Jan Šisler už čtvrt století pomáhá lidem s postižením pohybového aparátu vracet se do života. Nejde o žádné teorie. Jeho samotného vážný úraz odkázal na „kolečkové křeslo“.
Jak se to celé stalo?
Před dlouhými lety jsem při práce v Horské službě utrpěl úraz páteře. Předtím jsem pracoval u filmu, ale měl jsem nějaké politické problémy. Takže jsem se namísto u filmu a u divadla ocitnul na horách a tam se to stalo. Najednou jsem byl na kolečkovém křesle a tím pádem jsem taky proniknul do společenství lidí s poškozeními mozku a s polytraumaty i lidí, kteří se snažili pomáhat.
Mohlo by vás zajímat
Co bylo hlavním podnětem k tomu, co děláte dnes?
V devadesátých letech jsem se v nadaci manželů Havlových začal víc zajímat o způsoby pomoci. Jezdili jsme po světě, především po Skandinávii. Tam pro pacienty pořádali pobyty v přírodě, v podstatě takové dovolené.
Začali jsme se o tom bavit v Praze a výsledkem bylo, že jsme začali s pacienty jezdit do Krušných hor. Tam jsem jednak měl chalupu – a také to bylo místo, kde se mi stal ten úraz. Brali jsme zhruba patnáct lidí a naše práce s nimi byla založená na jejich aktivizaci. Začínali jsme s nimi pracovat, když ráno otevřeli oči a končili, když je večer zavřeli.
Probíhalo to nenásilnou formou, nicméně jakákoliv činnost měla svůj terapeutický význam. Pomáhali jsme v rozvoji kognitivních funkcí i jemné motoriky, to všechno prostřednictvím aktivit jako plavání v bazénu nebo třeba grilování.
Na tak široce pojatou činnost je ale potřeba širší tým.
Jsme multidisiplinární tým složený z lékaře, logopeda, ergoterapeura. Tento tým vymýšlí náplň celé týdenní akce a je úžasné sledovat, jak postižení pod tímto v úvozovkách tlakem pookřívají.
Jak se ale lidé s postižením pohybového aparátu dozvědí o tom, že mají možnost se do programu jako je ten váš zapojit?
Naši klienti jsou pacienti Kliniky rehabilitačního lékařství. Každý musí projít denním stacionářem, který je na Albertově. Už tam s klienty pracuje multidisciplinární tým. Snažíme se člověka dovést zpátky do života tak, aby byl s určitými pomůckami schopen normálně fungovat přinejmenším ve svém bytě. Jsme limitovaní tím, že denní stacionář pojme zhruba deset lidí, z nichž každý tam stráví dva až tři měsíce.
Pracujete také s rodinami lidí, kteří utrpěli postižení? Musí to pro ně být obrovský zásah přinejmenším do běžného každodenního provozu.
Rodiny se pochopitelně také snažíme vzdělat a připravit je na to, co je čeká. Probíhají návštěvy v domácnostech za přítomnosti ergoterapeuta, který umí doporučit změny, jež je potřeba v bytě provést. Ergoterapeut podle postižení našeho klienta zjistí, čeho je sám schopen a podle toho se následné změny řídí. Cílem je, aby klient byl v co nejširší míře samostatný a potřeboval co nejmenší míru pomoci. K tomu patří nejen třeba úprava toalety nebo koupelny, ale také pracovního prostředí, například kuchyně, aby si dokázal sám uvařit.
To, co jste právě popsal, ale může být finančně dost náročná záležitost a je mi celkem jasné, že zdaleka ne každá rodina na ně ekonomicky dosáhne. Jste schopní pomáhat i v tomto případě?
V současné době se o podporu žádá na úřadech práce. Tady lze dosáhnout na podporu třeba na úpravu toalety nebo koupelny, vchodových dveří a tak dále. Jak je potřeba neustále opakovat – cílem těchto úprav je, aby člověk byl samostatný. Na základě vyšetření a lékařské zprávy zažádá o příspěvek, který se může pohybovat relativně vysoko, nicméně je samozřejmě omezený a jsou věci, které z něj uhradit nelze. Další zdroje existují. Jsou tu nadační fondy, ale je jich velmi málo a přiznejme si, že to je dost neuspokojivý stav.
Už několikrát jsme narazili na důležitost ergoterapie. Jaké je u nás postavení ergoterapeutů?
To je málo známý, nesmírně důležitý a také zanedbávaný obor. Ve Skandinávii, kterou považuji za vzor, je na ergoterapii kladen významný důraz, protože to je právě ergoterapeut, kdo klienta posílá zpátky do života. Stručně řečeno – kvůli stávajícímu nastavení systému ve zdravotnictví je povolání ergoterapeuta velmi špatně finančně hodnocené a podle toho vypadá zájem o ně.
Jaký je váš osobní cíl v práci, kterou děláte – a dá se tomu vůbec říkat práce, není to třeba spíš povolání, což nejsou nutně synonyma?
Je to práce i povolání, řekl bych. Vedle toho, že se věnuji přímé práci s klienty, ještě vedu neziskovou organizaci, která se snaží získat pro naše aktivity finanční zajištění. Takže mým cílem je získat co nejvíc prostředků na pomoc našim klientům. Protože když vidím, jak dokážeme lidem pomoct, je to pro mě nesmírně uspokojující. A děkuji Pánubohu za to, že mi dal šanci dělat všechno, co dělám a pomáhat, i když jsem na káře.
Ondřej Fér, Ekonomický deník
[infobox-cela-sirka]
