Zdravotnický deník se potýká s neochotou některých zdravotních pojišťoven poskytovat informace o své činnosti, například o programu i obsahu jednání jejich správních rad. Proto jsme se požádali o radu i krátký rozhovor experta Otevřené společnosti Oldřicha Kužílka, který je spoluautorem první verze zákona o svobodném přístupu k informacím č. 106 z roku 1999 i jeho klíčových novelizací.
Mají zdravotní pojišťovny poskytovat informace jako povinný subjekt dle zákona o svobodném přístupu k informacím?
Některé rozsudky postupně ukázaly, že jak Všeobecná zdravotní pojišťovna, tak pojišťovny oborové jsou subjekty s plnou informační povinností podle paragrafu 2, odstavec 1 zákona o přístupu k informacím, tudíž musí poskytovat vše, například i o ekonomice. Samozřejmě neposkytnou chráněné údaje, osobní informace, obchodní tajemství a podobně. Argumentace, že mají jen omezenou informační povinnost, považuji za chybnou.
Pokud se se chceme jako novináři, nebo i občané, ptát na program správních rad pojišťoven, kam až můžeme zajít, co máme právo vědět?
Budou si muset vyhodnotit, co je v programu obchodním tajemstvím – pokud vůbec něco. To potom mohou chránit. Vznikne tu vedlejší otázka, v jaké míře je zdravotní pojišťovna podnikatelský subjekt, jestli může mít obchodní tajemství a jak to obchodní tajemství asi může vypadat. U bodů, z jejichž názvů už by vyplývala nějaká obchodní strategie, rozhodnutí významně ovlivňující konkurenční vztahy nebo třeba informace o převzetí části klientely jiné zdravotní pojišťovny, si dovedu představit, že budou v programu začerněny. Jinak by ale měl být program správních rad poskytován. To, že ho VZP už v nějaké míře poskytuje, je důkazem, že v odvětví tyto informace obchodní tajemství neobsahují.
Jaká je vlastně jakási filosofie zákona, proč se vztahuje i na zdravotní pojišťovny?
Protože jsou veřejnými subjekty založenými pro zajišťování veřejného zájmu a navíc za veřejné peníze. To, že pojištěnci jedné pojišťovny nepředstavují úplně celou veřejnost České republiky, ale jen vymezený okruh osob, které se tam přihlásily, na věci nic nemění. Jsou to stejně vzorky tak velké – přinejmenším stovky tisíc lidí, aby se daly považovat za veřejnost, která se na základě své zákonné povinnosti musí skrze pojišťovny skládat na své zdravotní pojištění.
Poskytujete podporu lidem a subjektům, které se snaží dobrat informací. Setkáváte se s často s případy z oblasti zdravotnictví?
Setkal jsem se s několika rozsudky, které se týkaly zdravotních pojišťoven. V jednom případě šlo o rozpis plateb směrem ke konkrétním lékařům a zdravotnickým zařízením. Soud dovodil, že tyto informace je třeba poskytnout, protože ani ze strany těch lékařů nejde o částky, které tvoří celý objem jejich činnosti, takže to nerozkrývá jejich majetkové poměry. Soud již také rozhodl, že oborové zdravotní pojišťovny jsou povinnými subjekty. Jinak – že by na denním pořádku byly například nemocnice nebo další subjekty, které by šlo kvalifikovat jako povinné, to ne. V jiných zemích, typicky v Británii, ale jsou otázky na kvalitu poskytované zdravotní péče statisticky skoro nejčastější komoditou v přístupu k informacím. Jde tedy dost o vývoj společnosti. Koneckonců ochrana spotřebitele u nás před deseti lety skoro nebyla a dnes je na vysoké úrovni. Stejně tak otázka kvality zdravotní péče se prudce vyvíjí a bude to podle mne postupovat, takže se z toho stane velmi silná informační komodita.
Je ten klíč k použití zákona dán tím, kdo je zřizovatelem? V Británii, kterou jste zmiňoval, mají Národní zdravotní službu, což je jeden z největších zaměstnavatelů na světě. Mají tam nepřetržitou tradici od druhé světové války, stále něco měří, zkoumají a ptají se. My máme systém založený na zdravotním pojištění a máme subjekty krajské, církevní, ryze soukromé i státní. Státní nemocnice by asi měla být povinným subjektem se vším všudy. A soukromník?
Všechny zařízení státní nebo samospráv, tedy krajů, měst a obcí, jsou plnými povinnými subjekty. Ty soukromé by byly jen v rozsahu, kdy by v nějakém procesu rozhodovaly o právech pacienta. Jejich rozhodnutí by tedy třeba znamenalo, zda dostane nějakou dávku sociální podpory nebo něčeho podobného. Nemusí sdělovat nic o svém hospodaření.
U soukromého subjektu tedy nehraje roli, že peníze dostává z veřejných zdrojů?
Ne. Odkud dostává peníze, neovlivňuje to, zda jde o povinný subjekt. Roli hraje, jak vznikl, kdo ho založil, kdo ho ovládá, kdo jmenuje jeho řídící orgány a také jaký je jeho účel. Tam je to možná na hraně, zda lze říci, že jde u soukromé nemocnice o veřejný účel. Zase si nemyslím, že péče o zdraví je automaticky takzvaně státní. Je věc každého, jak si koupí dříví na zatopení a zajistí si své zdraví.
Zdraví ale může být individuální i veřejné. Když budu mluvit o očkování v oblasti veřejného zdraví, týká se to všech, zatímco když budu mluvit o zlomené noze, je to jen moje noha. Hraje tedy z hlediska informačního zákona i toto roli?
Z hlediska soukromých zdravotnických zařízení, které nejsou zřizovány obcí, krajem, státem, bych odhadl, že nikdy nepřeváží veřejný účel nad ostatními znaky, které splněny nejsou. Nikdy to nebude povinný subjekt v plném smyslu. Podle paragrafu 2, odstavec 2 infozákona ale platí, že ať už je to kdokoliv, soukromník sebesoukromější, jakmile je v jeho rukou rozhodnutí o právu další osoby nebo je na něj přenesen výkon veřejné funkce, v tom rozsahu je povinným subjektem. To se teď ukázalo na případu firmy CHAPS v Brně, která má veřejnoprávní smlouvu s ministerstvem dopravy. Jízdní řády vznikají na krajských dopravních úřadech a odtamtud se slévají do jednoho centrálního systému. Zákon bohužel umožnil, že toto slévání se může propachtovat nějaké soukromé firmě. Byl tady velký spor o ta data – Seznam.cz proti nim vedl soudní ofenzívu a v zásadě to vyhrál. Ukázalo se tedy, že když nějaká soukromá firma vykonává v tomto smyslu veřejnou správu, v tom rozsahu musí data poskytovat. Dovedu si proto představit, že kdyby byl nějaký průzkum zdraví, který by ale asi musel být uložen zákonem, a dělala by ho soukromá nemocnice, měla by data, která by byla předmětem práva na informace. Teď nechme stranou, jak by byla data chráněna z jiných důvodů, ale primárně by měla být poskytována.
My se zajímáme o čínskou medicínu. Ve FN Hradec Králové vznikla ambulance a teď se vytvořila speciální česko-čínská nadace pro rozvoj čínské medicíny. Tam vstupuje nemocnice a Číňani, kteří do toho dávají peníze. Když se budeme ptát tohoto subjektu, bude povinen nám informace poskytovat?
To bude těžký oříšek pro případný soud, protože jde o mezní situaci povinných subjektů. Ústavní soud stanovil ve slavném rozsudku o Letišti Praha několik parametrů, a když nastane jejich převaha, jde o povinný subjekt. Je to tedy hodně gumové. Tady by možná byl účel veřejný, protože je realizován ve veřejném zdravotnickém zařízení. Všechno to ale bude rétorika, kdy pak nešťastný soudce bude muset zvednout nad hlavu sekeru práva a někam seknout, kde ta hranice je. Nějak mu to vyjde, pak se proti tomu může podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu a pak to třeba ještě otočí Ústavní soud. Tak to bylo s Letištěm Praha, kdy Ústavní soud řekl, že je povinným subjektem. Tady jde navíc o nadaci, kde je nejasné, co je to být ovládán a kdo jak koho jmenuje. Když se ukáže, že je všechno půl na půl, může převážit účel. Jenže pak se mohou vystěhovat do jiné budovy a bude po účelu. Třeba Británie má jednodušší řešení, protože součástí zákona o přístupu k informacím je seznam všech povinných subjektů. Jsem rád, že u nás seznam není, protože kdyby byl, chyběla by na něm třetina subjektů, které by tam dle logiky a smyslu měly být. V Británii to ale mají vyčerpané správným způsobem.
-mk, cik-
