždě. Tuto problematiku je třeba řešit a podle odborné veřejnosti by se jí měla zabývat jak Česká lékařská komora, tak parlament.„Zdá se mi, že celá dnešní diskuse o eutanazii ukazuje podstatnou věc, bylo by užitečné nazývat věci pravým jménem a mluvit pravdivě. Bez toho se nedomluvíme,“domnívá se doc. Jan Payne z Ústavu pro humanitní studia v lékařství 1. LF UK.
Co je lepší? Mít právní úpravu, aby věci byly transparentní, nebo se obávat právních postihů? Ani v tomto nejsou odborníci jednotní. Shodují se zatím jen v tom, že je třeba vyjasnit si pojmy a pojmenovat to, co je a není povolené. Základem většiny problémů je podle lékařů nevyrovnanost mezi právem a několikanásobným tlakem na lékaře. Na toho podle lékařské veřejnosti tlačí jak právníci, tak jejich etické povědomí, co je a není morální, tlak ale cítí zejména ze strany pacientů a dnes stále častěji i jejich rodin.
Statistiky o eutanazii se liší. Podle loňského průzkumu CVVM v ČR poklesl počet příznivců zavedení eutanazie z 67 % v roce 2013 na 64 %v roce 2014. Počet odpůrců eutanazie zůstává stejný, okolo 26 %. Podle jiných statistik jsou pro eutanazii 2/3 lidí, proti 1/3 dotázaných jak z odborné tak z laické veřejnosti.
Nazývejme věci pravým jménem, navrhují lékaři
Podle diskutujících je třeba si uvědomit, co je možné a co není možné zákonem o eutanazii vůbec podchytit. Někteří zákon o eutanazii zcela odmítají, jiná část říká, že zákon má být jen velmi obecný, protože jedině pak bude možné podchytit konkrétní situace. Podle jiných by snad stačila jen jedna věta zabudovaná do současné legislativy ve smyslu, že lékař nemá povinnost poskytovat postupy, které pro vážně nemocného pacienta nemají budoucnost.
Účastníci konference se shodli na tom, že u nás vládne velmi špatná informovanost. „Nebát se užívat termíny, které se mají použít. Tím, že všechny problémy a otázky pojmenujeme a budeme říkat věci nahlas a pravdivě, může začít opravdová diskuze,“ shoduje se jak laická tak odborná veřejnost. Za základ pak považují otevřenou diskuzi mezi právníky, etiky, sociology, lékaři a dalšími zdravotnickými pracovníky ale i pacienty.
„Je třeba vyjasnit, zda to, co dnes lékaři dělají, je eutanazie či nikoli. Nejasnost vadí a komplikuje věci, nebude však vyjasnění ještě horší a nepovede ke zneužívání?“ ptají se dále odborníci.
Zdena Kolářová
