Ředitel Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra po osmi letech opouští svou funkci. Odchází k 1. říjnu a chce se stáhnout i z veřejného života. Je přesvědčen, že svým nástupcům zanechává pojišťovnu v dobrém stavu, ale o další vývoj českého zdravotnictví má obavy. Zrušit poplatky prý byla chyba, protože pacientům chybí jakákoliv motivace k rozumnému čerpání péče. Ministerstvo zdravotnictví vyvolává velká očekávání, a proto chtějí všichni víc a víc peněz. Senátoři mohou přivést zaměstnanecké zdravotní pojištění ke krachu a s kampaní proti své osobě se naučil žít. S Jaromírem Gajdáčkem si Zdravotnický deník povídal hlavně o českém zdravotnictví. To je podobné motoru z trabantu, zjistíte proč.
V jakém stavu jste pojišťovnu převzal a v jakém jí odevzdáváte?
Pojišťovna, která se utápěla v jakési šedi ostatních, výrazně pokročila dopředu z hlediska jak hospodářských výsledků, tak z hlediska viditelnosti, marketinku a přístupu ke klientům a samozřejmě i k obchodním partnerům, lékařům apod. Za osm let vzrostl počet pojištěnců o 200 tisíc. Máme nejnižší provozní náklady v přepočtu na jednoho klienta, máme také nejvyšší produktivitu práce – více než 2160 klientů na jednoho pracovníka, přičemž průměr zaměstnaneckých pojišťoven je zhruba 1950 a VZP má 1660. Pro mě je důležité, že se mi podařilo vytvořit tým lidí, který je jednolitý a že během těch letech jsem si rozuměl se správními orgány. Výsledek je vidět.
Když jste přišel do pojišťovny, co bylo důležité změnit, abyste k tomu výsledku došel?
Byly tady mizerné vztahy a velmi slabá komunikace, nyní je to naopak. Samozřejmě zůstalo pár lidí, kteří budou uzavřeni do sebe, ale v týmu – především v tom řídícím – se jeden na druhého můžeme spolehnout. Nic se tu nedělalo skrytě. Jsem rád, že jsem mohl být u toho, když se pojišťovna stala lídrem ve zdravotním pojištění. Bohužel ale teď vidím hodně přivřených dveří na různé směry. Nepodařilo se například více prosadit náš produkt Karta života, který ukazuje, jak by mohla v budoucnosti vypadat samokontrola a využívání informací ve zdravotnictví. Pacient totiž zatím pořád nemá žádnou motivaci, proč by měl rozumně využívat zdravotní služby. Naopak se nyní situace z hlediska motivace zhoršila.
Kdo za to může?
Politická rozhodnutí, jako je zbytečné zrušení téměř všech poplatků. Motivace pacientů, kterou přinášely poplatky, byla zrušena a nebyla nahrazena ničím jiným. Přitom mohla být zavedena alespoň pozitivní motivace, třeba právě díky naší Kartě života, s jejíž pomocí by pacient sledoval náklady na svou péči. Měl by před sebou vidinu jakéhosi bonusu na konci určitého období, nebo možnost slevy na pojistném, možnost připojištění nebo slevy na připojištění – těch způsobů, jak ho motivovat je hodně, ve světě jsou vyzkoušené, bohužel u nás jsou zatím neprosaditelné.
Co brání širšímu uplatnění Karty života, legislativa?
Ano. Přitom výhody jsou zřejmé. My jsme například v jednom z těch zdravotních plánů oslovovali především chronicky nemocné pacienty, kde jsme ve spolupráci s praktickým lékařem ovlivňovali a optimalizovali jejich putování po systému, tedy od lékaře k lékaři. Dařilo se nám to tak, že například u diabetiků, jsme snížili náklady až o třetinu.
Už máte nějaká data, která ukazují, že se pacienti, po zrušení poplatků, chovají opět nerozumně?
Zcela jistě. Slyšíme to od praktických lékařů, když říkají: už jsme začali vidět ve své činnosti trochu smysl, a znovu jsme se dostali do debatního kroužku důchodců. Pacienti významně zvýšili frekvenci svých návštěv u lékaře, zvýšil se počet receptů, protože každý den si někdo z ordinace něco odnese. Byl to velmi chybný krok a velmi těžce se bude vracet zpátky.
Lékárníci ale tvrdí, že se sice zvýšil počet receptů, ale přesto se finančně propadají. Jak si to vysvětlujete?
Všechny skupiny zdravotníků si stěžují, že nemají peníze, nebo že jich mají málo, že nemohou vyžít a že se řítí do katastrofy. Je to ale všechno odraz toho, že současné vedení ministerstva je takříkajíc vstřícné. Pokud by bylo tvrdé, tak jsou rádi za to, co dostanou. Možná, někdo bude chápat má slova špatně, ale ta vstřícnost ministerstva zapříčiňuje vyšší a vyšší požadavky, ať už jednotlivých skupin lékařů, nebo odborů apod.
Čím vstřícnější ministr, tím je vyšší očekávání a tím hůře pro finanční stabilitu systému?
Přesně tak. To však neznamená, že bych nepřál lékařům a dalším zdravotníkům jejich peníze, ale musí se k nim dostat jiným způsobem, než že ministerstvo naslibuje, že splní všechno, oč si kdo řekne. Systém je nadužíván a pacienti nejsou motivováni k rozumnému čerpání péče, o chybějícím připojištění ani nemluvě.
Nemůže zdravotní pojišťovna, která je efektivní a má dobré ekonomické výsledky, vlastně budit podezření – jestli ona nešidí své klienty tím, že jim hradí méně a horší péče?
Výsledky, o nichž jsem hovořil, se týkaly výhradně provozního fondu. Za dobu, co jsem v čele pojišťovny, provozní fond nedočerpáváme, na jeho úkor jsme ponechali v základním fondu více než 660 miliónů korun. Oproti roku 2008, kdy jsem nastoupil, se nám velmi výrazně zvýšily náklady na pojištěnce a zvýšily se i úhrady. Zatímco tenkrát jsme byli mezi pojišťovnami někde předposlední, tak v současnosti jsme nákladově mezi druhým a třetím místem. To je jednoznačný důkaz, že peníze jdou za pacientem, i když nám větší rozlet legislativa neumožňuje. Rovněž se i přes fond prevence snažíme uspokojovat co nejširší zájmy pojištěnců.
Daří se vám přimět ke zlepšení, nebo dokonce ze hry vyřadit ty poskytovatele, kteří neposkytují kvalitní péči? Nebo mají pocit, že mají své jisté a moc se snažit nemusejí?
Regulace je problematická. Chtěli jsme vyřadit několik ordinací v rámci nové smlouvy s ambulantními specialisty a musím uznat, že se nám to moc nedařilo. Vždycky se našlo dost lidí, kteří na nás tlačili, abychom obnovili smlouvu i tomu, komu jsme jí obnovit nechtěli, zastání měli hlavně lékaři vyššího věku. Pokud ovšem důvodem pro neobnovení smlouvy byla kvalita a medicínské důvody, tam jsme problém neměli, ale týkalo se to jenom jednotlivců. Obecně jsme jako pojišťovna neustále tlačeni do uzavírání dalších a dalších smluv.
Odkud přichází tlak, který zužuje prostor pojišťoven budovat efektivních síť kvalitních zařízení?
Z pohledu své praxe prezidenta Svazu zdravotních pojišťoven musím říci, že především zaměstnanecké zdravotní pojišťovny se dostávají na vedlejší kolej. Ať už se snažíme, jak chceme, nakonec se vždycky už jenom dozvíme, co už bylo někde jinde mimo nás dohodnuto. Nejsme většinou zváni na klíčová jednání. Když už tam jsme, například v přístrojové komisi na ministerstvu zdravotnictví, tak tam máme jeden hlas z mnoha a většinou jsme přehlasováni. Nyní je tu navíc tlak senátorů ve smyslu, že zaměstnanecké pojištění je vlastně špatné a že se má ubírat jiným směrem. Tvrdím, že pokud by senátoři uspěli, tak jen vrazí vražedný nůž do zad zaměstnavatelům, kteří tyto pojišťovny založili. Došlo by ke krachu celého zaměstnaneckého pojištění, pojišťovny by pak byly všechny stejné a nebude trvat dlouho, než přijde takzvaně osvícený politik a řekne, že stačí jedna pojišťovna.
Máte na mysli ústavní stížnost 19 senátorů, kteří napadají některá ustanovení zákona o zaměstnaneckých zdravotních pojišťovnách, údajně proto, aby mohli klienti rozhodnout, kdo zasedne ve správní a dozorčí radě jejich pojišťovny?
Ano, připouštím samozřejmě, že to tak může být, ale potom nevidím důvod, proč by tu mělo být více pojišťoven, když všichni dělají jedno a totéž. Možná, že právě to je cíl.
Naše zdravotnictví bývá přirovnáváno ke kočkopsu, tedy, že tu nemáme ani autentické veřejné zdravotní pojištění, ale ani čistě státní systém. Co s tím?
Kdysi se říkalo, že motor trabanta pracuje na principu náhodného výbuchu. Něco se jednoduše stane. Dojdou peníze a ze dne na den vypukne krizová situace, protože požadavky lékařů přerostou možnosti systému.
Samo ministerstvo financí nesměle připouští, jak jsem četl a i ministr mi při osobní schůzce potvrdil, nějakou možnost připojištění, či platby jiného typu pojištění. Je totiž zřejmé, že pokud se tento další zdroj do systému nedostane, lidé zaplatí zase jenom více na daních. Medicína je u nás na skutečně světové úrovni, o tom není pochyb. Na druhou stranu je třeba vyřešit politický problém omezeného množství peněz. Nabízí se třetí zdroj, kormě státního rozpočtu a přímých plateb pojištěnců nebo zaměstnavatelů. Doba je pro něj zralá, protože požadavky na financování zdravotních služeb jsou tak velké, že nejsme schopni je uspokojit v rámci stávajícího systému. Stejně tak jako se kupují a prodávají kliniky, privatizují některé nemocnice, prodávají se, mění se majitelé, tak je třeba změnit i zdravotní pojišťovny. Když společnost není připravena na to, aby byly akciovými společnostmi, musí tu být alespoň nějaká možnost, aby mohly v rámci regulovaného trhu nabízet produkty, které by jejich klienty skutečně zajímaly. To je podle mne klíč ke všemu dalšímu.
Když se ještě vrátím k těm tlakům – rozumím tom správě tak, že politici a různé zájmové skupiny se dohodnou s největší pojišťovnou a vy ostatní pak musíte srazit paty?
I to je možné, protože VZP je dominantní. Funguje podle jiného zákona, má jiné pravomoci, než mají ostatní pojišťovny. Také proto jsme léta usilovali o zřízení kanceláře zdravotních pojišťoven, což se nám v minulých dnech podařilo sloučením Centra mezistátních úhrad a Národního referenčního centra. Tam jsou nyní otevřené dveře servisní činnosti pro celý systém. Čili bylo by možné připravit jednotný zákon stejný pro všechny zdravotní pojišťovny, včetně VZP. Je přitom třeba myslet na brzdy a záklopky, aby se systém nezhroutil, aby záměry některých lidí nešli jinam, než by to pacient potřeboval. Ale to lze ošetřit. Ostatně jde o princip. Existují státní i krajské nemocnice, které jsou svým řízením vynikající a kvalitní, ale jsou i slabé soukromé nemocnice. Je to důsledek znalostí, možností i celého systému. Kdyby bylo systémově umožněno pojišťovnám soutěžit a odlišovat se nejenom tím, že někde běhají náboráři po nádražích, tak by české zdravotnictví bylo efektivnější, levnější a přitom nikoliv na úkor pojištěnců. Jisté je, že pojištěnci budou muset v blízké budoucnosti vynaložit na zdravotní služby více svých osobních peněz. Zda to bude za dva či pět let nevím, ale čím později ke změně dojde, tím bude zátěž pojištěnců vyšší.
Nevidím ale nikoho, kdo by tuto změnu politicky zvedl a prosadil…
Nikdo takový tu opravdu není, mrzí mě to. Ale pokud se tato bariéra neprolomí, systém se dál neposune.
Je ale současný systém vůbec udržitelný?
Ekonomové říkají, že zdravotnictví je buď dostupné pro všechny, nebo je zadarmo. Může tedy dojít k tomu, že péče nebude dostupná, protože budou chybět peníze, což v praxi znamená, že se oddalují plánované operace a další zákroky či ošetření.
Většina klientů to ale zpočátku nepozná, pocítí ti nejvíce nemocní…
Bojím se, že až když nastane opravdu velký problém, teprve tehdy do toho někdo řízne.
Jak vidíte příští rok z hlediska financování zdravotnictví, zdá se, že peněz je dost a přesto nikdo není spokojen?
Z mé dlouholeté zkušenosti si dobře pamatuji, že když bylo ministerstvo předem vstřícné, tak se požadavky pohybovaly od desíti procent nahoru, ale když se řeklo natvrdo, že peníze nejsou, tak se omezily na přání, ať to zůstane alespoň tak, jak to bylo loni. Kde je nabídka, je i poptávka.
Měli bychom tedy raději šetřit?
Mělo by se ctít, že když se daří, je třeba se připravovat na dobu, kdy tomu tak nebude. Dnes se daří a my ty peníze všechny rozhazujeme. Loni veškeré peníze, které byly navíc, které stát přidal do systému, byly okamžitě utraceny, nezůstala tam ani koruna. Od roku 2012 téměř všechny zaměstnanecké pojišťovny neustále ukrajují ze svých zásob, které vytvořily v minulých letech. Například naše pojišťovna dává každý rok ze svých zásob prakticky tři čtvrtě miliardy, to znamená, že polštář se zmenšuje, některé pojišťovny jsou na dně své pomyslné pokladny, některé se tam dostanou za dva, nejpozději tři roky.
Na to ale někteří politici řeknou, na co si mají pojišťovny syslit peníze, když je třeba průběžně hradit poskytované služby. Jaká rizika tedy hrozí, pokud pojišťovny přijdou o všechny své rezervy?
Hlavně hrozí, že se všechno zdraží a zdravotní péče bude stát více peněz daňové poplatníky, ale to zřejmě současnou vládu moc nezajímá.
Proč by se mělo zdravotnictví prodražit?
Bude se říkat, že zdravotní péče není dostupná a budou se muset do systému nalít peníze ze státního rozpočtu. Je jistě otázkou polemiky, zda má stát platit více, či méně, ale systém byl původně nastaven tak, aby se nasypalo jenom tolik, kolik je potřeba. Ale tento systém se hroutí, hroutí se systém tripartity, kdy zaměstnavatelé, odbory a stát stály dříve proti sobě, ale dnes všichni říkají, že chtějí přidat. Je to začarovaný kruh, který nemusí dobře dopadnout.
Příští rok ale tyto možné odpady ještě nepocítíme?
Před pár dny byla představena úhradová vyhláška na příští rok, která už pro nás obsahuje varovné signály. Uvidíme, jak bude vypadat za měsíc, až delegace budou chodit na ministerstvo zdravotnictví a pan ministr bude ustupovat. Samozřejmě k těmto jednáním nebudou pojišťovny přizývány, naopak dostanou jenom závěrečnou verzi vyhlášky a budou jí muset přizpůsobit své zdravotně pojistné plány. Já jsem proto představil minulý týden správní radě naší pojišťovny dvě varianty – minimální a maximální. Ukazují, jaké mínus v nákladech nás čeká v roce 2016. Nejsem si jist, jestli až si všechny pojišťovny spočítají dopady vyhlášky, jestli jim to všem vyjde bez ztrát. Jestli už ne v tomto roce, tak určitě v tom příštím.
Jakým tlakům je vystaven přímo ředitel pojišťovny? Říkáte, že se správními orgány jste vycházel, ale nutil vás někdo dělat něco, s čím jste nesouhlasil?
To v žádném případě. Já mluvím pouze úhradách, o tom, že pokud je ruka natažená a nikdo po ní neplácne, tak se to zkouší ze všech stran. Snažili jsme domluvit se všemi obchodními partnery a samozřejmě naplňovat vyhlášku. Pojišťovna ministerstva vnitra měla mnoho smluv, které obsahovaly dohodu odlišnou od vyhlášky, ale nyní je vyhláška natolik výhodná pro zdravotnická zařízení, že už se dohodnout ani nechtějí (zákon umožňuje, aby se pojišťovna dohodla se zdravotnickým zařízením jinak, než stanovuje vyhláška, pokud se nedohodou, pak platí to, co je ve vyhlášce napsáno – pozn. redakce). Vyhláška nás drtí a pomocí různých koeficientů nám zvyšuje úhrady. Ale jiné zásadní tlaky necítím.
Odcházíte z ředitelského postu vskutku dobrovolně?
Mandát mi končí začátkem příštího roku, čili je to zkrácení o pár měsíců, mám ale své další aktivity, a proto jsem se dohodl s předsedu správní rady na uspíšení mého odchodu. Není v tom žádný problém, předávám pojišťovnu zdravou, v perfektním stavu.
Jak jste vnímal kampaň cílenou proti vám osobně, která poukazovala na drahá auta, která pojišťovna nakoupila?
Když se vám sejde více nepřátel a ještě se spolu domluví a zafinancují kampaň, to je potom těžké se bránit. Odcházím ale s čistým štítem, jsme po kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu, která nic závažného nenašla a polemika o tom, jaké auto je ještě morální a jaké ne, je zbytečná. Daleko důležitější je, že umíme pojišťovnu spravovat. Máme prokazatelně nejnižší náklady i přesto, nebo právě proto, si můžeme dovolit koupit bezpečnější auta.
Auta byla asi spíše mediální klacek, co však stálo na pozadí této kampaně? Myslíte, že je to snaha, aby pojišťovna šla jiným směrem, než kam jste jí vedl vy, nebo jí chce někdo koupit?
Myslím, že to je spíše o mé osobě. Jsou to lidé, jimž jsem šlápl na kuří oko, nebo mají důvody z osobního života, které mi nemohou odpustit. Mě to neodradí. První anonymy dorazily na pojišťovnu v roce 2008, když jsem sem nastoupil a určitě v tom mělo prsty bývalé vedení a myslím si, že v tom má prsty i nyní. Člověk se s tím naučí postupně žít.
Co budete dělat dál, odpočívat?
Moc si pauzu nedám, některé další aktivity už jsou dost živé. V každém případě ale odejdu z veřejného života. Nemám motivaci v situaci, kdy není možné prosadit změny, o které jsme mnoho let v rámci Svazu zdravotních pojišťoven usilovali. Atmosféra společnosti k nim není nakloněná, házeli bychom jenom hrách na zeď. Musí uběhnout pár let, aby došlo ke zlomu. Možná tu vznikne systém, jaký je v Británii, nebo úplně jiný systém na bázi komerčního pojištění. Náš systém sice nějakým způsobem funguje, ale stát ho není schopen dlouhodobě v této podobě udržet. Bylo by poctivé, kdyby to politici lidem řekli. Až se tohle zlomí, tak se třeba někde zase objevím. Nyní si ale své další plány nechám pro sebe. Mám nějaké zahraniční aktivity, které vůbec nesouvisí se zdravotnictvím.
Předpokládáte, že váš nástupce v čele pojišťovny bude pokračovat ve vaší cestě?
Doktor Kostka je zkušený člověk a uvidíme, jak se popere s vnějším prostředím.
Pro odlehčení na závěr – vím, že Vaším koníčkem je hudba, hrajte dokonce na několik hudebních nástrojů, jaký preferujete žánr?
Moje krevní skupina je Pink Floyd.
Tomáš Cikrt
Zaujal vás náš článek? Budeme rádi, když dáte svůj hlas Zdravotnickému deníku v anketě
