Darovat během života ledvinu nebo část jater musí být bezpečné. Dohlédnout na to má registr registrů

Dávají všanc vlastní zdraví, aby někomu jinému zachránili život. Počet živých dárců ledvin a jater v Evropě rok od roku roste – a spolu s ním také potřeba lékařů i veřejnosti ověřit si bezpečnost procedury a rizika, která jednotlivým dárcům hrozí. Právě k tomu mají sloužit národní registry a ve velkém pak mezinárodní registr registrů, k němuž směřovalo jedno z témat evropského projektu ACCORD. Konference shrnující dosažené výsledky se minulý týden v Madridu exkluzivně zúčastnil i Zdravotnický deník.

„V EU přibývá živých dárců, a my máme povinnost se o ně postarat. Jsou to zdraví lidé, kteří se rozhodli darovat ledvinu nebo část jater. Měli bychom si ověřit, kteří lidé jsou k dárcovství způsobilí, zda je procedura bezpečná, zda jsou rozdíly mezi jednotlivými zeměmi či jaké jsou dlouhodobé dopady na zdraví dárce,“ zdůrazňuje Kirsten Ooms-de Vries z Nizozemské transplantační nadace.

„Dárcovství ze živého je velmi nebezpečný zákrok a my ho neděláme úplně rádi, protože poškozujeme člověka, který je zcela zdravý. Je tedy možné provádět ho pouze tehdy, když budeme mít dostatek informací o dlouhodobém stavu dárce a budeme zcela jisti, že se během padesáti let neobjeví nějaký zdravotní problém. Tuto informaci přitom můžeme získat jen tak, že posbíráme mnoho a mnoho údajů,“ vysvětluje Andries Hoitsma z Nizozemské transplantační nadace.

Mohlo by vás zajímat

Grémium lékáren nedoporučilo vydávat konopí na papírový recept

„V jednotlivých zemích se zákrok provádí jinak. Když porovnáme komplikace po darování – například při srovnání otevřené operace s laparoskopií, může se země, kde laparoskopii nedělají, učit od jiné, kde ji dělají a mají méně komplikací. To platí i o kritériích pro dárce – jsou státy, kde berou i dárce vyššího věku, kteří mají po zákroku více problémů. Registr tak může pomoci upravit kritéria,“ doplňuje Kirsten Ooms-de Vries. Pouze ve velké databázi se přitom objeví méně často se vyskytující problémy, které by v malém registru nebylo vidět.

Potenciál živých dárců by šlo v EU zvýšit. Za světem zaostává

Dárcovství ledvin ze živého ovšem není nějakou horkou novinkou posledních let. První úspěšnou transplantaci, po které se ledvina ujala, provedl už v roce 1954 Joseph Murray mezi jednovaječnými dvojčaty. Opravdový rozmach ale začaly transplantace od živých i mrtvých dárců prodělávat až ve chvíli, kdy se objevila účinná imunosupresiva.

Se stále větším nedostatkem dárců ovšem nabývá v posledních letech potenciál živých dárců na důležitosti. V EU tak tvořili v roce 2013 živí dárci ledvin celkem 21 procent všech dárců. Vůbec nejvíce živých dárců ledviny na milion obyvatel měla Malta (61), dále Nizozemí (31) a Kypr (20). Pro srovnání – v ČR připadlo na milion obyvatel 7,8 dárce. Co se týče celkových čísel, v roce 2004 bylo v EU celkem 2388 nových živých dárců ledvin, do roku 2013 pak jejich počet vzrostl o 86 procent na 4450 dárců. Čekací listina na ledviny přitom v EU čítala v roce 2013 50 tisíc lidí.

Ačkoliv se v EU daří dárcovství ze živého podporovat (zákroky mívají díky možnosti načasování vyšší úspěšnost a co se týče ledvin, velmi šetří zdravotní systém, protože oproti dialyzovaným pacientům vyjde transplantace v dlouhodobém horizontu výrazně levněji), přesto však umějí živé dárcovství v některých zemích mimo EU vytěžit lépe. Celosvětově totiž tvoří živí dárci celých 42 procent všech dárců, v Evropě i se státy mimo EU jde o 33 procent. Vysoký podíl živých dárců ledviny mají např. v Turecku (31,5 dárce na milion obyvatel) či na Islandu (26,7).

Co se týče dárcovství štěpu jater, které není tak rozšířené jako dárcovství ledviny, v roce 2013 bylo v EU celkem 260 žijících dárců. V roce 2012 přitom v rámci EU tvořili živí dárci jater 3,7 procenta z celkových téměř sedmi tisíc transplantací jater. Celoevropská čísla byla stejně jako u ledvin vyšší – z více než osmi tisíc transplantací umožnili necelých 17 procent živí dárci, celosvětově se pak podíleli na více než 18 procentech z téměř 24 tisíc transplantací.

Jedni v registrech sbírají jablka, druzí hrušky

Zvýšit bezpečnost dárcovství ze živého přitom měl pomoci i projekt ACCORD. Do programu rozvoje registrů živých dárců se zapojilo celkem 15 evropských zemí (ČR mezi ně nepatří). „Jde o důležitý bod nejen proto, že je popsán v evropské direktivě, ale protože je garancí kvality a bezpečnosti pro živé dárce,“ říká Rafael Matesanz, ředitel španělské Národní transplantační organizace, která měla projekt ACCORD na starosti.

Země, které se do programu registrů živých dárců zapojily, vytvořily přehled již existujících národních a nadnárodních registrů a dat, které se do nich zanášejí. A zjištění? Zaznamenávané údaje se stát od státu liší a rozdílné jsou i časové intervaly, po kterých jsou dárci kontrolováni. Velká část zemí tak nesbírá např. údaje o užívání léků na vysoký tlak u dárce před transplantací nebo o komplikacích během zákroku. Problém je i ve způsobu měření některých parametrů, jako jsou bílkoviny v moči, které není jednotné a hodnoty tak nelze srovnávat. V rámci projektu ACCORD byl proto navržen společný data set, nutný je ovšem také jednotný slovníček pojmů a zmiňované shodné měření, aby se při sebrání dat z celé Evropy v rámci registru registrů neporovnávala jablka s hruškami.

Jako před procedurou se dárci cítí za dva až tři měsíce

Jak takový mezinárodní sběr dat půjde v praxi, si devět zapojených zemí vyzkoušelo v rámci pilotního projektu – čtyři z nich nahrávaly data z již existujícího národního registru, dalších pět registr nemělo a data vkládaly přímo. Celkem tak byla v rámci pilotu sebrána data o 2909 dárcích z let 2010 až 2011.

Ačkoliv kvůli krátkému období sběru dat nelze z pilotu vyvozovat závěry o dlouhodobých dopadech dárcovství, podařilo se dát dohromady zajímavé údaje. Průměrný věk dárců byl 47 let, přičemž ve všech zemích bylo více ženských než mužských dárců. V 61 procentech šlo o geneticky spřízněné dárce, u 27 procent šlo o negenetické příbuzné, zbytek tvořili tzv. altruističtí dárci. Průměrný pobyt v nemocnici je celkem krátký, pohyboval se kolem 4,2 dne. Naprostá většina zákroků proběhla laparoskopicky, přičemž komplikace se objevily v deseti procentech případů, u dvou procent šlo o infekce. Dárce se většinou cítí stejně jako před zákrokem po dvou a půl měsících. Celkem došlo ke dvěma úmrtím dárců, žádné však nebylo spojeno s procedurou.

Dárci v ČR mohou žít déle než ostatní obyvatelstvo. Díky pravidelným kontrolám

A jak je to se sledováním živých dárců u nás v ČR, kde národní registr nemáme? „Koordinační středisko transplantací registruje všechny transplantace ze živého dárce na národní úrovni, ale další péče o ně je na transplantačních centrech. Každé centrum si sleduje dárce samo. To je velmi důležité – dárci jsou speciální skupinou, protože žijí jen s jednou ledvinou. Proto je pravidelně jednou ročně vyšetřují, což vede k tomu, že dárci žijí skoro déle než normální populace. Mají totiž pravidelnou kontrolu vysokého tlaku, onkologickou a další prevenci,“ vysvětluje šéf Koordinačního střediska transplantací (KST) profesor Miloš Adamec.

Že bychom tedy v brzké době zřizovali národní registr, se neuvažuje – také kvůli tomu, že se u nás živí dárci počítají do desítek a nemáme tu „transplantační“ turistiku.

„V Evropě je to veliký problém, protože v zemích, které neumějí transplantace provést, se jezdí kvůli zákroku do vyspělejších států. Když chce třeba maminka dát synovi ledvinu, udělají to ve vyspělé zemi, ale pak se vrací domů a ztratí se kontakt. EU by si proto přála, aby vznikl mezinárodní registr všech transplantací. První krok už byl udělán a země, které provádějí transplantace nejvíc, jako je Holandsko či Británie, kooperují. U nás ale problém zatím nemáme, protože transplantací není tolik. Pokud po nás bude EU čísla chtít, budeme je poskytovat. Pro nás ale registr nemá takový význam a ani Evropa na nás kvůli tomu netlačí, protože ví, že zákroky u nás jsou dobře dokumentovány a o dárce je pečováno,“ dodává profesor Adamec.

Co se tedy u nás zaznamenává do registrů? Vedle registru odmítačů dárcovství a registru dárců obecně KST registruje provedení transplantace na národní úrovni. O to, aby byla podrobná data sbírána ze všech sedmi transplantačních center, se stará Česká transplantační společnost, která každoročně na svých stránkách v rámci grantu výsledky prezentuje. Údaje se přitom sledují dlouhodobě a zaznamenávají se např. infekční komplikace, odhojování orgánů či vliv imunosupresiv.

Michaela Koubová