Nos citlivý jako psí. Pravěký virus. Dobrou noc. Něco málo o mechanickém spánku. Ta neodolatelná chuť skočit.
Mohlo by vás zajímat
Biochemický nos změní člověka v chodící laboratoř
Senzor, který by dokázal prověřit potraviny v kuchyni, jestli náhodou neobsahují smrtící bakterie, se v současné době připravuje ke komerčnímu využití. Vychází výzkumu laboratoří Lawrence Berkeley National Laboratory, napsali v Lab Manager Magazine.
Senzor vyvinuli ve startupu Optokey v kalifornském Haywardu. Je založený na Ramanově spektroskopii a zvládne rychle a přesně určit látky na molekulární úrovni. Podle šéfa a spoluzakladatele startupu Fanqinga Frank Chena jejich systém může úspěšně fungovat v chemii, biologii, biochemii, molekulární biologii i klinické diagnostice. Zároveň prý může být velmi levně a snadno implementován, což rozšiřuje možnosti jeho použití.
Vývojáři Optokey říkají svému produktu „biochemický nos“. Je to pokročilý nanofotonický automatický systém, jehož citlivost se pohybuje na úrovni jednotlivých molekul. Senzory momentálně dostupné na trhu nechává daleko za sebou. Dnešní detekční a diagnostické metody mají podle nich daleko do dokonalosti. Jejich detekční limity se pohybují v řádech PPM (parts per million, částic na milion) anebo PPB (parts per billion, částic na miliardu).
Velkou výhodou systému společnosti Optokey by také mělo být, že je hotový za pár minut nebo může posílat data průběžně. Jiným technologiím to trvá hodiny nebo třeba i dny, pokud je nutné poslat vzorky do jiné laboratoře.
Genetická léčba pomocí prastarého viru
Počítačově rekonstruovaná virová částice viru AAV (adeno-associated virus) Anc80 z dávné minulosti se ukázala jako velmi účinný vektor v genových terapiích, které cílí na játra, svaly a oční sítnici. Tento pozoruhodný přístup by se mohl stát základem nového typu genetické léčby, která by byla bezpečnější a účinnější, než ty stávající.
Přínos rekonstrukce částice viru AAV je ale širší. Šéf výzkumu Luk Vandenberghe z Harvardské medicíny podle Phys.org tvrdí, že jejich postup umožní lepší pochopení komplikované struktury virů a poodhalí detailní evoluci jejich jednotlivých komponent. Rekonstrukce AAV podle Vandenbergheho prozradí leccos o tom, jak tyto viry vznikly a jak fungují. A když budeme mít obstojný vhled do virů, budeme si moct sami navrhnout a vytvořit virové vektory tak, aby byly co nejlepší pro genové terapie.
Viry jsou mistry v pronikání do buněk a v propašování svého genetického materiálu dovnitř. Bez této dovednosti by byly vyřízené. My toho můžeme využít v genových terapiích a vyvíjíme z virů vektory, které jsou schopné dopravit terapeutické geny do určených buněk nebo tkání.
Dosavadní klinické testy potvrdily bezpečnost a účinnost genové terapie u lidí s vrozenou slepotou a hemofilií. Problém je ale v tom, že se pro genové terapie používají viry AAV, které se vyskytují v přírodě a pacienti se s nimi mohli setkat. V takovém případě jsou vůči nim imunní, což je sice správně, ale pro genovou terapii je to zcela zničující, protože imunitní systém zabrání přenosu terapeutických genů na místo určení.
Kdo málo spí, hrabe se do hrobu
Výzkumy týkající se spánku patří poslední dobou ke stejně oblíbeným jako ty o tom, jestli alkohol zdraví škodí nebo prospívá. Z nejčerstvějších jsme vybrali ten, podle kterého bychom měli spát hodně.
Méně než šest hodin denně spí podle průzkumů zhruba třetina lidí. Tento trvalý nedostatek spánku může podle Britské spánkové rady vést k celé řadě zdravotních problémů počínaje cukrovkou, obezitou či onemocněním srdce. Riziko předčasné smrti se tak zvyšuje až o 12 procent, píše britský The Independent.
Podle Lisy Artisové z Britské spánkové rady je nedostatek spánku stále větším problémem. Lidé sice dbají na zdravý životní styl a zdravou stravu, zapomínají však na kvalitní spánek a přínosy, které s sebou odpočinek přináší.
„Na rozdíl třeba od jídla je spánek něco, čemu se špatně poroučí. Je spoustu faktorů, které ho mohou narušovat – jako třeba zdravotní problémy nebo péče o malé děti,“ říká Artisová.
Podle studie, kterou Rada zpracovala, nedostatek spánku způsobuje uvolňování stresových hormonů, které následně zvýší srdeční tep a krevní tlak. Výzkumy dokazují, že dlouhodobé spaní méně než šest hodin denně ovlivňuje koncentraci a paměť a může dokonce napomoci k rozvoji Alzheimerovy choroby.
„Je mýtus, že starší lidé nepotřebují tolik spánku. Potřebují ho stejně jako lidé ve středním věku, i když ho často nemají v souvislém bloku jako dvacátníci a třicátníci. Svou potřebu tak dohání třeba odpoledním zdřímnutím,“ popisuje Artisová.
Velká Británie proto minulý měsíc rozjela kampaň, která má lidi vyzývat ke zlepšení životního stylu a neopomíjet při tom ani dostatek spánku.
Mechanický spánek jako etický problém
Když už jsme u spánku: Představte si, že by existovala zázračná pilulka, kterou by stačilo spolknout, abyste ztratili své neopodstatněné předsudky a stali se vyrovnanějšími, galantnějšími a vůbec morálnějšími.
Jedná se o známý a nejednoznačný filozofický problém na pomezí svobody a morálky, kterým se kromě řady myslitelů zabýval i nejeden umělec – např. Anthony Burgess v knize Mechanický pomeranč, kterou pak proslavil stejnojmenný film Stanleyho Kubricka.
Nedávný článek v magazínu Science ovšem námět filmu přiblížil praxi. Výzkumníci prezentovali výsledky experimentu, při kterém cíleně manipulovali vnímáním lidských stereotypů, aby účastníky odnaučili zažitým předsudkům o ženách a lidech jiné barvy pleti.
Účastníci nejprve vyplnili test, při kterém přiřazovali různým obličejům termíny jako „matematika“, „poezie“ nebo „agresivita“. Následně jim byly prezentovány již přiřazené dvojice obrázků a slov, přičemž úkolem bylo vybírat ty, které stereotypům neodpovídají – v takovém případě se ozval charakteristický zvuk. Po všech těchto náročných testech absolvovali zúčastnění malého šlofíka, během kterého jim vědci znovu přehrávali ony charakteristické zvuky.
Předsudky účastníků se snížily už po prvních dvou testech, ale skutečný zlom představoval až samotný spánek. Během něj si své nové poznatky účastníci tak zafixovali, že jejich zesílený vliv přetrval i několik týdnů.
Souvislost spánku se zafixováním našich zkušeností je úžasným poznatkem. Ostatní výsledky by ovšem měly, navzdory nadšenému přijetí, působit spíše výstražně. Předsudky vyplývající z našich zkušeností nejsou bezvýhradně špatné, protože se jejich prostřednictvím v základních rysech orientujeme ve světě.
Opovrženíhodné je pouze slepé následování omílaných stereotypů a odmítání nových informací a podnětů, kterými je záhodno své předsudky konfrontovat. Bylo by však skutečně lepší místo učení otevřenosti lidi „programovat“ k toleranci a myšlení bez předsudků?
Skočte!
Ten pocit možná znáte: stojíte na mostě nebo třeba jen balkoně paneláku, a i když na sebevraždu byste nepomysleli, cosi nepopsatelného vás táhne dolů a lije vám do žil chuť odrazit se a skočit.
Místo obrázku připojujeme jedno video: David Bowie – Jump They Say:
Jde snad o vedlejší projev závratě? Nebo nějaké potlačené sebevražedné pudy? Tým z katedry psychologie Floridské státní univerzity se rozhodl přijít záhadě na kloub a ve studii, nazvané poeticky Touha skočit potvrzuje touhu žít, hledal podobné tendence u více než čtyř stovek studentů.
Přes padesát procent z nich potvrdilo, že podobné pocity zažívá na vyvýšených místech pravidelně a nezávisle na své duševní pohodě. Jako by v hloubce před vámi byl magnet, který člověka svádí ke skoku. Po zhodnocení všech odpovědí dospěli floridští výzkumníci k závěru, že namísto touhy zemřít je tento jev poháněn touhou zcela opačnou: pudem sebezáchovy.
U citlivějších povah totiž dochází k zajímavému mozkovému zkratu. Představte si, že se nakláníte přes nějaké vysoké zábradlí. Pokud trpíte strachem z výšek, v mozku to nastartuje úzkost. Zároveň ale vidíte, že vám přece nic nehrozí – zábradlí je bytelné a situaci máte zcela pod kontrolou.
Právě tyhle protichůdné pocity bezpečí a zároveň nebezpečí si mozek vyloží mylně. Jedna jeho část začne řešit, čeho se bojíte, a druhá si nesprávně odpoví, že to ohrožení je ve vás samotných. Mozek sám sebe přesvědčí, že cítil potřebu skočit.
Ondřej Fér, Ekonomický deník
