MPSV chce mít do konce příštího roku návrh záměru zákona o rehabilitaci

Uhradíme pacientovi nákladnou léčbu při akutním problému, málokdy však zajistíme dostupnost kvalitní následné péče a terapii, která by mu pomohla navrátit se do běžného života a zaměstnání. Zlepšit návaznost péče a zvýšit zaměstnanost lidí s postižení se nyní snaží ministerstvo práce a sociálních věcí v rámci meziresortní pracovní skupiny, která by měla připravit záměr zákona o rehabilitaci. Jedním z hlavních problémů komplikujících komplexní přístup je totiž tradičně obtížná komunikace dvou ministerstev.

Jak zlepšit zaměstnanost lidí se zdravotním postižením a těch, kdo jsou jím ohroženi – to je otázka, na kterou se nyní snaží najít odpověď ministerstvo práce a sociálních věcí. Právě teď se přitom chce pustit do řešení rehabilitační péče.

„Komunikujeme s ministerstvem zdravotnictví už delší dobu ohledně nastavování komplexní rehabilitace. Nyní funguje meziresortní pracovní skupina ustavená naší paní ministryní (Michaelou Marksovou, pozn. red.), kde jsou zástupci ministerstva zdravotnictví, financí, mládeže a tělovýchovy i Senátu. Dnes je problém v ČR, že oblasti rehabilitace fungují jednotlivé složky solitérně a roli zde hraje resortismus. Spolupráce v našem právním systému není ukotvena. Máme tu léčebnou rehabilitaci v gesci ministerstva zdravotnictví, sociální a pracovní v gesci našeho ministerstva a je třeba počítat také s pedagogickou rehabilitací, která není ukotvena legislativně, ale prolíná se ve spoustě zákonů z oblasti školství. Pokud přitom bude rehabilitace realizována jako komplexní a souvislá činnost, měla by vést k vyrovnání příležitostí a znovuzapojení do plnohodnotného života jak pracovního, tak společenského a rodinného,“ upozornila na semináři s názvem Role pacientských organizací, který se konal minulý týden na půdě Senátu, ředitelka odboru rodinné politiky a politiky stárnutí na MPSV Jana Maláčová.

Mohlo by vás zajímat

Pracovnice Baťovy nemocnice prodávala údaje pacientů

Snaha o vytvoření komplexního zákona o rehabilitaci se už přitom v Česku objevila mnohokrát – nikdy se ji ale nepodařilo dotáhnout do konce. Dosud vykonaná práce by ovšem neměla vyjít zcela nazmar. Za zhruba 15 let, kdy se problémem zabývaly různé pracovní skupiny, chce současná komise využít jednotlivé výstupy a zužitkovat náměty, které by mohly systém pozitivně ovlivnit.

Zapojení ergodiagnostických center

„Všechno je nyní v rovině diskusí na úrovni jednotlivých aktérů, návrh věcného záměru bychom měli předložit do konce příštího roku. Chceme se také inspirovat příklady dobré praxe. Od května 2014 působí na základě iniciace sociálních partnerů na MPSV pracovní skupina k řešení komplexní problematiky zaměstnávání osob se zdravotním postižením, která vyhodnotila a identifikovala okruhy k řešení. Jeden z výstupů je, že jsme se bez zásahu do legislativy snažili nastavit systémový návrh hodnocení pracovního potenciálu osob se zdravotním postižením za účelem zaměstnanosti. Pokusili jsme se využít výsledků systémových projektů, které proběhly v oblasti pracovní rehabilitace. Vznikla tady ergodiagnostická centra, aby člověk věděl, co konkrétního může dělat a v jakém rozsahu. Jde o doplnění činnosti lékařské posudkové služby,“ popisuje Maláčová.

Na ergodiagnostická centra dostala ČR přidáno i z fondů EU. V rámci projektu PREGNET vzniklo v uplynulých letech sedm center a loni se tak síť rozšířila na celkem 13 center po celém Česku. Multidisciplinární tým v ergodiagnostickém centru přitom určuje pacientovy funkční schopnosti k práci a také pomůcky, které jsou nezbytné k zařazení do zaměstnání. Před ukončením ergodiagnostiky se tvoří závěrečná zpráva, která se poskytuje i Úřadu práce ČR. Ten v návaznosti na tyto závěry sestavuje spolu s žadatelem o pracovní rehabilitaci její individuální plán.

MPSV nyní připravuje další kroky podporující pracovní rehabilitaci. „V současné době se chystá úprava určitých ustanovení v zákoně o provádění sociálního zabezpečení a zákoně o zaměstnanosti, kdy v oblasti prevence vzniku zdravotního postižení a invalidity chceme rozšířit kompetence lékařů posudkové služby a motivovat ošetřující lékaře k doporučování pracovní rehabilitace. K tomu by mělo docházet právě ve chvíli, kdy pacient ještě není osobou se zdravotním postižením dle zákona o zaměstnanosti a nemá tak přiznaný invalidní důchod, je ale zdravotně stabilizován natolik, aby mohl využít institutu pracovní rehabilitace a zkusit se postupně vrátit na svou původní pracovní profesi. Pokud by se to nepodařilo, tak by třeba úpravou pracoviště přes komunikaci se stávajícím zaměstnavatelem nebo změnou vzdělání formou rekvalifikace mohl najít nové uplatnění u stávajícího zaměstnavatele. Těmito opatřeními by se mělo předejít tomu, že člověk skončí v dosavadním zaměstnání a hledá pracovní uplatnění někde úplně jinde. Zákon o zaměstnanosti přitom dokonce disponuje ustanovením, kdy zaměstnavatelé mají povinnost spolupracovat s úřadem práce při řešení pracovní rehabilitace,“ říká Maláčová.

Obava z nezvládnutí práce a ztráty invalidního důchodu

Lidé, kteří jsou na dočasné pracovní neschopnosti a ve chvíli, kdy by mohli přejít do chronicity nebo ztratit pracovní návyky, tak mohou být na doporučení ošetřujícího lékaře zařazeni na pracovní rehabilitaci na základě žádosti u úřadu práce. Pracovní rehabilitace je určena také pro osoby s invaliditou I., II. a III. stupně, pokaždé je ale postavena na dobrovolnosti. Jak upozorňuje odbor posudkové služby na MPSV, zvláštní kategorií jsou pak lidé, kteří jsou dlouhodobě invalidní, byla jim invalidita snížena a oni by se měli vrátit do pracovního procesu – což je ale pro ně po letech velký problém.

„Když je člověk v invalidním důchodu, může se stát, že se přehodnotí jeho pracovní schopnost a on o důchod přijde nebo je mu snížen. Když pak ale onemocní nebo práci nestíhá, je zvýšení důchodu zpátky velký problém. OZP se tak bojí jít pracovat. Jestliže totiž mají třeba invalidní důchod II. stupně, zkusí jít pracovat, ale nezvládnou to, tak už důchod zpět nedostanou,“ poukazuje na jeden z problémů Marie Ředinová z pacientské organizace stomiků ILCO.

Právě pacientské organizace ovšem mají podle Maláčové potenciál napomáhat komplikované návaznosti jednotlivých složek rehabilitace a tím třeba předejít tomu, aby člověk vůbec musel do invalidního důchodu. „Domnívám se, že role pacientských organizací je v přenosu informací, a to jak z terénu k institucím, které systém nastavují, tak k potřebným klientům. Přenosem ke klientům a pacientům se totiž zabezpečí včasnost intervence. Organizace takto mohou přispět k prevenci a zabezpečit dostupnost a návaznost. Když se totiž něco stane osobě, která nemá zázemí s osvíceným rodinným příslušníkem a leží někde na lůžku akutní péče, tak se k ní informace o tom, na co všechno může dosáhnout, mohou dostat se zpožděním. Pacientské organizace by se tedy měly etablovat především na poli dostupnosti informací, protože dostupnost rehabilitace spočívá v dostupnosti informací a subjektů, které poskytují jednotlivé prostředky, ať už jsou to nemocnice, poskytovatelé sociálních služeb, úřad práce v oblasti pracovní rehabilitace nebo zaměstnavatelé vstřícní k zaměstnávání osob se zdravotním postižením,“ přibližuje Jana Maláčová.

Úvazky přátelské k OZP jsou spíše výjimka

Jenže na to, aby byl celý proces rehabilitace úspěšný, je třeba také zájem a vstřícnost zaměstnavatelů – a to ještě v Česku zdaleka není samozřejmost. „Zdá se mi, že ministerstva i pacientské organizace se sice mohou snažit, ale nepůjde to bez zájmu zaměstnavatelů. Různé úvazky se sice nabízejí už nyní, ale ve skutečnosti se to moc nevyužívá. U nás je dána odměna za počet hodin. Zaměstnavatelé se bojí zkrátit úvazek nebo dát člověku výhodu, protože se domnívají, že přijdou o odvedenou práci. Jenže když je člověk přetížený a nemocný, tak třeba nakonec v práci skončí. Chybí tu tedy osvěta o onemocněních, se kterými se zaměstnavatelé mohou setkat, a co nemoci obnáší. Sama jsem se o rehabilitaci pokoušela, ale nebylo mi skoro nic nabídnuto – šlo pouze o práci pro lidi vzdělané na nižším stupni. Jenže spousta lidí má střední či vyšší vzdělání, a pro ně rehabilitace vůbec neexistuje. Tam by záleželo na tom, aby věděli, jak si mají upravit pracovní místo či jak relaxovat – a tady vidím hluché místo. Lidé pak bývají nuceni jít do invalidního důchodu, protože když si chtějí zkrátit pracovní úvazek, tak jdou hodně finančně dolů, nebo pracují normálně, ale jsou často nemocní, a to třeba i dlouhodobě,“ nastiňuje situaci Jana Vičarová z pacientského sdružení dystoniků Rodina spolu.

Podstatnou roli zaměstnavatelů podtrhuje i MPSV. „Pokud by všichni aktéři, kteří se na procesu začlenění osoby se zdravotním postižením podílejí, ať už je to MPSV, úřad práce, poskytovatelé sociálních služeb či zaměstnavatelé, dělali v rámci stávajícího systému to, co mají, tak bychom asi ani žádný zastřešující zákon rehabilitace nepotřebovali. I když navíc bude mít ministerstvo zdravotnictví prostřednictvím lékařů stoprocentní nasazení k tomu, aby se člověk uzdravil, MPSV poskytne pomocí poskytovatelů sociálních služeb síť a lidé budou využívat kompenzační pomůcky, a i když bude díky úřadu práce fungovat pracovní rehabilitace, bez spolupráce na trhu práce nebude mít začlenění lidí do společnosti tečku. Za současného stavu legislativy je jen na zaměstnavateli, aby umožnil svým zaměstnancům práci z domova, pružnou pracovní dobu, zkrácené či poloviční pracovní úvazky nebo sdílená pracovní místa. Pokud nebudeme mít pracovní místa a vstřícné zaměstnavatele, tak nám systém bude k ničemu,“ uzavírá Maláčová s tím, že MPSV připravuje projekt na rozvoj systému zaměstnávání OZP, který by měl cílit na osvětu zaměstnavatelů v tom, aby více umožňovali flexibilní způsoby práce.

Michaela Koubová