Respektovat přání osoby jaké léky chce užívat a jakým způsobem, je hlavní prioritou, kterou se řídí pracovníci v sociálně-zdravotních zařízeních ve Velké Británii. Lidé v domovech a ústavech si mohou sami zvolit, zda chtějí mít léky u sebe a sami je užívat, či zda preferují, aby jim byly podávány. Právě zachování nezávislosti a soběstačnosti je jedním z hlavních principů zdravotně-sociální péče v zemi.
Ve Velké Británii funguje přes 22 tisíc sociálně-zdravotních zařízení poskytujících 24 hodinovou péči. Jde jednak o běžné pečovatelské domovy (Residential care homes), jednak a o zařízení s kvalifikovanou 24 hodinovou zdravotní péčí (Care homes with nursing). Velikost těchto zařízení je od několika až po desítky lůžek, přičemž se vesměs jedná o jednolůžkové pokoje s příslušenstvím. Tato zařízení (soukromá, státní a charitativní) jsou určena pro každého, kdo nemůže žít samostatně a potřebuje nějakou formu pomoci – ať jde o fyzicky či mentálně postižené, seniory nad 65 let, lidi trpící demencí či vyžadující hospicovou péči.
Tato zařízení jsou financována státem, klienti si pak hradí některé služby z peněz, které od státu dostávají podle míry postižení, například ve formě příspěvku na péči a mobilitu. Splňuje-li člověk kritéria pro nutnost pokračující zdravotní péče, britská Národní zdravotní služba (NHS) má plnou odpovědnost za její financování.
Mohlo by vás zajímat
Pokud chce zařízení poskytující sociálně-zdravotní péči v Česku mít podávání léků per os uhrazeno zdravotní pojišťovnou, musí úkon předepsat lékař a vykonat ho zdravotní sestra. (O problémech s proplácením těchto úhrad jsme více psali zde.) Oproti tomu ve Velké Británii je praxe mnohem jednodušší. Díky paušálním platbám a úzké propojenosti zdravotně-sociálního systému není podstatné, zda většinu této činnosti vykonává zdravotní sestra či ošetřovatel. Ti se řídí stejnými předpisy a podstatné je to, co si přeje klient nebo pacient.
Podávání léků je součástí práce ošetřovatele
Systém ve Velké Británii vychází z toho, že lidé žijící v pečovatelských domech mají stejná práva a povinnosti jako lidé žijící mimo tato zařízení. Léčba a péče musí plně respektovat individuální potřeby a preference jednotlivce. Podle doporučujících pokynů NHS z května 2015 si klienti sociálně-zdravotnických zařízení mohou například rozhodovat, zda budou mít u sebe své léky a sami je užívat, či zda chtějí, aby jim je podával personál, ať už se podle typu zařízení jedná o ošetřovatele, nebo zdravotní sestru. Může jít i o kombinaci, kdy si klient přeje mít u sebe například inhalátor pro případ okamžité potřeby, ale u léků v kapslích, tabletách či kapkách chce, aby mu je podával personál.
Předpisy podávání léků se řídí právními předpisy, regulacemi a profesními standardy, které jsou sledovány a kontrolovány různými dohlížejícími organizacemi po celé Anglii, Walesu a Severním Irsku, nejčastěji prostřednictvím CQC (Care Quality Commission), která tato zařízení zároveň registruje a reguluje.
Podpora soběstačnosti a respekt dominují
Pomáhat obyvatelům zdravotně-sociálních zařízení, aby byli schopni se o své léky starat a samostatně je užívat, je jedním z klíčových momentů k zachování nezávislosti a soběstačnosti. Zaměstnanci těchto zařízení musí vždy vycházet z předpokladu, že když se klient stěhuje do zařízení, je schopen své léky užívat a samostatně se o ně starat, pokud není v jeho dokumentaci uvedeno jinak. V takových případech musí dojít k individuálnímu zhodnocení rizik, kdy bude jasně řečeno, jakou míru pomoci s léky člověk potřebuje. Nutno je přitom posoudit všechna rizika, která mohou v takovém případě nastat, a pravidelně situaci monitorovat.
V současnosti se přitom stále častěji zdůrazňuje, že ani klientům zařízení, kteří trpí fyzickým nebo mentálním postižením, zaměstnanci nemají léky podávat automaticky. Ke každému je třeba přistupovat individuálně a se snahou zachovat v co nejvyšší míře jeho schopnosti a soběstačnost. V tomto směru pomáhají i lékárníci, s nimiž jednotlivá zařízení spolupracují. Ti posoudí, jak by mohli v konkrétním případě napomoci k co nejvyšší míře samostatného užívání léků – a to například velikostí tištěných štítků pro lidi se špatným zrakem či použitím různých dávkovacích systémů.
Jaké jsou záruky kvality a bezpečnosti?
Podle platné legislativy jsou ke kvalitnímu a bezpečnému systému podávání léků nutné dva aspekty. Prvním je, že každé zařízení má podrobné písemné postupy a pravidla pro podávání léků. Ty vycházejí se zákonem stanovených požadavků a zároveň musí zohledňovat specifika zařízení a péče v něm poskytované. Určují vše od bezpečného doručování, skladování, užívání, podávání a likvidace léků až po to, jak postupovat v určitých situacích či jak vést dokumentaci.
Druhým aspektem je pravidelné a důkladné proškolování ošetřujícího personálu. Zaměstnanci musí v souvislosti se zákonem o zdravotní a sociální péči (Health and Social Care Act 2008) absolvovat povinný trénink Podávání léků. Kromě toho musí projít procesem zaškolení na daném pracovišti. Až poté posoudí manažer zařízení, zda pracovník může začít léky podávat. Provozovatel zařízení zodpovídá za to, že znalosti a postupy používané v praxi odpovídají nejnovějším poznatkům a legislativním změnám. Často si proto najímá akreditovaná tréninková centra, aby zaměstnanci, kteří za podávání léků nesou zodpovědnost, byli pravidelně proškolováni a prověřováni externím zkoušejícím.
Základem je dodržování pravidla 6S
Trénink Podávání léků patří ke klíčovým v rámci zaškolovacího programu, kterým musí každý pracovník projít a úspěšně jej splnit, aby mohl vykonávat svoji roli. Manažer zařízení je pak v rámci každoročního posouzení práce zaměstnance a tvorbě jeho školícího plánu povinen identifikovat, zda je zapotřebí dalšího odborného školení.
To je nutné například tehdy, vyskytnou-li se jakékoli problémy či chyby v podávání léků. O každém pochybení je zároveň manažer povinen informovat oficiální složky, jako je provozovatel, praktický lékař, sociální pracovník daného klienta, ale zejména inspekce (CQC). Jak často je třeba jednotlivá školení (například požární ochranu, bezpečnost práce, podávání léků či ruční manipulaci s klienty) opakovat, je přesně legislativně určeno.
Provozovatel každého zařízení musí zajistit, aby lékové směrnice organizace obsahovaly i pravidla pro podávání léků „PRN“ (pro re nata – v případě potřeby), kterými mohou být třeba léky proti bolesti. Ty by měly zahrnovat například to, jakou dávku PRN léku podat (je-li předepsaná dávka variabilní), jaký je očekávaný účinek, minimální čas mezi jednotlivými dávkami léku či přesný postup u určitých léků, jako je třeba povinnost informovat o podání on-call manažera.
V zařízení pak musí být i dostatek kompetentních pracovníků, aby léky mohly být podávány bez prodlení a kdy je třeba. Preferována je praxe, kdy ošetřovatelé podávají léky pouze z dávkovacích systémů (měsíčních či týdenních), které jsou na základě lékařského předpisu připraveny v lékárnách a do značné míry minimalizují možnost pochybení.
Zodpovědnost poskytovatele i manažera zařízení
Ošetřující personál by měl rozpoznat, zda klienti, kteří jsou zmatení nebo ztrácejí kognitivní schopnosti, mohou bezpečně uchovávat a užívat vlastní léky. Součástí risk managementu je poskytnout klientům bezpečnou (uzamykatelnou) schránku, aby předepsané léky mohli mít ve svých pokojích.
Je-li v zařízení, které běžně zdravotní sestry nezaměstnává, zapotřebí k podání léků specializovaných technik, zajistí management návštěvy distriktní zdravotní sestry. V určitých případech bývá podle potřeby proškolen i ošetřující personál zařízení, například k aplikaci rektálních čípků v případě epileptických záchvatů, používání příslušných technik u diabetiků při perkutánní endoskopické gastrostomii (PEG) či podávání kyslíku.
Poskytovatelé péče prostřednictvím managementu jednotlivých zařízení zodpovídají za to, že všechny informace, včetně záznamů o podávaných lécích, jsou důvěrné, přesné, úplné a stále aktualizované. V tomto ohledu jim může pomoci lékař, který léky předepisuje, komunitní sestra nebo i lékárna, která je do zařízení dodává. Právě ta na základě dohody s jednotlivým zařízením každý měsíc léky doručuje a zhruba jednou ročně provádí v domově inspekci. Při této příležitosti kontroluje, zda jsou dodržovány všechny předpisy, vnitřní nařízení organizace, správnost veškeré dokumentace nebo zda všichni, kdo léky podávají, jsou pravidelně proškolováni. S případnými nedostatky je posléze písemně seznámen provozovatel zařízení, který musí zjednat nápravu.
Domácí a komunitní péče přibývá
Ve Velké Británii stále přibývá lidí, kteří ve stáří využívají tamní velmi rozvinutý systém domácí a komunitní péče. Raději než odchod do některého ze zařízení volí možnost zůstat ve svých domovech.
Péče o seniory zahrnuje vše od pomoci doma s úklidem či osobní hygienou až po 24 hodinovou péči v pečovatelských domovech. Způsob, jakým systém funguje, se v jednotlivých oblastech země liší. Na rozdíl od zdravotní péče poskytované NHS sociální služby nejsou zadarmo. Některým lidem nad 65 let věku pomáhá s jejich úhradou stát, jiní si celé náklady platí sami.
O tom, komu bude péče hrazena, rozhodují místní orgány, které sociální péči v dané lokalitě poskytují. Většinou je hranice nastavena tak, že na finanční pomoc mají nárok jen lidé s nejvyšší potřebou péče. V Anglii, na rozdíl od Walesu či Severního Irska, ale záleží i na tom, jak movitý člověk je. Lidé s majetkem více než 23 250 liber (přibližně 884 000 Kč) si za ni musí platit zcela sami a podpora státu odpadá.
Zdenka Kolářová
