Mluvit s dětmi o sexu? Klidně už ve školce a hlavně otevřeně

Pornografie patří do školní sexuální výchovy a je chybou se jí vyhýbat. Zvlášť když zkušenosti se sledováním porna má drtivá většina teenagerů a ovlivňuje to jejich sexuální život, je přesvědčená sexuoložka Goedele Maria Gertrude Liekens. „Vliv pornografie je obrovský a měli bychom se jím vážně zabývat, ale ne tak, že se budeme tvářit, že se porno našich dětí netýká,“ říká rozhodně s tím, že jedinou správnou odpovědí na pornografii a její nerealistické zobrazování sexu je dobrá a dostatečně explicitní sexuální výchova.

 

Dá se charakterizovat „dobrá“ sexuální výchova?

Měli bychom si uvědomit, že sexuální výchova je pro většinu z nás mnohem víc o našich postojích, než o skutečných rozhovorech na téma sex s našimi dětmi. Přece to nefunguje tak, že si jednoho dne jako rodiče řekneme, teď je čas na sexuální výchovu, a pozveme si naše děti k „vážnému“ rozhovoru. Sexuální výchova je něco, co se odehrává pořád. Když mluvíme o mezilidských vztazích, zažíváme různé situace v našem partnerském životě nebo se chováme jako rodiče, ve všech těch okamžicích probíhá sexuální výchova našich dětí.

Při jaké příležitosti tedy začít?

Každá příležitost, kterou využijeme k tomu, abychom s dětmi mluvili o lásce, vztazích, o tom, co to znamená se zamilovat, ale také o tom, jak potřeba mít své vlastní hranice je ta správná. Může to být třeba situace, kdy se spolu díváte na pohádky. I oblíbený dětský seriál Bořek Stavitel ukazuje dost o lásce. Co se takhle svých dětí zeptat na to, zda si myslí, že je Bořek Stavitel zamilovaný do své pomocnice Týny? To je dobrý okamžik mluvit s dětmi o tom, co je to být zamilovaný a mít někoho rád. Přitom nemusíte najednou vypnout televizi, zvážnět a prohlásit, teď budeme mluvit o lásce. Prostě si se svými dětmi povídáte o něčem, co se v našem životě běžně děje a přirozeně to k němu patří.

Mohlo by vás zajímat

Děkan Parák přežil hlasování o odvolání, docent Žemlička odchází

A co když se dítě bude samo ptát a já jako rodič budu cítit rozpaky?

Chce to trochu otevřenosti. Někteří rodiče říkají, moje děti nemají žádné otázky, takže je tohle ještě nezajímá. To je ale naprostý nesmysl. Tyto děti mají spoustu otázek, ale jednoduše se ptají někde jinde nebo někoho jiného, což není zrovna ideální. Naopak by měl být každý rodič rád, když se jeho dítě ptá a má hodně otázek právě na něj. Data WHO ukazují, že čím lepší a konkrétnější sexuální výchovu děti a mladí lidé dostanou, tím později začnou sexuálně žít, mají méně intimních partnerů a také se chovají méně rizikově. Kolik dalších dobrých důvodů je třeba, aby lidé pochopili význam kvalitní sexuální výchovy?

Mimochodem, to je něco, co chtějí i sami křesťané, když dávají najevo svou nevoli vůči sexuální výchově ve školách. Chtějí přece, aby jejich děti začaly sexuálně žít co nejpozději, měli co nejméně sexuálních partnerů a chovali se zodpovědně. A pokud říkají, že toto všechno má přijít až v manželství, tak fajn. Nemám s tím jediný problém. Ale pokud vyrůstáte s myšlenkou sex až po svatbě, máte právo vědět, co přesně to znamená. Můžu se líbat? Jestli ano, tak co třeba orální sex? A jak je to s dotyky? Lze se dotýkat na genitáliích?

Někteří rodiče ale namítají, že oni taky žádnou sexuální výchovou neprošli.

Ano, ale zapomínají na fakt, že v době, kdy vyrůstali, měl jejich otec dobře schovaných pár pornočasopisů a nebylo vůbec snadné se k nim dostat. Dnes se ale i malé dítě dostane k během chvilky k pornografickému videu na internetu. A tak si nemůžeme lehnout na záda a čekat, že sexuální výchova našich děti proběhne, aniž bychom museli cokoliv udělat, a děti si vše zjistí samy. Dobrá sexuální výchova je vždy spojením toho, co zajišťuje stát, škola, a co dávají rodiče. Ti jsou velmi důležití a nelze je vynechat. Každý má ale právo na dobrou sexuální výchovu bez ohledu na to, zda jeho rodiče spolupracují či nikoliv.

V některých rodinách mají různé publikace s anatomicky podrobnými obrázky, které jsou ale určené pro dospělé. Má smysl je před dětmi schovávat?

Sama jsem před lety psala knihu o penisu a mužské sexualitě. Moje děti mohly chodit tak na první stupeň základní školy a já měla zvláštní pocity, že by se mohly dozvědět něco, na co jsou ještě příliš malé. Pokaždé, když byly poblíž, jsem svoji práci narychlo schovávala, protože všude na mém stole ležely obrázky penisů. Ale pak mi došlo, že jsem přece sexuoložka a mluvím s ostatními lidmi o tom, jak komunikovat o sexu, a před vlastními dětmi skrývám to, jak funguje lidské tělo. A tak jsem je nakonec pozvala k sobě a vše jim ukázala. Pro ně to bylo úplně stejně přirozené, jako kdybychom se spolu bavili třeba o tom, jak funguje trávicí soustava. Ostych a nepříjemné pocity jsem zažívala já, ne oni. Od té doby nechám své podklady volně přístupné a musím říct, že díky tomu pro mé, teď už starší děti, nemají nádech zakázaného ovoce. Upřímně jim mnoho pozornosti nevěnují.

V českých školách je sexuální výchova často redukována na biologickou stránku věci, kdy se děti a teenageři sice dozví poměrně dost o anatomii či pohlavně přenosných chorobách, ale docela málo o vztazích a roli sexuality v nich.

Měli bychom si uvědomit, že sexuální výchova není a nemůže být jen o hodinách biologie. Ano, biologie je důležitá, ale jde pouze o jednu část, nikoliv celek. Lidská sexualita přece není jen o spermiích, vajíčkách, penisech a vagínách. Mnohem větší a v dětském a pubertálním věku také důležitější část je naučit se porozumět sám sobě a svému tělu. Je důležité v tomto věku zjistit, co moje tělo dokáže, jak pracuje, co s ním mohu dělat já a co s ním mohou a naopak nemohou dělat druzí. Musíme své děti učit o tom, co druzí lidé mohou a také nemohou dělat s jejich tělem, aby dobře znaly své hranice a dokázaly trvat na jejich respektování. Už děti předškolního věku by měly vědět, že různé dotyky přináší různé pocity.

Znamená to říct jim, kdo a kde se jich smí dotýkat?

To jistě, ale také jim dát možnost zažít, jaké pocity jsou pro ně příjemné a jaké nikoliv. Třeba jim říct, zavřete oči, a nechat je poslepu ohmatat různé předměty. Jinak budou reagovat na hrubý papír, kov či třeba hedvábí nebo kožešinu. Je dobře, když se naučí mluvit o tom, co cítí. Je to první krok k tomu, aby byly v kontaktu se svým tělem a učily se mu rozumět, a také k tomu, aby se naučily poznat něco nepříjemného a dokázaly říct ne. Právě schopnost znát své hranice a trvat na jejich dodržování je pro budoucí život zcela zásadní.

Nedávno jsem byla v holandském parlamentu a hovořila o sexuální výchově, což bylo mimochodem velmi příjemné setkání s mnoha lidmi, kterému byla věnována velká mediální pozornost. Můj příspěvek, který jsem připravila spolu s Mezinárodním červeným křížem, pro který pracuji, se týkal právě dodržování hranic a toho, jak teenagery naučit říkat „ano“, ale také „ne“.

Není ale současná sexuální výchova až příliš zaměřena na to říkat „ne“?

Bohužel se naše sexuální výchova až příliš zaměřila na negativní aspekty sexuality a ty pozitivní, jako je rozkoš, potěšení a samozřejmě láska, nám z rozhovorů s našimi dětmi vymizely. Máme velmi dobrou sexuální výchovu, která se zaobírá tím, jak se vyhnout pohlavně přenosným chorobám nebo nežádoucímu otěhotnění, ale potřebujeme také dobrou sexuální výchovu, která se bude zabývat tím, co je důležité pro kvalitní sexuální život a potěšení ze sexu. Mladí lidé musí vědět, kdy říkat „ne“ a kdy „ano“, což je dovednost, které se potřebují naučit.

Jak se dá něco takového naučit?

Pracuji například s krátkými videi, která ukazují různé běžné situace v životě, třeba skupinu náctiletých hochů, z nichž jeden prohlásí, že má nahé fotky své přítelkyně. Další mu nevěří a chtějí, aby jim je ukázal. On nechce, ale váhá. Takové video je užitečné k rozhovorům třeba na téma sociální tlak ze strany okolí. Při jeho sledování navíc mají teenageři možnost jej kdykoliv zastavit a říct stop, tady bych se zachoval takhle, protože… Tohle jsou situace, se kterými se dnešní teenageři běžně setkávají a měli by vědět, jak reagovat. Dovednost, co v takové chvíli dělat a co říct, jim pak mohou dát jejich rodiče a učitelé.

Jsou ale rodiče, kteří se tváří a možná jsou i přesvědčeni o tom, že zrovna tohle se jejich dětí netýká…

Bavíme se o teenagerech a je naprosto přirozené, že se velmi zajímají o sex. Každý z nich má přístup k internetu a určitě už viděli porno, i když si jejich rodiče myslí, že ne. Vliv pornografie je přitom obrovský a měli bychom se jím vážně zabývat, ale ne tak, že se budeme tvářit, že se porno našich dětí netýká.

Sama se hlásíte k myšlence, že by se s pornografií mělo pracovat v rámci hodin sexuální výchovy.

Samozřejmě, že ano. Pornografie má ohromný vliv na náš sexuální život a zejména na mladé lidi, kteří mají málo sexuálních zkušeností a tedy i málo možností srovnání, zvlášť pokud prošli nedostatečnou sexuální výchovou v rodině. Jedinou správnou odpovědí na pornografii a její nerealistické zobrazování sexu je dobrá a dostatečně explicitní sexuální výchova, která bude otevřeně odpovídat otázky mladých lidí a nebude je pouze strašit riziky spojenými sexuálním životem.

Kdy začít rozhovory o antikoncepci?

Vzhledem k tomu, že první menstruace u dívek přichází dříve a dříve, klidně i v devíti letech. Je nezbytné jim poskytnou dostatek informací včas. Samozřejmě, že by tyto informace měly být dávkovány postupně, ale nelze je před dívkami zatajovat. Ruku v ruce s tím by ale měl probíhat rozhovor také o dodržování hranic, protože se s takovými situacemi mohou dívky setkat. Tím nemyslím jen znásilnění, ale i sexuální obtěžování nebo nevhodné chování ze strany vrstevníků i členů rodiny. Tím, kdo překročí hranice, nemusí být jen „nebezpečný neznámý“, ale klidně i blízký člověk – a to by dívka měla vědět.

A co by měli o hranicích vědět chlapci?

Také oni by měli vědět, co znamenají hranice. Mnohdy se chovají nevhodně, protože jednoduše neví, co sami se sebou a nenaučili se dostatečně respektovat hranice ostatních. Přitom by měli mít jasno v tom, co to znamená, když dívka řekne ne, a to i pod vlivem alkoholu. Stejně tak by měli být schopni správně rozpoznat neverbální signály, kterými dívka dává najevo ne, a také respektovat, že když uslyší na začátku ano, může se odpověď změnit ne. Je přece zcela v pořádku změnit svůj názor. Pokud nabízíte někomu šálek čaje a on odmítne s tím, že právě nemá na čaj chuť, také do něj nebudete čaj lít násilím.

Mohla by být dobrá sexuální výchova do jisté míry prevencí problémům se sexuálním obtěžováním a útoky, k jakým došlo na konci loňského roku v Německu?

Jsem přesvědčena o tom, že ano. V rámci sexuální výchovy je třeba počítat s tím, že se jí účastní lidé z různého kulturního prostředí. Každý z nás vyrostl v jiné rodině, často v jiné náboženské tradici, a nemůžeme se tvářit, že toto na nás nemá vliv. Ale vzájemný respekt je univerzální princip. To, že v naší kultuře považujeme některé doteky za nevhodné na veřejnosti, je pak jen něčím, co se dá naučit.

Je možné vytvořit něco jako univerzální model sexuální výchovy?

Ano, ale musíte mít dostatek výchozích informací o tom, v jakém prostředí se pohybujete a z čeho vycházíte. Jsou školy, ve kterých se žáci učí navlékat kondomy na banány, ale jinde to může být nepřijatelné. Biologie je všude stejná, stejně tak se nebudou příliš lišit informace o pohlavně přenosných chorobách. Společným základem je také téma hranic a vzájemného respektu. A tomu všemu bychom se měli věnovat, protože pokud to neuděláme, naše děti si začnou zjišťovat informace samy a my nebudeme mít kontrolu nad tím, co se dozvídají – a to je špatné. Sama bych jako rodič byla velmi zděšená, pokud by moje děti získaly informace o sexu jen na internetu.

Goedele Maria Gertrude Liekens (53) je známou belgickou psycholožkou a sexuoložkou, autorkou mnoha popularizačních knih o sexu, která se také podílí na televizních pořadech věnovaných lidské sexualitě. Ve Velké Británii šlo o pořad televizní stanice BBC s názvem Sex in Class, v rámci kterého se snažila změnit zažitý model sexuální výchovy. V roce 1999 se stala vyslankyní dobré vůle OSN právě pro oblast sexuálního zdraví, a to zejména u žen. V této roli se zabývá tématy, jako jsou dívky provdané v dětském věku, HIV/AIDS, sexuální zneužívání, mrzačení ženských genitálií, rizika spojená s nežádoucími těhotenstvími, porody bez potřebné zdravotní péče a samozřejmě také sexuální výchova.

Ludmila Hamplová