Denně se setkávat se smrtí, dokázat pečovat o ty, kteří umírají, a umět rodině ohleduplně sdělit, že jejich blízký odešel. Do toho jednat s agresivními pacienty, snášet nadávky a dokonce někdy čelit fyzickým napadením. I to je vedle podávání léků, píchání injekcí a další odborné péče o pacienta na lůžku součástí práce zdravotních sestřiček. Na povolání, k němuž je vedle zručnosti potřeba také velká dávka komunikačních dovedností a empatie, se nyní studenti připravují tři roky na vysoké nebo vyšší odborné škole. Vláda by dnes měla projednat novelu, která se záměrem řešit nedostatek sestřiček umožňuje, aby zdravotnickým asistentům (nově praktickým sestrám) po střední zdravotnické škole stačil na práci všeobecné zdravotní sestry jen jeden další rok studia na VOŠ. Paleta názorů na to, co vlastně novela přinese, je přitom více než pestrá – někteří jsou jí nadšeni a slibují si od ní konec personální krize ve zdravotnictví, jiným nevadí, ale zásadní problém dle nich nevyřeší, a další varují před zhoršením jak pro pacienty kvůli poklesu kvality péče, tak pro zdravotníky, kteří budou hlavou hozeni do práce, na niž nejsou emočně ani profesně připraveni.
Ve 14 či 15 letech se rozhodnou, že chtějí být zdravotní sestřičkou, a po 4+1 roku studia (4 roky střední zdravotnické školy + 1 rok VOŠ) začnou po dvacátých narozeninách nastupovat do praxe. To by měla být nově jedna z možností, jak studovat na všeobecnou zdravotní sestru. Změna s sebou ovšem nese otázku, zda je v takto zkráceném studiu skutečně možné získat celé spektrum poznatků, jako při tříletém studiu na VŠ/VOŠ, jaký to bude mít dopad na praxi a také na kvalitu péče (o připomínkách k návrhu novely jsme psali zde, o postoji odborů a dalších zde).
„Vysíláme signál, že na to, aby člověk dělal tak náročné povolání, jako je zdravotní sestra, stačí jeden rok pomaturitního studia. Říkáme tedy, že standard je na této úrovni a vše ostatní je nad ním. To bude řadu zájemců demotivovat. A pak je to do určité míry rezignace na odpovědnost vůči pacientům, protože bychom pro ně měli připravovat přiměřeně kvalifikovaný personál. Navíc bychom si nově vytvořili pozici jakési nadsestry, tedy té, která má víc než roční pomaturitní studium,“ domnívá se proděkan pro výuku a studium 3. LF a ředitel Spojené akreditační komise David Marx.
Téma umírání bývá problém i pro učitele
Jednou z otázek je například to, jak se vůbec dospívající lidé studující zdravotnický obor na střední škole dokážou vyrovnat s tím, co v nemocnicích vidí – tedy se smrtí, bolestí a utrpením. Obavy z těchto aspektů práce koneckonců přiznávají i uchazeči o studium všeobecné sestry na vysoké škole. „Nejvíce se bojím, že budu svědkem úmrtí nebo toho, jak se člověk hodně trápí a sama mu nebudu moci pomoct, jen přihlížet. To asi s člověkem hodně zamává. Musí se otrkat a zvyknout si na to, ale ze začátku je to určitě hodně těžké,“ řekla Zdravotnickému deníku jedna z uchazeček o studium všeobecné sestry na 3. lékařské fakultě UK.
Pokud se stane standardem studium na všeobecnou sestru ve formátu 4+1, bude se zřejmě více studentů setkávat s těmito náročnými situacemi ještě v teenagerském věku. „Na setkání se smrtí takto mladí lidé nejsou připraveni a ani nemohou být. Ve svých 16 letech v druhém ročníku gymnázia jsem šel na brigádu do nemocnice, abych zjistil, zda jsem schopen studovat medicínu. Hned první den mě nechali dělat sanitáře na operačním sále a já na vozíku vozil těžce nemocné, lidi, kteří měli proleženiny, kterým uřízli nohu, byl jsem svědkem krvavých operačních výkonů. To byl tak silný a negativní emocionální zážitek, že jsem se s tím vypořádával ještě dlouho. To přitom byla krátkodobá brigáda a ode mne samotného se až tolik nečekalo. Domnívám se, že ve věku 16 či 17 let není mladý člověk vybaven na to, aby bez důkladné přípravy a debriefingu všechny tyto prožitky zpracovával,“ domnívá se David Marx.
Mohlo by vás zajímat
Problém na tomto poli je však v Česku podle Dity Svobodové, náměstkyně ředitelky VFN v úseku pro nelékařská zdravotnická povolání, mnohem rozsáhlejší. „Téma umírání a péče o umírající pacienty je v českých nemocnicích řešen nedostatečně a řada velmi zkušených učitelů i zdravotníků v tomto tématu tápe. Což ostatně potvrzuje i mnoho průzkumů. Nicméně studenti zpravidla jsou, byť těžce, schopni se s tématem smrti při studiu vyrovnat i na střední škole,“ říká Dita Svobodová.
Požadavky (nejen) na komunikaci se zvyšují
S tématem umírání ovšem souvisí také komunikace – tedy aby se sestřička nejen dokázala se smrtí srovnat osobně, ale aby uměla jednat s umírajícími a jejich rodinami. Umění komunikace je přitom zcela klíčové pro práci sestry jako takovou. „Sestra je s pacientem na rozdíl od lékaře celý den a je tam tedy mnohem větší požadavek na míru empatické komunikace. Ta také vychází ze zpracování vlastních prožitků, kterých mladý člověk tolik nemá, takže není připraven komunikovat s někým, kdo umírá nebo mu umírá dítě. Nevidím logiku, proč bychom tomu měli mladé lidi vystavovat. Ale pokud je tomu vystavovat nebudeme, připravíme je nedostatečně na výkon povolání, které mají dělat. Pokud to odsuneme do jednoho roku po maturitě, budeme zase ochuzovat jiné kvality, protože prostě víc než 24 hodin den nemá,“ zdůrazňuje David Marx.
Podle něj větší nároky pacientů v oblasti komunikace, edukace a informací pochopitelně tlačí na vzdělávání i jinde ve světě. „To nejsou věci, které spadnou z nebe, ty se člověk musí naučit. Rozsah výuky ošetřovatelství vedoucí k tomu, aby se z absolventa stala zdravotní sestra, se ve všech zemích prodlužuje a víceméně se stabilizoval na oněch třech letech pomaturitního studia. Tím není řečeno, že střední zdravotnická škola učí špatně, ale učí odborné předměty v takové proporci, které se do čtyřletého středoškolského studia zahrnujícího i všeobecně vzdělávací předměty, vejdou. Učí také studenty, kteří třeba ještě nejsou tak zralí. Nemyslím k tomu, aby se mohli či nemohli učit zpaměti nějaké dlouhé tabulky, ale spíše k tomu, aby mohli informace vhodně integrovat, komunikovat s pacienty a byli připraveni na nejrůznější emocionální zátěžové situace, které vznikají,“ dodává Marx s tím, že 3. LF loni poprvé přijala na sesterské studium více absolventů gymnázií než zdravotnických škol.
Rozdíl mezi studiem a praxí je podle asistentů obrovský
Středoškolské studium na zdravotnického asistenta si 14 a 15letí pochopitelně volí už dnes. Nutno ovšem podotknout, že právě z jejich řad asi největší část po střední škole mizí mimo zdravotnictví; část pokračuje ve studiu na sestru, zhruba čtvrtina z cca 1900 absolventů ročně nastupuje do praxe. Ve výsledku tak v nemocnicích působí necelé tři tisíce zdravotnických asistentů, ačkoliv by jich za dobu existence oboru mělo být v systému přes deset tisíc.
„Jen málokterý mladý člověk má v patnácti letech zcela jasnou představu o svém budoucím povolání. Pokud se ale v deváté třídě rozhodne studovat střední zdravotnickou školu, obvykle se u něj určité vlohy pro budoucí povolání ve zdravotnictví dají pozorovat už v tomto věku. Celá společnost se ale dnes mění a trendem dnešní doby je spíše studium na VOŠ nebo VŠ než nastupovat po střední škole do praxe,“ říká k tomu šéfka České asociace sester Martina Šochmanová.
„Většina dnešních patnáctiletých si nevybírá školu jen dle zájmu, ale také dle toho, že „tam je to s maturitou“. O tom, jestli toto povolání člověk chce opravdu dělat, se rozhodne, až když je po škole v praxi. Bohužel je totiž rozdíl mezi studiem různých modelů a procesů v ošetřovatelství a jejich následným praktickým využitím v dnešních podmínkách opravdu obrovský. To, že napříč celou republikou pracují jak sestry, tak asistenti za velmi nízké platy, s desítkami hodin přesčasů mnohdy za hranicí zákoníku práce, v malém počtu personálu a s šílenou byrokracií všude od pacienta k provozu oddělení, je holý fakt. Bohužel to může vidět až zaměstnaný absolvent. Jen mezi mými známými dělá 12 sester a asi deset asistentů jinou práci. Ne proto, že se rozhodli před studiem špatně, ale že v jiných profesích je kolikrát více peněz za méně práce a mnohem více volna,“ uvádí David Svoboda, zdravotnický asistent na Rehabilitační klinice Malvazinky.
Věk, kdy se mladí lidé pro povolání rozhodnou, není až tak podstatný ani podle poslankyně Jany Pastuchové (ANO), která je zastánkyní středoškolského studia na zdravotní sestru. „Už na střední škole se pozná, kdo chce danou práci skutečně dělat a kdo ne. Navíc, při vší úctě, čtyři roky studia stejně nemohou nahradit okamžik, kdy se absolvent dostane do praxe. Realita je největší škola,“ konstatuje Jana Pastuchová.
Nedělejme z 14letých malé děti, říká poslankyně Pastuchová
Otázkou však je, jestli není výsledkem kompetentnějšího rozhodování o vlastní budoucnosti až po maturitě volba takového povolání, u něhož člověk s větší pravděpodobností zůstane. Dnes, kdy na vysoké školy míří více než polovina populačního ročníku, je také na místě se ptát, jestli zrovna u tak náročného povolání, jako je zdravotní sestra, chceme posunovat studium, a tedy i jeho volbu, směrem ke střední škole.
„V minulosti si sestry své povolání vybíraly na střední škole a nikdy tomu nebylo jinak. Bralo se jako samozřejmost, že je studentka připravená na vše, co se zdravotnictvím souvisí, a nikdo neřešil, zda např. setkání s prvním úmrtím má nějaký vliv na další vývoj. Samozřejmě je nutné potvrdit, že čím je člověk starší, je taky zralejší a uvědoměleji si své povolání vybírá. V evropských státech je výběr zdravotnického povolání téměř vždy následován až po absolvování střední školy a je možné tak předpokládat, že studenti minimálně tuší, co je v praxi bude potkávat a čemu budou vystaveni,“ uvádí Dita Svobodová. Dodává ovšem, že výběr povolání je věc velmi individuální, a tak zatímco řada studentů ví už od dětství, čemu se chce věnovat, někteří to „správné“ povolání nenaleznou nikdy.
Jana Pastuchová na druhou stranu nevidí problém v tom, že si lidé povolání zvolí už na konci základní školy. „Nedělejme z dnešních čtrnáctiletých malé děti. Nechci se stále vracet zpět k tomu, co bylo před třiceti lety, ale sestry, které nám nyní budou pomalu odcházet do důchodu, se také rozhodovaly ve čtrnácti letech a jsou na odděleních dodnes. A to se o sestrách, které dostudovaly VŠ nebo VOŠ, bohužel v mnoha případech říci nedá,“ konstatuje poslankyně Pastuchová. Ta také věří, že větší část absolventů středních zdravotnických škol skutečně bude mít snahu co nejdříve nastoupit do praxe. „Navštívila jsem několik středních zdravotnických škol a mluvila jsem se studentkami čtvrtých ročníků. Zhruba tři čtvrtiny z nich na můj dotaz, zda by šly hned po střední škole do praxe, reagovaly kladně,“ dodává Jana Pastuchová.
Kvalitní starší sestry se střední se celoživotně vzdělávají
Podle většiny odborníků, které oslovil Zdravotnický deník, se přitom mladší věk absolventů nepodepíše na kvalitě péče. „Věk již zde není rozhodující. Klíčovou roli hraje kvalita vzdělání a dostatečná praxe, tedy to, jak škola dokáže teoreticky i prakticky připravit mladého člověka na budoucí povolání,“ reaguje Martina Šochmanová.
„Žádný absolvent nemůže samostatně pracovat bez předchozího zaškolení, musí projít adaptačním procesem. O tom, jak bude tento proces dlouhý a kdy sestra začne pracovat bez odborného dohledu, rozhodne sám zaměstnavatel. Jestli to má být už po dvacítce? Klidně, nevidím v tom žádný problém,“ dodává Jana Pastuchová.
Podle Davida Marxe se ale změna jako celek do kvality péče promítne, zejména kvůli zkrácení vzdělávání. „Jako se v posledních sto a zejména padesáti letech rozvíjí celé zdravotnictví, tak se rozvíjí i objem znalostí a dovedností, které očekáváme i od zdravotních sester. Můžeme si to ukázat například na zdravotnických technologiích, které přicházejí téměř každý den nové a řadu z nich musí sestry obsluhovat, na monitoringu pacientů, nových a efektivnějších lécích – to vše vyžaduje hlubší a fundamentálnější teoretickou přípravu sester a také schopnost naučenou teorii aplikovat v praxi. Že se argumentuje podle mne lehce farizejsky tím, že na to dříve také stačily čtyři roky, tak dříve stačilo mnohem méně let na vzdělávání v jiných oborech. Když řekneme, že někdo je špičková sestra, přestože má střední zdravotnickou školu, není to celé. Musel si totiž informace doplnit, dostudovávat ať už formou certifikovaných kurzů, nebo následného studia. Podle mého názoru je zkrácení jednoznačným krokem zpátky, které sníží kvalitu, zvýší stres na studenty, protože se všichni budou snažit do jednoho roku dát to, co dříve bylo ve třech letech, a to jen mechanicky možné není. Navíc to podle mne rozhodně neovlivní nedostatek sester v praxi. Problém je primárně dán nepoměrem pracovní zátěže a finančního ohodnocení,“ poukazuje Marx.
Plus pro zdravotnické asistenty
Mnozí lékaři, politici a pochopitelně ministerstvo zdravotnictví věří, že návrh současný stav alespoň částečně vyřeší. O tom, kdo má pravdu, tak zřejmě rozhodne až praxe. Jisté je ale to, že novela pomůže současným zdravotnickým asistentům, kteří v systému prakticky nemají vlastní místo a nemocnice obvykle neví, co s nimi. Část z nich si po změně dodělá vzdělání na všeobecnou sestru, ti zbylí (přejmenovaní na praktickou sestru) pak budou mít větší kompetence a nebudou muset pracovat pod dohledem.
„Tam, kde dnes pracují asistenti, jsou bráni skoro vždy ze dvou pohledů. Buď vykonávají více méně práci sanitáře, nebo pozici sestry. Změnou kompetencí se nezmění nic, ale spousty věcí, kterými se dnes běžně u asistentů překračují kompetence, se legalizují. Jako velmi zajímavé mi přijde dostudování jednoho roku na VOŠ a tím se stát diplomovanou všeobecnou sestrou. Pokud zákon v této podobě vstoupí v platnost, myslím si, že nám velmi rychle asistenti/praktické sestry ze systému zmizí, poněvadž rok nástavbového studia je pro mnohé schůdnější než dnešní tři roky,“ uvádí David Svoboda. I podle něj jsou ale zatím ohledně změny nejasné otázky, na kterých bude velmi záviset efekt v praxi. „Dodnes není jasné, jaké kompetence praktická sestra bude mít. Další věcí bude podoba ročního nástavbového studia pro dnes již zaměstnané asistenty. Pokud totiž nepůjde tento obor studovat kombinovaně, ale pouze prezenčně, tak problém dnešních již vystudovaných asistentů nevyřeší,“ uzavírá Svoboda.
Michaela Koubová
