Lidem, kteří ve stáří zůstanou sami, by už za několik let mohli začít dělat společnost roboti s lidskou tváří. Na vývoji pečujícího společníka s umělou inteligencí pracují vědci z univerzity v Amsterodamu. Pečovatelku Alici v Praze představila jedna z jejích matek, profesorka psychologie Elly Konijnová. Dorazila na pozvání pořadatelů festivalu dokumentů o lidských právech Jeden svět.
„Jsem rád, že vás vidím. Těší mě, že vás poznávám. Jmenuji se Robot. Můj otec Karel Čapek. Nemohu stát, chodit. Pomožte mi prosím. Máte křížový šroubovák? Děkuji vám za pomoc. Velmi se mi to líbilo,“ pozdravila jasnou češtinou robotka Alice. Naučit ji mluvit gramaticky správně dělalo vědcům potíže. Mateřštinou pečovatelky Alice je holandština.
Na vývoji robotů s umělou inteligencí pracuje americká firma. Pro výzkum poskytla svůj model RoboKind. Robot s tváří děvčátka měří 60 centimetrů. Vyššího by se podle Konijnové lidé báli.
Alice je prototyp. Má ještě sestru, která poskytuje náhradní díly. Odborníci se snaží ze dvou robotů složit jednoho fungujícího, který by dokázal pohotově reagovat, usmívat se i mračit. Tým, který tvoří psychologové, počítačoví experti, jazykovědci, pečovatelé či technici, učí Alici žít a mluvit se starým člověkem. Nastavuje se rychlost reakcí, hloubka hlasu či srozumitelnost. „Nás zajímá hlavně interakce, komunikace, lidský prvek,“ zdůraznila Konijnová.
Alice strávila čas s několika seniorkami. Ženy, které se narodily ve 20. letech minulého století, byly nejdřív odtažité. Pak si s robotem ale povídaly, zpívaly či sledovaly fotbal v televizi. Poradil jim třeba směrovací čísla na dopis, prohlížel si s nimi fotografie a vyprávěl o jejich rodině, kontroloval jejich cvičení či je doprovodil do kavárny. Pečující společnice ale sama nechodí. Podle představ expertů totiž i ona musí být částečně odkázána na pomoc, kterou jí budou staří lidé poskytovat. Díky tomu se zbaví pocitu bezmoci a neužitečnosti, který často mívají, vysvětlila Konijnová.
Mohlo by vás zajímat
Společnost ve vyspělých státech stárne a stále více lidí se dožívá hodně vysokého věku. Opuštěné ve stáří zůstávají hlavně ženy. Partnera a přátele totiž většinou přežijí.
Podle statistického úřadu v roce 2014 žilo v Česku 127.000 lidí nad 85 let. V roce 2030 by jich podle demografické projekce mohlo být kolem 336.000. Muži by tvořili zhruba třetinu. Jen stoletých a starších by mohlo být kolem 4000, nyní je to asi tisícovka. V polovině století by republika mohla mít zhruba 613.000 obyvatel nad 85 let, podle nejvyšších propočtů pak dokonce kolem 696.000. Stovku by za sebou mohlo mít až 5000 mužů a přes 15.000 žen.
Podle vědkyně nebude „dost rukou“, které by se o potřebné postaraly. Pečovatelé a pečovatelky chybějí už dnes. „Nemůžeme čekat, až s prefabrikovanými roboty naskočí firmy. Je potřeba zohlednit sociální a lidský aspekt,“ říká vědkyně.
Na počátku výzkumu byl etický pohled. Experti chtěli s Alicí vyzkoušet, jestli je možné lidský kontakt nahradit umělým a kam až se dá vlastně zajít. Někteří lidé projekt kritizují. Považují za nemorální, aby člověk trávil stáří s robotem.
„O naší společnosti máme velmi idealizovanou představu. Jak často navštěvujete své prarodiče, staré sousedy či lidi, o nichž víte, že jsou osamělí? Samozřejmě všichni přejeme starým dámám šťastnou rodinu, tu ale nemají a jsou samy. Stejně jako řada jiných lidí ve společnosti. Samota je velmi bolestná. Úleva je mnohem důležitější než to, že ji poskytne robot,“ je přesvědčena Konijnová.
Než se pečovatelky s umělou inteligencí dostanou na trh, potrvá ještě léta. První modely navíc budou nejspíš velmi drahé. Cena klesne až po čase s případným rozšířením.
Humanoidní roboti už dnes pracují ve zdravotnictví, v domovech pro seniory, s autistickými dětmi či ve školách. Například robot Zora, kterého vyrobila francouzská firma, pomáhá lidem v Belgii, Francii či Nizozemsku v rehabilitačních centrech cvičit, ve třídách zas třeba vysvětluje matematiku. „Děti Zoru milují. Říkají, že učitel může jít klidně domů, chtějí jen robota. Učitele ale domů nikdy nepošleme. Roboti budou vždy jen podpora,“ říká Konijnová. Zoru mají rádi i dříve narození. Klidně ji pohladí či obejmou.
Proti živému personálu mají „stroje“ velkou výhodu. Tou je trpělivost. Zatímco učitelé někdy nedokážou podesáté vysvětlit nechápavým školáčkům látku bez zvýšení hlasu a přetížení zdravotníci nemají vždy náladu poslouchat stejné historky pacientů, robot to zvládne s přehledem. „Naším cílem je zajistit, aby svět byl lepší než teď,“ dodává Konijnová.
-čtk-
Foto: NIJAS a YouTube
