Historicky nejvyšší počet transplantací ledvin, srdcí, jater, plic i pankreatu – to jsou výsledky české transplantologie za loňský rok, kdy dostalo šanci na nový život celkem 846 lidí. Šlo zároveň o první rok v historii, kdy počet transplantací přesáhl počet těch, kdo byli poprvé zařazeni na čekací listinu na orgán (celkem jich bylo 808). Jednou z příčin nárůstu je přitom i to, že od dubna 2013 lze odebírat orgány i u nás zemřelých cizinců. Zároveň stát od té doby vyplácí rodinám zemřelých dárců příspěvek na pohřeb, živým dárcům pak kompenzuje ušlou mzdu za dobu pracovní neschopnosti.
Česko patří k zemím s jednou z nejkratších čekacích lhůt na transplantaci v Evropě. Historicky nejstarší důvod k tomu dala už Marie Terezie. Ta totiž zavedla, že těla pacientů zemřelých v nemocnici je možné pitvat bez souhlasu rodiny. Od toho se u nás odvinul tzv. předpokládaný souhlas (s výjimkou dětí a osob s omezenou právní způsobilostí), což znamená, že ten, kdo si nepřeje být dárcem, se musí zařadit do Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem orgánů fungujícího od roku 2004.
„Podobně fungují například v Itálii, Rakousku či ve Španělsku. Vedle toho existuje princip informovaného souhlasu, což znamená, že chcete-li se v Holandsku, Švédsku či v Británii stát dárcem, musíte se aktivně zapsat do registru dárců. Probíhají na to různé kampaně, takže když v Británii dostáváte řidičák, dají vám registrační formulář. Jsou s tím ovšem spojeny i neshody mezi státy, které jsou si kulturně i jazykově blízké podobně jako my a Slovensko. Například Holandsko a Belgie či Rakousko a Německo mají rozdílné systémy, takže v Belgii jsou naštvaní, protože mají stejný systém jako my, takže dárcem se může stát skoro každý, zatímco Holanďané to mají opačně, jako protestanti chtějí zodpovídat za svůj život a řídit si ho sami včetně toho, zda se chtějí stát dárci. Lidé z Holandska se pak hlásí na čekací listiny v Belgii, z čehož plyne, že v Belgii mají přeplněno,“ popisuje Přemysl Frýda, zástupce ředitele Koordinačního střediska transplantací (KST). ČR tak má i díky tomuto systému jednu z nejkratších čekacích dob na orgány v Evropě.
Mohlo by vás zajímat
Českým transplantačním zákonem se inspirují Italové i Kazachstánci
Další věc, kterou máme oproti řadě států navíc, je transplantační zákon. Jiné země, mezi nimi např. Slovensko, mají transplantace ošetřeny paragrafy v rámci jiného zákona. Důvodem, proč jsme u nás zvolili cestu samostatného zákona, byla aféra, která se objevila na konci 90. let v ostravské nemocnici. V roce 1999 totiž zveřejnil tehdejší ředitel nemocnice Jaroslav Lux podezření ohledně nesrovnalostí při nakládání s orgány. Případu se následně ujala vyšetřovací komise, která zkoumala, co se stalo s celkem 24 orgány. Ta sice domněnku, že šlo o nelegální obchod s orgány, nepotvrdila (stejně jako policie) – podle profesora Jana Pirka z pražského IKEM byly orgány použity při výuce chirurgů, nedostatky v dokumentaci a další problémy ovšem iniciovaly vznik zákona o transplantacích. Ten nakonec spatřil světlo světa v roce 2002 jako zákon číslo 285. V červenci 2003 pak vzniklo také Koordinační středisko transplantací.
„Mám radost z toho, že se u nás inspirují Italové a před půl rokem jsme byli vykládat o systému transplantací také v bohatém Kazachstánu, který od nás také transplantační legislativu opisuje,“ podotýká Přemysl Frýda.
Jedna z věcí, kterou zákon určuje, je postup u živých dárců. Preferuje se přitom dárcovství od příbuzného, pokud ale není možné, může přijít na řadu i dárce altruista. Ten ovšem musí projít etickou komisí, aby se zamezilo tomu, že někdo přiveze člověka ze třetí země a za peníze ho přiměje, aby mu orgán daroval. Součástí zákona je také zásada medicínské naléhavosti a rovnosti čekatelů, která zaručuje, že lidé ve vážnějším zdravotním stavu mají při čekání přednost, a pokud jsou si dva v medicínské naléhavosti rovni, přichází jako další parametr doba, po kterou na orgán čekají.
Bez znalosti dárce
Podmínkou pro všechny, kdo se na transplantacích podílejí, je zachovat anonymitu dárce (s výjimkou příbuzenských transplantací) – u nás se tak příjemce dozví pouze věk a pohlaví dárce. „Kolegové z Turecka, kde zásadu anonymity neměli, mi vyprávěli o transplantaci srdce, kdy se celá asi stočlenná rodina příjemce vydala děkovat rodině dárce. Když příjemce zemřel při autonehodě, přišli příbuzní dárce za rodinou transplantovaného s tím, ať tělo exhumují a srdce vrátí, aby bylo pohřbeno s dárcem. Toto u nás naštěstí zásada anonymity vylučuje,“ přibližuje Přemysl Frýda.
Odlišný přístup platí i v USA, kde mají předpokládaný nesouhlas s dárcovstvím – rodiny dárce se pak často s transplantovaným schází. „Toto neprobíhá pouze v Americe, ale i v dalších velkých zemích, jako je Austrálie či Británie. Lidé jsou šťastni, že znají rodiče či příbuzného dárce. Stalo se mi, že jsem závodil s člověkem z Ameriky, který měl na dresu obrázek o 30 let mladšího kluka. Zeptal jsem se, zda je to dárce, a on, že ano – že jde o chlapce, který v 16 letech zemřel při autonehodě. V cíli na něj čekala dárcova maminka a tatínek, kteří si vzali dovolenou a přijeli za transplantovaným do Austrálie,“ říká Roman Douda, který před 12 lety podstoupil transplantaci ledviny a dnes působí jako předseda týmu transplantovaných.
Orgány od cizinců mají zelenou
Ke změnám v zákoně a prováděcích vyhláškách pak došlo díky evropské směrnici 2010/53, kterou jsme do naší legislativy integrovali jako vůbec první stát. Direktiva se přitom zabývá kvalitu a bezpečností transplantací, zužuje také okruh osob blízkých, které tak musí být pokrevně příbuzné nebo sešvagřené, a snaží se zamezit nelegálnímu obchodu s orgány.
Velmi důležitou novinkou pak bylo na jaře 2013 zavedení možnosti odebrat orgány cizinci, který v ČR zemřel. „Když bych jel do Francie a pokousal mě žralok, mohli by mi tam orgány odebrat a dát je francouzským příjemcům. U nás to ale možné nebylo, což nám přišlo nespravedlivé a bojovali jsme za to, aby se změna udála. Dodnes máme devět dárců z ciziny, což je krát pět až šest orgánů – tolik lidí nám to přihodilo na misku vah, kde jsou zachránění,“ uvádí doktor Frýda.
Zvýšit motivaci k dárcovství pomáhá také opatření, kdy je živému dárci kompenzovaná ušlá mzda za dobu pracovní neschopnosti a má také úlevy na daních. Rodiny mrtvých dárců (které sice musí být o dárcovství pouze informované, neměly by o něm rozhodovat, v praxi se však na jejich názor ve většině případů bere ohled) pak dostávají příspěvek na pohřeb, KST také hradí převoz těla.
Mezinárodní výměna orgánů
Díky velmi dobrým výsledkům české transplantologie začaly evropské státy zvát Česko k mezinárodní spolupráci. Například program FOEDUS se zaměřuje na to, co s orgánem, pro který domovská země nenajde na čekací listině vhodného příjemce. Pomalu se tak rozjíždí mezinárodní výměna orgánů. „Pomocí portálu FOEDUS máme možnost odesílat i přijímat orgány ze zahraničí. Za minulý rok se nám povedlo vyvézt dvě srdce, pro která jsme u nás nenašli uplatnění – jeden příjemce byl nalezen na Slovensku, druhý v Itálii. Tam naše tříletá dárkyně zachránila život roční holčičce. K nám se pak loni přivezla dvoje játra ze Slovenska,“ říká národní koordinátorka Petra Novotná.
ČR se zapojila také do projektu ACCORD, který se zaměřoval na vylepšení koordinace mezinárodní výměny orgánů a končí v letošním roce. Příští týden se proto bude v Madridu konat konference, která má představit jeho výsledky. Podrobnosti vám exkluzivně z místa konání přinese Zdravotnický deník.
Michaela Koubová
