Docent Rastislav Maďar patří k předním českým epidemiologům a odborníkům na infekční onemocnění i cestovní medicínu. Pohodlí své ordinace ale pravidelně opouští, aby se vydal na pomoc těm nejchudším. V roce 2004 založil mezinárodní neziskovou organizaci International Humanity, která svým dárcům garantuje stoprocentní využití jejich příspěvků, a to díky tomu, že v ní působí lidé, kteří pracují dobrovolně bez nároku na finanční odměnu. Na konci července opět tým International Humanity s Rastislavem Maďarem včele zamíří do Malawi, kde díky nim vzniká nemocnice. Ta přinese zdravotní péči téměř devíti stům vesnic, pro které byla péče lékaře nedostupným luxusem.
Kdy vás poprvé napadlo, že pojedete pomáhat do rozvojových zemí?
Když mi bylo jedenáct let, viděl jsem v televizi dokument o hladomoru ve východní Africe. Podvyživené děti ve věku mého mladšího bratra neměly ani tolik síly, aby odehnaly mouchy, které jim sedaly do očí. Umíraly hladem i žízní. Tak moc mě to zasáhlo, že jsem od tohoto momentu chtěl být humanitárním lékařem, i když nejsem z lékařské rodiny.
Mohlo by vás zajímat
Jak vznikla organizace International Humanity?
Když jsem cestoval po různých zemích a kontinentech, viděl jsem, jak málo stačí, aby se pomohlo mnoha lidem. Současně jsem u nás doma slyšel dost lidí říkat, že by chudým v rozvojových zemích pomáhali, ale nechtějí živit administrativní aparát různých organizací. Proto jsme se rozhodli založit neziskovku s názvem International Humanity, která využije pro pomoc potřebným každou darovanou korunu a osloví i tuto část populace. Všechno děláme jako dobrovolníci a nezbytné náklady u nás doma na web, pohonné hmoty, telefonické hovory a podobně hradí členové vedení ze svých zdrojů. Jako kanceláře využíváme místa našich pracovišť, proto za ně neplatíme. Je to naše volnočasová aktivita, do které chceme dobrovolně investovat. Je to něco, co nás naplňuje a děláme to rádi. International Humanity žije jen z finančních a věcných darů jednotlivců a různých společností.
Nikoho nenutíme, neposíláme lidi se sbírkou na ulici ani žádosti o podporu poštou. Snažíme se nadchnout lidi s dobrým srdcem. Náš rozpočet je mnohem menší než velkých profesionálních organizací, protože však využijeme na pomoc každou darovanou korunu, dokážeme pomoct mnoha lidem. Nikoho nekrmíme, ani nikomu nedáváme jen tak peníze. Zaměřujeme se na zdravotnictví, vzdělání a udržitelný rozvoj, jinými slovy naučit místní, jak si poradit dlouhodobě výlučně vlastní aktivitou bez vnější pomoci. Naše první mise vedla po tsunami na Srí Lanku, v posledních letech jsou však naše projekty hlavně v Africe.
Je možné spojit lékařskou praxi v Česku, kde působíte jako vedoucí lékař Očkovacího centra Avenier na poliklinice v Ostravě Hrabůvce, s výjezdy do rozvojových zemí?
V rámci svého zaměstnání se věnuji infekčním nemocem, cestovní a tropické medicíně, což se v Africe hodí. Na druhou stranu za námi přichází pacienti, kteří nikdy lékaře osobně nepotkali, specializace jim nic neříkají a očekávají, že budeme schopni léčit všechny diagnózy. Moderní medicína ve vyspělých zemích směřuje k vysoké specializaci, pro lékaře je práce v terénu rozvojových zemí velkou výzvou a motivací sledovat i další medicínské obory.
S jakými zdravotními problémy se na vás pacienti obracejí nejčastěji?
Tím, že je naše zdravotní péče bezplatná, chodí za námi všechny věkové kategorie se všemi představitelnými zdravotními problémy. Setkáváme se vším, od typických tropických nemocí jako malárie či bilharzióza přes těžkou podvýživu, vředy, popáleniny až po astma, hypertenzi a epilepsii.
V Česku mají lékaři solidní zázemí zdravotního systému a současně možnost obrátit na své kolegy specialisty. Jak se ale léčí uprostřed Afriky, kde nemůžete předat pacienta kolegovi odborníkovi?
Je samozřejmé, že nemůžeme mít vybavení na všechny diagnózy, takže musíme umět rychle improvizovat. Nejtěžší ale je, když musíme rozhodnout, že léčba určitého stavu je tak nákladná nebo vyléčení tak málo pravděpodobné, že místo toho jednoho pacienta budeme léčit desítky jiných osob. Je těžké podívat se takovému člověku do očí, peníze se však shání těžce a naší hlavní obavou je, aby takových situací nebylo čím dál víc.
Jací jsou vaši pacienti?
Téměř nikdo z nich nezná čas a nemá hodiny. Nikdy v životě se podle hodinek neorientovali. Musíme proto nakoupit pytlíky na léky se sluníčkem a měsíčkem, a pokud je to možné, zjednodušit dávkování na jednu nebo maximálně dvě dávky denně ráno a večer. Naštěstí většina z nich má mnohem nižší váhu než Evropané, a proto si můžeme dovolit oproti Česku dávky snížit. Navíc mnoho lidí nezná svůj věk, a to ani u dětí. U těžce podvyživených dětí je proto náročné posoudit, jestli se vyvíjejí adekvátně svému věku.
Jak vypadá pracovní den v Malawi?
Zdravotníci mají od rána do večera davy pacientů, ven se dostaneme každý den jen na chvilku. Další členové našeho týmu se paralelně snaží posunout dál naše vzdělávací a zemědělské projekty. Jeden den v týdnu pro zdravotníky organizujeme výjezd, kdy procházíme předem vytipované vesnice a hledáme těžké případy nemocí a podvýživy. Takoví pacienti by se k nám vůbec nedostali, protože by cestu nezvládli. Navíc jsme aspoň jeden den venku mimo čtyři zdi. Při práci v terénu máme k dispozici na diagnostiku jen rychlotesty, jinak nám musí stačit osobní vyšetření pacienta a anamnéza. Je to taková stará dobrá klasická medicína. Přesto jsme takto schopni úspěšně léčit přes 95 procent všech diagnóz a pacienti za námi přichází z velké dálky, většinou pěšky, někdy i ze sousední Zambie.
Do odjezdu do Malawi vám nyní zbývá jen několik málo dní. Jak probíhají přípravy na cestu?
Posledních pět let léčíme v místech, kde před námi nikdy nebyl běloch, a tak zde není žádné zázemí. Proto jsme se předloni rozhodli postavit v Malawi Česko-Slovenskou nemocnici a její první blok se zázemím slavnostně otevřeme letos 1. srpna. Musíme si s sebou přivézt prakticky všechno, od léků přes nástroje, materiál, dětskou výživu až po pytle na nemocniční odpad. Přípravy jsou náročné a trvají vždy několik měsíců.
Jak konkrétně vám pomáhají lidé a organizace, kteří podporují činnost International Humanity?
Na nejchudším kontinentě se i malá pomoc stává velkou a lidský život lze zachránit i za pár desítek korun, pokud se na pomoc použije dar v celé výši, tak jak to děláme my. Velkou pomocí pro nás nejsou jen finanční dary. Když vyvezeme u nás již vyřazené přístroje, nástroje či zdravotnický materiál a léky s ohroženou exspirací do Afriky, dokážeme tam s díky tomu pomoct mnoha lidem. U nás vyřazený přístroj může patřit v dané africké zemi k nejlepším, tady by jej přitom čekala likvidace, léky a materiál by putovaly do spalovny.
Jak místní lidé reagují na lékaře cizince?
Dospělí k nám mají velkou úctu, oceňují, že tam jezdíme za vlastní peníze a na úkor svého volného času. Musíme však mít výsledky. Tito lidé nemají rádio, televizi, noviny, časopisy, internet ani mobily, a tak se vše šíří ústním podáním jako v minulých staletích. O všechno se podělí s jinými. Některé děti bělocha nikdy neviděly, část z nich je zvědavá, sahají nám na stetoskopy a čelovky, při prohmatání bříška se smějí, jiné děti se bojí a pláčou. Díky tomu se ale hezky zase zhluboka nadechují a doširoka otevřou pusu, takže to rychle využijeme k diagnostice. Chovají se prostě jako děti u nás.
K životě v Africe patří i každodenní kontakt s mnoha infekčními onemocněními, se kterými se u nás nesetkáváme. Jak vnímají místní lidé očkování proti nim?
Místní obyvatelé mají k západní medicíně velkou důvěru. Matky jsou šťastné, když mohou své děti chránit před nemocemi, a ještě k tomu bezplatně. Z vesnic musí putovat do očkovací stanice s dětmi mnoho kilometrů, ale není jim to zatěžko. My však přímo neočkujeme, protože pracujeme v oblastech, kde není elektrický proud nebo jsou časté výpadky. Udržet chladící zařízení v chodu je logisticky komplikované a finančně náročné, a tak necháváme vakcinaci na jiných. Za 11 let, co jezdím na mise, jsem očkoval jen párkrát proti vzteklině a tetanu místní vakcínou.
Jak vy sám se svými zkušenostmi s působením v rozvojových zemích vnímáte postoje rodičů, kteří odmítají očkovat své děti?
Jsem nejen lékař, ale i rodič, a odmítnutí očkovat své dítě mi přijde naprosto nepochopitelné. Tak jak jsou v Africe různí šamani, tedy laici, tak i u nás působí různí šmejdi, kteří cíleně manipulují s názory veřejnosti. Naletí na to i někteří zdravotníci, kteří se očkování přímo nevěnují. Jako hlavní důkaz o přínosech očkování by mělo stačit, že vakcinologové, kteří ví o vakcínách nejvíce, očkují nejen sebe, ale i své děti a další rodinné příslušníky.
K odpůrcům očkování patří i značná bagatelizace onemocnění, proti kterým je zaměřeno povinné očkování.
Dnes ještě žije v naší zemi dost lidí, kterým umřeli sourozenci, spolužáci nebo kamarádi na záškrt, černý kašel či spalničky. Stačilo by se zeptat jich, zda považují očkování za zbytečné. Zlehčování vážných infekčních onemocnění je následkem hlouposti, která se lidstvu nemusí vyplatit. Jsou to nebezpečné nemoci, které začaly bohužel zabíjet zase i na území EU. Kvůli antivakcinačním fanatikům jsme se ve výskytu infekčních nemocí vrátili o desítky let zpět, a to je velká škoda. Při udržení vysoké proočkovanosti populace by mohly být například spalničky v dnešní době horkým kandidátem na celosvětové vymýcení, tak jak se to povedlo díky očkování u pravých neštovic, a jak se to daří u přenosné dětské obrny. Potom by se mohlo od očkování proti dané nemoci ustoupit ve všech zemích světa. Teď je ale trend bohužel opačný. Bude-li to pokračovat, nepochybně i k nám přijdou epidemie, příroda nám ukáže svou sílu a mnoho lidí potom definitivně změní názor. Byl bych však rád, aby to nestálo život žádného dítěte. Děti za chyby svých rodičů nemohou.
Ludmila Hamplová
