Dědictví uranových dolů
„Političtí vězni pracující v uranových dolech dostávali jen kapesné a chudou stravu, pracovali osm hodin denně a na táborech museli chodit ještě zdarma na brigády. Osobní volno jsme měli maximálně hodinu denně. Bydlelo se ve dřevěných barácích, kde jsme si hodinu denně směli topit dřevem,“ vzpomíná RNDr. Hubert Procházka, CSc. který pracoval 3,5 roku na třídírně uranu v Jáchymově a poté v tamější vězeňské nemocnici. Zatímco v roce 1990 žilo ještě 12 000 politických vězňů, které komunistický režim odsoudil k práci v uranových dolech, v letošním roce jsou jich již jen necelé dva tisíce. Potýkali se a potýkají se závažnými zdravotními problémy, ale teprve po revoluci se jim dostalo plnohodnotné zdravotní péče.
„Civilní horníci byli ošetřováni v ústavech národního zdraví, kde o ně bylo dobře postaráno. Navíc byli za práci velmi dobře placeni, za práci v hlubině měli výdělky v desetitisících korun. Péče ze strany státu o nás jako politické vězně nebyla tehdy žádná, a i po propuštění nedostatečná, což trvalo až do 90. let, “ svěřuje se osmdesáti-pěti letý Hubert Procházka, který byl v roce 1958 propuštěn na svobodu. Oba rodiče byli lékaři a i on začal v 50. letech vysokoškolské studium medicíny. Avšak kvůli politickým názorům a aktivitám v Junáku či udržování komunikace mezi pronásledovanými duchovními byl ve svých 21 letech zatčen a odsouzen komunistickým režimem k 11 letům za velezradu a špionáž. Ve vazbě a následném věznění přišel o několik zubů, ohluchl na jedno ucho, nakazil se žloutenkou, onemocněl rakovinou kůže, trpí ischemickou chorobou srdeční a je po operaci obou kyčelních kloubů.
Uranovými doly prošly desítky tisíc lidí, horníků i politických vězňů. Mnozí si odnesli trvalé poškození zdraví, či předčasně zemřeli. Dlouhodobý výzkum rakoviny plic u uranových horníků u nás ukázal, že ze 4043 horníků, kteří začali pracovat v uranových dolech mezi lety 1948 a 1968 a pracovali v nich v průměru 10 let, onemocnělo do roku 1980 celkem 484 rakovinou plic vedoucí k předčasné smrti, to bylo o 387 více než by se očekávalo. Maximum, tedy sedmkrát zvýšený výskyt rakoviny plic, bylo zaznamenáno po 22 letech od začátku zátěže. Střední doba od počátku zátěže až do smrti na rakovinu plic činila 19 let. Vedle rakoviny plic byl nalezen u uranových horníků i signifikantně zvýšený počet případů rakoviny kůže, který nebyl prokázán naproti tomu u horníků uhelných dolů.
Mohlo by vás zajímat
Podle Státního zdravotního ústavu (SZÚ) rakovina plic z radioaktivních látek byla v roce 2014 hlášena u 8 osob, zatímco v roce 2005 s touto chorobou žilo ještě 20 lidí. Všichni postižení byli exponováni ionizujícímu záření při těžbě uranových rud převážně v letech 1947–1983.
„Všechny důsledky nelze komplexně posoudit, zejména proto, že v 50. – 60. letech nebyli vězni z uranových dolů dostatečně vyšetřováni. Žili a pracovali v extrémně těžkých podmínkách, spali v pracovních oděvech, jejich výživa i léčení byly nekvalitní. Jejich úmrtí nebyla dobře dokumentována, příčiny se nezjišťovaly,“ uvádí pro ZD profesorka Daniela Pelclová, přednostka Kliniky pracovního lékařství VFN.
Političtí vězni a uran
„Političtí vězni z řad studentů, vojáků, kněží, řeholníků, sedláků a řemeslníků a jiných pokud přežili, vraceli se s podlomeným zdravím a mnozí se seniorského věku nedožívají. O problémech jáchymovských muklů otevřeně mluvíme například na pietních slavnostech u Památníku v Horním Slavkově, u Věže smrti v Dolním Žďáru (Národní kulturní památka), v Jáchymově u Brány ke svobodě. Právě Věž smrti je místem, kde se smolinec drtil a nakládal do barelů pro SSSR holýma rukama bez ochranných pomůcek. Surovinu sovětům posílalo socialistické Československo jako poděkování za přátelskou pomoc, importovanou podle bolševických pravidel,“ uvádí pro ZD MUDr. Naděžda Kavalírová, předsedkyně Konfederace politických vězňů ČR.
„Vedle běžných pracovníků v uranových dolech byli na dobývání smolince zařazováni političtí vězni hlavně z politických procesů v 50. letech, kteří byli určení k likvidaci. Uran tedy dobývaly dvě pracovní skupiny za zcela rozdílných pracovních podmínek. Výsledky jsou statisticky dokazatelné, pokud jde o poškození zdraví politických vězňů. Uran a pracovní podmínky škodily společně,“ říká D. Pelclová.
Zatímco běžní (civilní) pracovníci využívali mimořádných výhod, které poskytovalo socialistické zdravotnictví, u politických vězňů byla situace jiná. Političtí vězni nebyli souzeni jen za rozvracení lidově demokratické či socialistické republiky, ale i jako hospodářští delikventi. Většina jich pak byla nasazena v odvětvích těžkého průmyslu, v dolech a hutích, přičemž o jejich pracovní způsobilosti a zdravotní schopnosti rozhodovala vězeňská správa. Pod dozorem Sboru národní bezpečnosti pak byli nejen v rámci tábora, ale i při cestě na pracoviště a zpět a nakonec i v podzemí dolů.
Od roku 1965 se Příbram stává sídlem Ústavu hygieny práce v uhelném průmyslu a od roku 1969 je zavedena povinná hygienická evidence všech fárajících. Systematické měření radioaktivních škodlivin se provádělo v příbramské laboratoři již od roku 1954. V důsledku přijatých zdravotních opatření se v letech 1965 až 1970 začal projevovat nedostatek pracovníků. Na základě výnosu odcházejí nejzkušenější lamači, uvolnění pracovníci z podzemí uranových dolů nacházejí uplatnění na pracovištích, kde nejsou vystaveni ionizujícímu záření. V období 1959 až 1991 bylo zaznamenáno 2210 případů nemoci z povolání, z nichž třetinu tvořila rakovina plic. Od roku 1949 do roku 1991 bylo zaznamenáno i 227 smrtelných úrazů.
Péče se zlepšila až po revoluci
„Později se situace pomalu měnila a v 70. letech byli na klinice nemocí z povolání, která sídlila v Emauzích (nyní klinika pracovního lékařství VFN a 1. LF UK), běžně hospitalizováni bývalí političtí vězňové, mezi nimi byli i pacienti s titulem JUDr. Jejich onemocnění se posuzovala a odškodňovala stejně jako u jiných pacientů, pokud splnili kritéria závažnosti onemocnění, nezbytná pro uznání a odškodnění nemoci z povolání,“ popisuje situaci Daniela Pelclová. Jak dodává, vzácně horníci onemocněli silikózou z křemičitého prachu z hornin v podzemí, nejčastěji šlo však o nádorová onemocnění. „Na základě přátelské dohody s vedením Konfederace politických vězňů, zejména s Dr. Naděždou Kavalírovou, byli bývalí političtí vězni od začátku 90. let zváni na pravidelné prohlídky na naši kliniku a byli vyšetřováni s ohledem na možná poškození zdraví v důsledku jejich předchozí těžké práce v rizikovém prostředí. Vzhledem k jejich věkové struktuře však těchto pacientů pozvolna ubývalo, dalším důvodem bylo zrušení lůžek kliniky. Onemocnění z ionizujícího záření jsou nyní také méně častá – zatímco v 60. letech šlo o desítky až stovky, nyní již jen o jednotlivé případy,“ popisuje současnou situaci profesorka Pelclová.
Pokles výskytu rakoviny z povolání v ČR v průběhu posledních let je možným pozitivním důsledkem uzavření rizikových pracovišť, k němuž před lety došlo. „Produkce uranu v ČR dosahovala 110 tisíc tun, což řadilo naši zem na sedmé místo na světě. Největší zaměstnanost v uranových dolech byla v roce 1955, kdy tam pracovalo na 47 tisíc zaměstnanců, včetně politických vězňů. Šest ze sedmi uranových dolů bylo zavřeno mezi lety 1962 – 1996. V provozu je jediný na jižní Moravě s 200 zaměstnanci,“ vysvětluje lékařka.
Rakovina plic – nemoc z povolání
„Z profesionálních onemocnění způsobených ionizujícím zářením byla v České republice nejčastěji hlášena rakovina plic z radioaktivních látek u bývalých horníků uranových dolů. U bronchogenního karcinomu plic horníků uranových dolů, který vzniká v důsledku působení radonu a jeho rozpadových produktů, se pohybuje doba latence okolo 15-25 let. Kožní tumory (spinocelulární karcinom, vzácněji bazaliom) mají dobu latence ještě delší – 25-30 let. Výrazný pokles těchto onemocnění v posledních letech nastal až zkvalitněním celého systému radiační ochrany, zejména snížením radiační zátěže exponovaných horníků, výkonnější ventilací v dolech a zlepšením pracovních podmínek,“ vysvětluje prof. Pelclová. Jak dodává, hodnocení profesionality onemocnění způsobených ionizujícím zářením vychází z pravděpodobnostního přístupu posuzování. Je nutné prokázat, že pravděpodobnost vzniku rakoviny plic z profesní expozice ionizujícímu záření převažuje nad vlivy neprofesionálními. V úvahu se bere délka a míra expozice, doba latence od začátku expozice a věk postižené osoby při nástupu do rizika záření.
Pokud je člověk vystavený dlouhodobě některým chemickým látkám v zevním pracovním prostředí, zvyšuje se u něj riziko vzniku rakoviny plic. Mezi nejzávaznější látky patří azbest, dále pak těžké kovy, chróm nebo nikl. U horníků v uranových dolech je rakovina plic brána jako nemoc z povolání. Právě rakovina plic patří v ČR k jedné z nejčastějších forem rakoviny. Typické pro ni je, že bývá diagnostikována až v pokročilých stádiích, kdy je léčba již obtížná. Vyskytuje se častěji u mužů, ale neustále vzrůstá i její četnost u žen. Forem rakoviny plic existuje více, stejně tak i možných rizikových faktorů. Jisté riziko představuje právě vdechování radioaktivních částic, k němuž docházelo v případě lidí pracujících v uranových dolech.
Ionizující radiace byla nejfrekventovanější příčinou rakovinou plic. Téměř 90 % nemocných rakovinou plic jí onemocnělo právě následkem ionizující radiace. Nejvyššího výskytu dosáhl počet onemocnění v roce 1993, kdy bylo zaznamenáno 92 případů. Četnost výskytu tohoto onemocnění na území ČR pak odpovídá rozmístění uranových dolů. Přičemž téměř 72 % výskytu bylo zaznamenáno ve středních Čechách, 15,6% v západních Čechách a 12,5 % na jižní Moravě. Podle údajů SZÚ z roku 2014 při těžbě a dobývání nerostných surovin dominovaly mezi nemocemi z povolání zejména nemoci způsobené prachem s obsahem volného krystalického oxidu křemičitého -156 případů.
Riziko vzniku karcinomu je spojeno i s expozicí radonu. Ten je přírodním radioaktivním plynem vznikajícím při rozpadu uranu, proniká i do obytných domů z geologického podloží, ale i ze stavebních materiálů, které jsou nevhodně použity. Udává se, že asi dvě procenta populace České republiky bydlí v domech se zvýšenou koncentrací radonu. Během provozu uranového dolu se do ovzduší dostává ventilací velké množství vzduchu zatíženého radonem a prachem. Zatížení horníků se sice udržuje v povolených mezích, zvyšuje se ale současně zatížení obyvatel okolí a toto zatížení přetrvává i po zastavení těžby, dokud se štoly v rámci útlumových prací provětrávají. Navíc jistou dávku uranového záření obsahují i domácí potraviny vyrobené z rostlin, které byly pěstovány v okolí uranových dolů.
Podle dosud provedených studií lze vysoké procento případů rakoviny plic připsat právě velkým koncentracím tohoto plynu. Zhoubné účinky radonu jsou podle badatelů známy již dlouho. První pozorování byla údajně učiněna u horníků již koncem středověku, kdy šlo o tzv. hornickou nemoc, chorobu horníků ve stříbrných dolech na německé i české straně Krušných hor.
Hodnocení nebezpečnosti radonu bylo dosud možné jen při jeho vysokých koncentracích v uranových dolech. Jeho působení na celé obyvatelstvo při nízkých koncentracích bylo dosud sporné.
Negativní důsledky prudkého rozvoje uranového průmyslu se projevily v hlubokých finančních ztrátách, v devastaci životního prostředí, ve zdravotním poškození pracovníků a podepsaly se i na lidských osudech.
Zdenka Kolářová
Zaujal vás náš článek? Budeme rádi, když dáte svůj hlas Zdravotnickému deníku v anketě
Tomáš Cikrt
