Když se na vás usmívají malé děti, je těžké nesmát se s nimi. Vědci z University of California-San Diego (UCSD) za pomoci robota podobnému batoleti zkouší odpovědět na otázku: proč se děti vůbec snaží vytvořit neodolatelný úsměv, dělají to záměrně? Nebo se smějí jen tak pro sebe?
Je to taková trochu spíše legrace, než pořádný výzkum, navíc u velmi malého vzorku zkoumaných subjektů. Někde se ale začít musí. A proniknout do tajů chování dětí, které ještě nemluví a jsme tedy odkázání na jejich neverbální vzkazy, může být užitečné. A když se k tomu přidá využití robotů, které už umějí ledacos, co lidé, například „dělat různé obličeje“ – stává se výzkum nejen zajímavým, ale i vyloženě zábavným.
„Když jste někdy v interakci se svým dítětem, budete asi tušit, že má něco za lubem, když se na vás usmívá. Nesmějí se náhodně. Ale prokázat to, je obtížné.,“ řekl serveru Medical News Today Javier Movellan z laboratoře percepčních přístrojů UCSD.
Výzkumný tým nejprve použil data z předcházejícího výzkumu, kdy byla sledována interakce mezi 13 maminkami a jejich dětmi ve věku 4 až 17 týdnů. Hodnotilo se, jak často se na sebe maminka a potomek usmívali a kdy přesně to bylo.
Studentky se smály na robota
Vědci na výsledky aplikovali algoritmus zpětně vazební kontroly a zjistili, že 11 ze 13 dětí si osvojilo sofistikované načasování svých úsměvů s cílem vyloudit úsměv od své mámy, zatímco maminky se nejvíce usmívaly, když byl dětský úsměv na minimu.
„Kojenci měli za cíl navodit a zachovat stavy, kdy se na ně maminky smály, ale sami pro sebe se neusmívali,“ vysvětlují autoři výzkumu.
Tyto závěry, chtěli nyní ověřit s pomocí 32 studentek UCSD a robotického batolete pojmenovaného Diego-san. Každá studentka si na tři minuty zahrála na maminku pečující o robotické mimino, které bylo naprogramováno tak, aby v obličeji vyjádřilo jeden ze čtyř typu chování, které si obvykle děti osvojují ve věku jednoho roku. Tyto projevy nebyly závislé na tom, jak se tvářily studentky.
Potvrdily se výsledky předchozí analýzy 13 párů dětí a jejich maminek, vědci potvrdili, že se studentky usmívaly, jakmile se přestal usmívat robot, což prý má podporovat myšlenku, že děti načasovaly svůj úsměv tak, aby jim byl vrácen nazpět.
V komentáři výsledků autoři studie publikované on-line časopise PLOS ONE uvedli: „Zjistili jsme, že nemluvňata (a jejich matky) časují své úsměvy sofistikovaným způsobem, který se projevuje ve statistice sociálních interakcí. Oba partneři načasují své úsměvy tak, aby systematicky ovlivňovali jeden druhého. Nepotvrdili jsme ale, že by to vedlo k dosažení nějakého konkrétního cíle.“
Studie prý vnesla nejen světlo do interakcí mezi malým dítětem a jeho matkou, ale nabídla i postupy, které mohou napomoci pochopit jejich obvyklé i neobvyklé sociální chování. Například by mohly být využity při analýzách chování dětí s poruchami autistického spektra. „Analýzy mohu pomoci jednoznačně určit, zda se malé děti, u nichž se rozvine autismus, více zaměřují na objekty, než na vztahy v porovnání s ostatními dětmi,“ dodávají autoři.
Velcí i malí roboti
Podle webu Medical News Toady je vidět, že robotika nachází stále větší využití v medicíně. A připomíná starší článek, který popisuje jakési mikroroboty ve tvaru mořských hvězdic, které jsou schopné se uzavřít do sebe a přitom chytit kus tkáně, což by mohlo najít využití v biopsii.
-cik-
Podívejte se na video, kde robot Diego-san předvádí škálu „obličejů, kterými nám děti chtějí něco říci, otázka je, zda jim jsme schopni porozumět.
A tady se podívejte na mikroroboty, které umějí odebrat, či spíše ukousnout, kousek tkáně.
Zaujal vás náš článek? Budeme rádi, když dáte svůj hlas Zdravotnickému deníku v anketě
