Ve kterých případech se mají nemocnice obávat vyplácení odškodného, jaké výše může dosáhnout či co všechno je do něj možné zahrnout? To byly otázky, které si kladli odborníci z oblasti práva a medicíny při debatě týkající se odškodnění újmy na zdraví, která se konala tento týden na půdě Právnické fakulty UK (více o výši odškodného jsme psali zde). S novým občanským zákoníkem totiž došlo na tomto poli k zásadním změnám. Nejen nemocnice a lékaři, ale také pacienti se přitom začínají obávat, aby situace nevedla jako v USA k tomu, že se některé obory „vylidní“. Už nyní k tomu má nakročeno gynekologie a porodnictví.
„Kdo dělá klinickou praxi, dobře ví, na jak tenkém ledě občas chodí. Zejména rozhodnutí činěná v emočním a časovém presu, která musí být udělána bezprostředně, často nemají dostatečné množství informací a nesou rizika pro všechny strany. Takový je život a medicína,“ přibližuje náročnost práce lékaře děkan 3. LF UK Michal Anděl.
Profesor Anděl zároveň dodává, že rizika je možné snižovat pomocí obranných strategií, které ovšem velmi zatěžují rozpočet. Že vyšší náklady na péči ovlivňují, respektive snižují i množství žádostí o odškodné, přitom ukázala studie publikovaná loni v listopadu v časopise BMJ. Ta prozkoumala data téměř 25 tisíc floridských lékařů v letech 2000 až 2009, vůči kterým bylo vzneseno přes 4300 žádostí o odškodné. Právě Spojené státy jsou přitom takřka domovem defenzivní medicíny, kdy dochází k převyšetřování pacientů jen proto, aby byli lékaři jištěni v případě sporu. Podle studie, která se zaměřila zejména na porodnictví a počty císařských řezů, bylo vůči lékařům, kteří vykazovali vyšší náklady na péči, vzneseno méně žádostí o odškodné.
Právě gynekologie a porodnictví je přitom jak v USA, tak v Česku oborem s vysokým rizikem stížností. „Náš obor je vysoce rizikový a představuje nejvyšší počet žalob, protože celá řada pacientek sahá k tomu nejbrutálnějšímu ohodnocení naší práce a neváhá ihned použít trestní oznámení, které, pokud je tam nějaká chyba, znamená zdrcující vliv na osobní i profesní život lékaře a ekonomickou stránku zdravotnického pracoviště. Rozsudek o nutnosti zaplatit 30 milionů za špatně vedený porod v jedné velké nemocnici a řada dalších procesů, kde jsou ve hře 20 milionové a vyšší částky, jsou jedním z velkých důvodů, proč nám mladí kolegové řeknou, že jde o velmi zajímavý a uspokojující obor, ale riziko je pro ně neakceptovatelné,“ řekl na nedávné tiskové konferenci ČLK šéf gynekologicko-porodnické společnosti Jaroslav Feyereisl (více zde).
Budou kvůli sporům chybět i kardiologové či chirurgové?
Zatímco u nás se obavy ze žalob podepisují hlavně na porodnictví a gynekologii (60 až 70 procent soudních posudků je právě na tomto poli), v USA je spektrum vážně postižených oborů širší. Podle studie publikované v únoru v časopise New England Journal of Medicine jsou opakovanými žádostmi o odškodné sužováni také chirurgové, plastičtí chirurgové, neurochirurgové či ortopedičtí chirurgové. Vysoké riziko stížností postihuje také kardiology a kardiochirurgy, kterých je kvůli riziku a tím pádem vysokému pojistnému v některých státech nedostatek.
Že by obdobná situace mohla nastat i v Česku, se obává Jana Petrenko z pacientské organizace Koalice pro zdraví. „Dnes ve Spojených státech nikdo nechce dělat kardiochirurgii a porodnictví, protože je to riskantní a pojištění je příliš vysoké. Já bych byla nerada, abychom tu dospěli do stejné situace, že pacienti budou chodit od doktora k doktorovi, protože ten nebude chtít riskovat, případně se uchýlí k postupu, který sice moc nepomůže, ale neublíží,“ zdůrazňuje Petrenko.
Její obavy potvrzuje děkan Anděl. „Teď se začíná ustanovovat praxe v některých zdravotnických zařízeních i u některých profesionálů, že raději nejdou do riskantních výkonů. To znamená, že se složitější výkony přesunou do velkých nemocnic, které na tom pak ve statistikách budou o něco hůře a možná budou potřebovat větší pojistky. Také to může být v neprospěch konkrétního pacienta, protože jsou situace, kdy výkon, který může zachránit život, neprovede,“ upozorňuje profesor Anděl.
Odškodné za komplikace spojené s výkonem soud nepřiznává
Děkan 3. LF UK se také ptá, kdy by se zdravotnická zařízení měla obávat nutnosti platit odškodné za poškození zdraví či úmrtí pacienta. K těm totiž nemusí dojít kvůli chybě, ale při komplikaci, které se nemají lékaři možnost vyhnout.
„Máme různá kritéria kvality a velmi dobře se ví, že některé výkony mají takový a takový počet komplikací. Kvalitní endoskoskopické pracoviště má jednu perforaci na deset tisíc endoskopů, ale není možné říci, že by ke komplikaci nedošlo – pokud k ní ještě nedošlo, tak k ní dojde. Další věc je operace štítné žlázy, kterou i když dělá velmi dobře kvalifikovaný chirurg, dojde v malinkém procentu k tomu, že je poškozen laryngální nerv. Pokud je pacient zpěvák nebo hlasový profesionál, nemůže nějakou dobu mluvit nebo bude mít horší projev navěky. Zajímalo by mě, jestli informovaný souhlas pacienta může chránit nemocnici v případě, že v tom malém procentu došlo k poškození laryngálního nervu nebo perforaci, k níž dříve či později dojít musí,“ ptá se profesor Anděl.
„Informovaný souhlas je jeden z možných právních důvodů zákroku, pokryje tedy to, že lékař zasáhne do integrity pacienta. Rozhodně nepokrývá non lege artis pochybení lékaře. Pokud však ke komplikaci u dojde u správně indikováno zákroku, není perforace nijak k tíži, protože jde o komplikaci spojenou s výkonem. Zda v daný moment zvolit invazivnější a riskantnější výkon, ale neodpoví soudce – to vyžaduje odborné znalosti, takže to je jen na znalci z příslušného oboru,“ vysvětluje soudce brněnského krajského soudu Michal Ryška.
Objektivní odpovědnost za škodu už pro nemocnice neplatí
S novým občanským zákoníkem se ovšem nemocnice nemusí bát, že by byly rozsudky v jejich neprospěch častější – právě naopak. „Zdravotnická zařízení na novém občanském zákoníku velmi výrazně vydělala, protože ten původní byl postaven na principu objektivní odpovědnosti za škodu, ke které došlo při použití přístroje nebo věci při zákroku. To nový občanský zákoník nezná, takže se odpovědnost nemocnice výrazně zmenšila,“ dodává Ryška. „Obecně lze říct, že v medicíně se za postup při poskytování zdravotních služeb odpovídá jen při protiprávním jednání, tedy postupu non lege atris, jinak až na výjimky ne,“ doplňuje Petr Šustek z katedry občanského práva PF UK.
Jenže někdy se zdravotnická zařízení dohodnou se stěžovatelem na odškodném i v případě, kdy s největší pravděpodobností postupovala správně. „Některé nemocnice vidí, že jednaly lege artis, například u perforací. Jenže se oprávněně bojí medializace případu, což způsobí, že se raději chtějí domluvit s poškozeným na odškodnění namísto toho, aby si hájily, že jednaly zcela lege artis,“ poukazuje Jana Mejtská, ředitelka právního odboru České podnikatelské pojišťovny. „Pokud dojde k mimosoudnímu vyrovnání mezi stěžovatelem a zdravotnickým zařízením, bývá obvykle součástí dohody o narovnání také to, že se záležitost nebude zveřejňovat a medializovat,“ řekl před časem pro ZD odborník na kvalitu ve zdravotnictví David Marx.
Michaela Koubová
