Děkan Komárek: Absolventy deprimuje, že téměř nic nesmějí, a také délka vzdělávání

Medici 2. lékařské fakulty UK si tento týden z ministerstva zdravotnictví odnesli pohár za vítězství v soutěži Medik roku. Ta je jedním z nástrojů, jak budoucím lékařům ukázat, že i v regionálních nemocnicích se dá dělat kvalitní medicína a není tedy třeba odcházet za hranice. O tom, nakolik je to s odchody lékařů do ciziny vážné a které problémy trápí české studenty a absolventy medicíny, si Zdravotnický deník povídal s děkanem 2. Lékařské fakulty profesorem Vladimírem Komárkem.

Jak vnímáte odchody do zahraničí? Na jedné straně tu zaznívá hlas České lékařské komory, že je to velký problém, na druhé straně třeba děkan 1. lékařské fakulty UK Aleksi Šedo říká, že to tak dramatické není a že „jít do světa na zkušenou“ je součást vzdělávání. Jak se na věc díváte Vy? Kolik z těch, kdo Českou republiku opustí, se později vrátí?

Já se na to dívám podobně jako Aleksi Šedo. Když se při promocích ptám, kam medici směřují, zhruba 15 procent chce do zahraničí. Většinou je to Německo, zejména příhraniční oblasti, či Británie. Jak sleduju naše absolventy, zhruba třetina se po čase vrací. Zjistí, že je to chleba o dvou kůrkách – sice dostanou více peněz, ale mnohem více zaplatí za nájmy a další věci. Všimli jsme si také, že hodně odcházejících jsou kolegové, kteří k nám přicházejí ze Slovenska. Někteří se vracejí na Slovensko, další jdou přes Brno, Prahu, Ostravu dál na západ.

Jsem toho názoru, že odchody zatím nejsou hlavní a jediná příčina problémů českého zdravotnictví. Je naopak dobře, když jdou absolventi na zkušenou a naučí se jiné pohledy. Dokonce se doporučuje, že studenti nemusí zůstat na jednom místě, v jedné nemocnici, na jedné fakultě. Já jsem začínal v okresní nemocnici na severu Čech, hodně jsem se tam naučil a jsem rád, že jsem strávil šest sedm let v terénu. Teprve pak jsem se vrátil do Motola na naši fakultu. Určitě bych tedy nešel cestou zákazu. Měli bychom ale motivovat ty nejlepší studenty k návratu ze zahraničí tím, že jim třeba nabídneme nadstandardní podmínky.

Mohlo by vás zajímat

Vítám navýšení kapacit vzdělávání na vysokých školách, posun by měl nastat v digitalizaci, říká ředitelka NCO NZO Nekudová

Můžete přiblížit, jaké problémy vnímáte při přechodu absolventů do zaměstnání?

Na jednu stranu je dobře, že už medicína není tak dobrodružná, jako když jsem v roce 1973 promoval a nastoupil jako sekundář v okresní nemocnici. Tehdy jsem mohl dělat úplně cokoliv a nikdo se nezajímal o to, jestli mám ty a ty dovednosti – prostě jsem léčil a naštěstí to dobře dopadlo jak pro pacienty, tak pro mě. Dnes je legislativa velmi přísná. Je jednoznačně odlišováno, co smí lékař po promoci, po první atestaci nebo po získání kmene. Absolventi jsou leckdy deprimováni tím, že skoro nic nesmějí. Medici před promocí nesmějí téměř nic, přitom my jsme jako studenti o letních praxích normálně dělali sekundáře a doktory pod kontrolou starších. Mně by se jako děkanovi lékařské fakulty líbilo, kdyby byla větší návaznost toho, co dělá student před promocí a po ní, aby se mu pak věci, které si vyzkouší a dělá jako medik, počítaly do popromoční praxe.

U řady oborů pak absolventy deprimuje, že doba, než se stanou samostatnými doktory, je poměrně dlouhá. Já jsem dětský neurolog, a dnes stát se dětským neurologem trvá až devět let. Přitom v řadě evropských zemí je cesta k takové specializaci pěti až šestiletá. Je tedy otázka, jak bude vypadat nová úprava vzdělávání lékařů.

Nakolik považujete za důležitou výši platů?

V porovnání s výší platů zejména v Německu skutečně jsou mladí lékaři velmi podhodnocení. Doktor po promoci to určitou dobu vydrží, ale kolem třicítky je jejich situace kritická. Ve většině západních zemí je to tak, že jakmile člověk po pěti letech dosáhne vyššího vzdělání, jde platově skokově nahoru. U nás mají lékaři ve věku 30 až 40 let slušný plat, jen když budou hodně sloužit. Stráví tedy v nemocnici velké množství času. Lékař by prostě měl po získání atestace a prokázání, že něco umí, mít základní plat mnohem vyšší. Jde totiž o odborníka, který je v zahraničí žádaný.

Jsou tu ještě další důležité faktory, které vnímáte jako problém?

Zázemí pro špičkové doktory není dobré. Ani v nejlepších nemocnicích není dostatečná administrativní podpora, v řadě nemocnic chybí střední zdravotnický personál.  Sestry jsou u nás úžasné, ale není jich dost a dělají spoustu zbytečné práce. U nás se doktoři i sestry postupně stali otroky počítače a musí vyplňovat neuvěřitelné množství hloupostí, jen aby byli právníci spokojení. To je škoda. Člověk nemá takový prostor věnovat se tomu, co většina z nás miluje, tedy čisté medicíně.

Mluví se o tom, že některé odbornosti stárnou a odborníků v nich bude v budoucnu nedostatek. Vnímáte vy některé obory, kde by tento problém mohl nastat, protože se mu nyní studenti vyhýbají?

Třeba v dětské neurologii je strom takový, že je většina odborníků přes 50 či 60 let. Mladí se mu nevyhýbají, ale když vidí, že by to mohlo trvat osm let, než se dětským neurologem stanou, tak si to rozmýšlejí. Jejich vrstevníci právníci či inženýři získají diplom a už se v podstatě učit nemusí, zatímco tady je nepřetržitě jedna atestace, druhá atestace a doktor se stále musí vzdělávat. Tím jsou skutečně některé obory ohrožené a byla by to velká škoda, protože ve specializacích, jako je dětská neurologie, dětská psychiatrie, dětská kardiologie či dětská chirurgie jsme jedni z nejlepších na světě.

Michaela Koubová