Od nemocného k „živé“ figuríně: lékařská fakulta učí zachraňovat život na pacientských simulátorech

Naučit zachraňovat život u pacientů s nejrůznějšími diagnózami, aniž by v kterékoliv situaci o život skutečně šlo – to je jeden z úkolů nového Centra lékařských simulací, které nyní naplno začíná fungovat na 1. Lékařské fakultě UK a stává se tak jedním z nejlépe vybavených pracovišť svého druhu v Česku. Na modelech, které dýchají, mají puls i krevní tlak a dokonce si umí odkašlat, se medici učí určovat diagnózu i léčit. Zároveň si při nácviku záchrany pacientů vyzkoušejí týmovou práci a komunikaci, která je ve chvílích, kdy jde o život, zcela zásadní.

„Naši medici dostávají nejnovější poznatky, ale uvědomujeme si, že jim mnohdy chybí praktické dovednosti. Je otázka, kde je mají získávat, protože u lůžka pacienta je máme nějakým způsobem usměrňovat a bylo by špatné, kdybychom jim teprve tam ukazovali, jak měřit krevní tlak a další dovednosti, které mohou získat bez pacientů. Pacient by měl mít dojem, že k němu nepřichází medik – nováček, ale medik, který už je profesionálně orientován,“ uvádí prorektor UK pro zahraniční styky a mobilitu Jan Škrha.

„Problematika simulací jak v pregraduální, tak postgraduální medicíně je zcela klíčová a její význam narůstá. Co se totiž týká pregraduálního vzdělávání, dostupnost pacientů do jisté míry klesá. Je tu tendence zkracovat hospitalizace a pacienti přecházejí do ambulantních složek. Na druhou stranu v medicíně není možné snižovat praktickou složku výuky. Simulátorová a trenažerová výuka zásadně rozšiřuje možnost získat praktické zkušenosti a návyky. Dnešní modely jsou velice komplexní zařízení umožňující modelovat diagnózu, kterou má medik studovat. Díky tomu vidí, co se s pacientem v dané situaci děje, a umožňuje přístup jak k pacientovi, tak k týmové práci, která je podstatou dnešní medicíny,“ přibližuje děkan 1. LF Aleksi Šedo. Na rozdíl od skutečné nemocnice je navíc možné nastavit na simulátoru vždy požadovanou diagnózu – taková „objednávka“ pacienta s vybranou nemocí v reálu není pochopitelně dost dobře možná.

Simulační centrum pomáhá propojit teorii a praxi

Historie simulací sahá dvacet let zpátky, kdy stál u jejich zrodu v USA David Gaba. V Evropě pak s nimi začal před deseti lety v německém Tubingenu Marcus Rall. Simulací se přitom pochopitelně nemyslí stará resuscitační Andula, která se používá přes 50 let, ale sofistikované technologické vybavení reálně napodobující stav pacienta. Simulační centra se přitom stávají nedílnou součástí výuky – v současnosti je jich v Česku zhruba pět, do budoucna se předpokládá jejich další rozšiřování.

„Výhoda centra je, že umožňuje trénovat praktické dovednosti na základě teoretických znalostí, což znamená, že studenti musí nejdříve udělat diagnostické rozhodnutí podle toho, co na simulovaném pacientovi nacházejí, a pak přijmout strategii léčby. Jak bylo zmíněno, v medicíně je důležitá týmová práce. Je dobré, když se ji studenti učí za těchto okolností a ne u živého pacienta, protože pro toho může být jejich diskuse trochu šokující. Tady se naučí rozdělit si úlohy při vyšetření a terapeutických postupech tak, aby co nejlépe dospěli k rozumnému řešení situace,“ říká přednosta Fyziologického ústavu 1. LF UK profesor Otomar Kittnar.

Výuku lektoři doplňují nácvikem práce se skutečnými osobami, aby se medici naučili reagovat i na situace, které figurína nezvládne. Sám vyučující tak například simuluje pád, při kterém mají studenti co nejlépe zasáhnout. „Snažíme se za reálně běžícího času ať už na figuríně, nebo figurantovi zajistit postupně stoupající míru stresu, aby student mohl reagovat. Problém nejen studentů, ale i lékařů je, že teoretické znalosti nejsou schopni použít v praxi,“ konstatuje Robert Pleskot, který v centru vyučuje.

Lepší nácvik propojení teoretických znalostí s praxí spolu s možností opakování situace a následné vyhodnocení postupu by mělo ve finále znamenat plus jak pro mediky, kteří se nemusí stresovat, že si u lůžka napoprvé utrhnou ostudu, tak pro samotné pacienty. „Slovo bezpečnost se bude skloňovat čím dál tím více – jak u pacientů, tak studentů. Možnosti simulací jsou dnes zcela jedinečné a nelze je nahradit žádným jiným způsobem. Bude se to vracet v kvalitě lékařské péče a nákladech na ni – když se naučíme bezpečně léčit, budeme mít lépe zaléčené pacienty s nižšími náklady,“ poukazuje Mikuláš Mlček z Fyziologického ústavu. Podle Mlčka je také důležitá realističnost prostředí. Zatímco v minulosti se používaly zvířecí modely nebo se studenti učili na sobě navzájem, nyní mají medici možnost pracovat ve velmi věrných podmínkách, takže bývají vtaženi do hry, jako by šlo o reálnou situaci.

Mohlo by vás zajímat

Vychází nová kniha o životě doktora Alberta Schweitzera (uvnitř článku unikátní video)

Do nemocnice s větším sebevědomím

Centrum simulací na 1. LF není úplnou novinkou, od roku 2014 totiž fungovalo v pilotním provozu. Nyní ovšem spouští naplno na rozloze 150 metrů čtverečních. Učit by se v něm mělo ročně na 750 studentů lékařské fakulty, kteří zde podstoupí tři až pět lekcí – prostory pojmou najednou 32 studentů. Ve čtyřech specializovaných učebnách jsou pacientské simulátory iStan, SimMan a Resusci Anne Simulator, které stály přes tři miliony korun. Dále je centrum vybaveno pacientskými monitory, infuzní technikou, ventilátory, defibrilátory, ultrazvukem, polohovatelnými nemocničními lůžky a řadou zdravotnických pomůcek.

„Jsou tam dovednostní trenažery na jednodušší úlohy – zajišťování životního vstupu, dýchacích cest a tak dále. Máme skutečné i simulované lékařské přístroje a skutečná lůžka tak, aby studenti byli do prostředí vtaženi a všechno si mohli vyzkoušet bezpečně, bez stresu, bez pacienta a bez nebezpečí, že nastane ostuda nebo průšvih. Cílem je, aby přišli do nemocnice s větším sebevědomím,“ vysvětluje doktor Mlček.

Provoz centra však není zcela bezproblémová záležitost. Vedle vstupních investic je pochopitelně potřeba investovat do údržby a oprav techniky, především je ale nutné zajistit vyučující. „Stávající učitelé jsou zvyklí na tradiční metody. Každý, kdo chce otevřít centrum, musí nejen koupit Andulu, postavit zdi a pořídit přístroje, ale také vyškolit lidi, aby to k něčemu bylo užitečné. Ideální lektor je lékař klinik, pedagog, člověk, který zvládne techniku a v podstatě i psycholog,“ poukazuje Mlček na problém s kvalifikovanými učiteli.

Centrum přitom nemá sloužit jen pro mediky – je v něm možné provádět školení lékařů i dalších profesí. Využili ho tak už například hematologové, anesteziologové či traumatologové.

Lékařská fakulta plánuje i do budoucna centrum simulací rozvíjet. Vedle technologií by tu měl probíhat také nácvik s herci nebo týmová spolupráce se sestřičkami. „Při kontaktu s pacientem – modelem nebo manekýnem si studenti uvědomují, jak je svízelné pracovat s emocemi a tím, co člověka tvoří člověkem,“ uzavírá Aleksi Šedo.

Michaela Koubová