Vzdají se pohodlí a jedou pomáhat. Dobrovolníci českých Lékařů bez hranic strávili na misích celkem 111 let

Boj s epidemií spalniček v Demokratické republice Kongo, pomoc syrským uprchlíkům v Iráku, krizová intervence po zemětřesení v nepálské oblasti Gorkha či pokračující snaha porazit epidemii eboly v Sieře Leone. To jsou jen některé loňské projekty, na něž šly finance, které získali díky českým dárcům Lékaři bez hranic. Celkem 37 českých spolupracovníků pak vyrazilo pomáhat na 49 misí v Africe, Asii, Evropě i Americe. Lékaři bez hranic přitom letos oslaví desetileté výročí kanceláře v České republice, díky níž vyjelo pomáhat do světa přes sto lidí z České republiky a Slovenska. Ti v přepočtu strávili na misích celkem 111 let.

Dohromady téměř 82 milionů korun od 63 tisíc soukromých dárců – tolik šlo v loňském roce na podporu Lékařů bez hranic z českých peněženek. Jde přitom o částku, která je v historii české pobočky rekordní.

„Výběr prostředků, které nám dárci svěřili a kterými jsme mohli podpořit projekty, je fantastický. Jde o zhruba dvacetiprocentní nárůst oproti roku předtím. Lidé ukazují, že tomu, co dělají Lékaři bez hranic, věří. Na jedné straně je tu jasný důvod podpory v širokém konsenzu díky množství lidí, kteří odjedou pomáhat, takže býváme často v místech, kde jsme jednou z posledních humanitárních organizací nebo kde už jiné organizace nejsou. To je veřejnosti prodejné a podpora se na tom získává dobře. Pro mě je ale cenné, že nás veřejnost podporuje, protože máme i druhou stránku, kdy nehladíme úplně po srsti a dokážeme jít v zájmu ochrany našich hodnot proti veřejnému mínění – ať už jsou to problémy uprchlíků a právo na azyl, to, že kritizujeme farmaceutické firmy za jejich přístup k vývoji léků, nebo že se snažíme upozorňovat, že pokud má humanitární pomoc fungovat, musí být apolitická. To je důvod, proč jsme se stáhli ze Světového humanitárního summitu a nedávno odmítli peníze z Evropské unie,“ říká ředitel české kanceláře Lékařů bez hranic Pavel Gruber.

V ČR Lékaři neberou institucionální peníze už od loňska

Právě za zmíněný krok odmítnutí financí EU kvůli přístupu Evropy k uprchlíkům a dohodě s Tureckem o vracení migrantů čelí nyní Lékaři bez hranic kritice. „Někteří dárci na to reagovali tak, že to sice chápou, ale nelíbí se jim to, protože to vnímají jako příliš politické rozhodnutí. Nám ale nezbylo nic jiného. Stojí za tím obava z precedentu, kterou turecko-evropská dohoda vyvolává, kdy byl problém uprchlíků outsourcován mimo EU a mimo dohled evropského voliče. To, že má někdo právo požádat o azyl, ale přece není možné odsouvat na sousední zemi. Když to udělají všichni, může být výsledkem to, že samotný status uprchlíka zanikne. Za druhé jde o to, že si myslíme, že humanitární peníze musí být apolitické. V tuto chvíli jsou peníze, které bude využívat Evropská humanitární agentura v Turecku, něčím podmíněné a nejsou už tedy apolitické,“ vysvětluje Gruber. Podle něj do budoucna není vyloučeno, že Lékaři bez hranic opět podporu přijímat začnou, ovšem jedině po odstranění dvou výše uvedených důvodů odmítnutí pomoci.

Pro Lékaře bez hranic ovem není tento postup žádnou velkou novinkou – podobně už se totiž zachovali v roce 2004 v USA (a akceptace podpory už nikdy nebyla obnovena) či v Austrálii, v rámci Asie přijímají institucionální peníze snad pouze od Japonska. Celkově přitom bylo loňské financování organizace z 92 procent ze soukromých zdrojů, osm procent (v přepočtu 1,25 miliardy korun) pocházelo od EU. České pobočky se ale novinka nedotkne, protože přijímání institucionálních darů ukončila už loni.

„V minulých letech byla průměrná výše prostředků ze státního rozpočtu, kterou jsme získávali, okolo dvou milionů korun. Pocházely z ministerstva zahraničních věcí a většinou šly na velmi nepolitické programy typu podpora výživy v Nigérii nebo porodní pomoc ve Středoafrické republice,“ uvádí Gruber.

Jak je patrné, ani v minulosti nebyly peníze od státu pro českou kancelář nijak zásadní. Fundraising LBH v Česku funguje od roku 2008, od té doby přitom čeští dárci přispěli částkou více než 278 milionů korun, z toho jen 20 milionů bylo z institucionálních fondů.

Mohlo by vás zajímat

Češi nekonzumují dostatek minerálních látek, varoval SZÚ

Loni šly české peníze na devět projektů

Díky vybraným financím česká pobočka v loňském roce podpořila devět projektů částkou 67,8 milionu korun. Pomoc putovala do Demokratické republiky Kongo (krizová intervence při epidemii spalniček v oblasti Katanga, 9,86 milionu korun), Iráku (pomoc uprchlíkům na irácko-syrském pomezí, deset milionů korun), Libanonu (zdravotní a psychologická pomoc uprchlíkům i místním, 11,94 milionu korun), Jižního Súdánu (zdravotní péče v konfliktní oblasti a boj s epidemií malárie, deset milionů korun), Nepálu (krizová intervence v oblasti Gorkha po ničivém zemětřesení, milion korun), Nigeru (léčba dětské podvýživy ve městech Magaria a Zinder, sedm milionů korun), Sierry Leone (boj s ebolou, sto tisíc korun), Středoafrické republiky (zdravotní péče uprostřed válečného konfliktu, deset milionů korun) a Ukrajiny (Doněcká oblast, lékařská pomoc na obou stranách frontové linie, 5,95 milionu korun). Za dobu svého fungování už přitom pražská kancelář rozeslala finanční podporu do 28 zemí.

Vedle finanční pomoci ovšem česká pobočka zajišťuje také pomoc personální – jen loni Češi a Slováci pomáhali na 49 misích ve 21 zemích. Zdravotníci i další dobrovolníci z České republiky ovšem nezačali jezdit do světa pomáhat lidem v nouzi až po vzniku české kanceláře. První Čech na misi s Lékaři bez hranic, jehož se povedlo dohledat, byl chirurg, který v roce 1996 vyjel přes vídeňskou kancelář. „Nicméně si myslíme, že Češi a Slováci byli na misích už dřív, ještě před vznikem kanceláře ve Vídni, takže se nám je nepovedlo dohledat,“ poukazuje členka správní rady české kanceláře Lékařů bez hranic Radka Čapková.

Poté, co byla zřízena česká kancelář, se ale povědomí o organizaci začalo zvyšovat a rekrutování dobrovolníků se zjednodušilo. Zatímco v počátcích se tak počet spolupracovníků pohyboval kolem desítky, od roku 2009 se začalo jejich množství zvyšovat a dnes se tak může česká kancelář za své desetileté působení pochlubit 115 spolupracovníky. Ti často vyjížděli opakovaně a celkem tak na misích strávili přes 40 tisíc dnů neboli 111 let. „Na velikost našich dvou zemí výsledek vůbec není špatný a ukazuje množství lidí, kteří jsou schopni vzdát se určitého pohodlí a jistot a vyjet někam pomáhat,“ uvádí Pavel Gruber.

Potřeba jsou chirurgové i porodní asistentky

Struktura českých a slovenských spolupracovníků kopíruje světové statistiky – zhruba polovina dobrovolníků jsou nezdravotníci, tedy obvykle logistici, HR nebo finanční koordinátoři, čtvrtina jsou lékaři a čtvrtina ostatní zdravotnické profese, jako jsou sestry, farmaceuti či laboranti. Některých se profesí se ovšem, a to nejen při náboru v Česku a na Slovensku, chronicky nedostává. Stále tak Lékaři hledají chirurgy, anesteziology, gynekoložky, sálové sestry a porodní asistentky.

Nejčastěji pak Češi vyjíždějí do lokalit, kde mají Lékaři bez hranic největší projekty, tedy do Demokratické republiky Kongo, Jižního Súdánu či Afghánistánu. Zasahovali také v různých situacích – ve válečných oblastech (vedle výše zmíněných Jemen, Irák či Sýrie), v místech postižených přírodními katastrofami (na Haiti, v Nepálu či na Filipínách) či při epidemii eboly v západní Africe. Celkem čeští a slovenští spolupracovníci Lékařů bez hranic pomáhali v 60 zemích světa.

Celosvětově Lékaři bez hranic poskytovali loni pomoc v 446 projektech v 69 zemích světa. Na misích se vystřídalo 2924 zahraničních pracovníků, po jejichž boku pracovalo 30 987 místních zaměstnanců. Provedli přitom téměř 8,7 milionu ambulantních vyšetření, postarali se o skoro 600 tisíc hospitalizovaných a vykonali víc než 106 tisíc chirurgických zákroků. Za jejich pomoci přišlo na svět přes 243 tisíc dětí a skoro 182 tisícům dětí poskytli Lékaři pomoc kvůli podvýživě. Celkové příjmy LBH loni dosáhly 1444 milionů eur, 92 procent tvořily soukromé příspěvky z peněženek 5,7 milionu dárců po celém světě. Výdaje se vyšplhaly na 1283 milionů eur, přičemž nejvíce šlo na mise v Kongu (100 milionů eur), Jižním Súdánu (82 milionů eur) a Středoafrické republice (53 milionů eur).

Michaela Koubová